čtvrtek 28. června 2018

Jak jsem byl „smyslů zbaven“


Jak jsem byl „smyslů zbaven“


Tehdy byl jsem pouze člověk
Co se na horu vydal
aby trochu času zabil
Avšak nakonec jsem zabil vše,
čím sám jsem byl

To, co bylo mnou, už není
Z vůle mé a umu nezůstalo nic
Tady jsem, nádobou bez obsahu
Otrokem Boží vůle
a schopností bez hranic

V městě Maisúr panuje letitý zvyk. Máte-li něco udělat, vylezete na horu Čamundi. Nemáte-li na práci nic, vylezete tam rovněž. Když se zamilujete, opět vystoupáte na tuto horu. A pokud vás láska opustí, pak na ni dokonce vyjít musíte.

Tak se stalo, že jednoho odpoledne jsem ani já zrovna neměl nic na práci a současně jsem krátce předtím zažil zklamání v lásce, a proto jsem se tam také vypravil.

Odstavil jsem motorku a usedl na skalní odkryv nacházející se přibližně ve dvou třetinách vzdálenosti od úpatí k vrcholku. Tohle místo bylo mou „skálou rozjímání“, a to už delší čas. Rostl zde zakrslý banyán a jakýsi strom plodící nachově červené bobule, oba s houževnatými kořeny uchycenými v hluboké puklině v povrchu skaliska. Naskýtal se mi panoramatický výhled na město.

Až dosud jsem vnímal realitu tak, že moje tělo a mysl představovaly mé „já“, zatímco okolní svět znamenal „to vnější“. Ale nyní jsem zčistajasna nebyl s to rozlišit, co jsem ještě já, a co už ne. Oči jsem měl stále otevřené, nicméně vše kolem – vzduch, jejž jsem vdechoval, skála, na níž jsem seděl, i celé prostředí, které mě obklopovalo – se mnou splynulo a proměnilo se v součást mne samého. 

Existovalo pouze „já“, žádné „vně“. Byl jsem při vědomí, ale ne při smyslech. Rozlišovací schopnosti mých smyslových orgánů prostě existovat přestaly. Čím víc o tom budu vyprávět, tím spíš budu působit jako blázen, protože to, co jsem prožíval, je zkrátka nepopsatelné. To, co jsem zakoušel jako své já, se rozprostíralo doslova všude. Všechno explodovalo v čirou bezhraničnost, vše se prolínalo se vším jako při výbuchu. Byla to bezrozměrná, bezvýhradně dokonalá jednota všehomíra.
Celý můj život je tento, stále plynule trvající okamžik.

Když jsem znovu přišel k sobě, připadalo mi, že mohlo uběhnout tak deset minut. Jenže pohled na hodinky zvěstoval, že už je půl osmé večer! Trvalo to tedy čtyři a půl hodiny. Oči jsem měl otevřené, slunce mezitím zapadlo a snesla se tma. Byl jsem zcela bdělý, ale po ničem z toho, co jsem až dosud považoval za své já, nezbylo ani památky.

Nikdy jsem nebyl žádný uplakánek. Avšak teď, v pětadvaceti letech, mne na hoře Čamundi přepadlo pohnutí natolik extatické, že mi slzy tekly proudem a zmáčely mi košili skrznaskrz.

Není to tak, že bych byl předtím nějak nevyrovnaný či nešťastný. Žil jsem si, jak se mi líbilo. Vyrostl jsem v šedesátých letech za éry Beatles a džínsů, přečetl hodně evropských filozofických i beletristických prací – Dostojevského, Camuse, Kafku a podobně. Jenže nyní mě cosi vymrštilo do úplně jiné dimenze existence, o níž jsem nevěděl zhola nic, a zaplavil mě dříve nepoznaný pocit – bezmezná radost ze života a nevýslovná blaženost – pocit, jejž jsem nikdy předtím nezažil a neuměl si ho ani představit. Když jsem se to celé pokusil posoudit střízlivým rozumem, vyšlo mi jediné řešení – že jsem se nejspíš pomátl! Ale co naplat, ten pocit byl tak překrásný, že jsem si přál, aby už nikdy nepominul.

Dodnes nedokážu dostatečně jasně vylíčit, co se vlastně v onom odpoledni přihodilo. Nenapadá mě výstižnější přirovnání než to, že jsem vystoupil na horu a už z ní nikdy nesešel dolů.

Pocházím z jihoindického Maisúru, někdejšího sídelního města zdejších vladařů proslulého svými paláci a zahradami. Otec byl povoláním lékař, matka byla v domácnosti. Na svět jsem přišel jako nejmladší ze čtyř sourozenců.

Škola mě nudila. Vysedávání v lavici pro mě představovalo muka, protože jsem vnímal, že nám učitelé vykládají o věcech, jež pro ně osobně nic neznamenají. Naši hospodyni, která mě každé ráno vodila do školy, jsem už jako čtyřletý žádal, aby se se mnou rozloučila hned u vchodu a nedoprovázela mě až do budovy. Jakmile se vzdálila, vyrazil jsem do blízkého kaňonu, jenž překypoval neuvěřitelně pestrou paletou životních forem. Začal jsem si vytvářet obrovskou soukromou zoo sestávající z hmyzu, pulců a hadů nastrkaných do lahviček a nádobek, na které jsem chodil do otcovy příruční lékárničky. Rodiče po pár měsících moje záškoláctví odhalili a mé badatelské úsilí na poli biologie na ně neudělalo pražádný dojem. Další objevitelské výpravy do kaňonu mi zakázali s tím, že je to jen neužitečné ráchání se ve strouhách. Otráven – zdaleka nikoli poprvé – tím, co jsem považoval za nezáživný a vší fantazie zbavený svět dospělých, jsem tedy nasměroval svou pozornost jinam a našel si jinou zábavu.

Když jsem trochu povyrostl, ze všeho nejraději jsem se toulal lesem, chytal hady, rybařil, podnikal náročnější výšlapy a šplhal po stromech. Nezřídka jsem si se svačinovou krabičkou a lahví vody vylezl na tu nejvyšší větev jednoho mohutného stromu a seděl tam. Kolébavé pohupování větvoví mě vnášelo do stavů zvláštního vytržení podobného transu, v nichž jsem spal, a přece byl úplně vzhůru. Na tom stromě jsem ztrácíval veškerý pojem o čase. Běžně jsem tam hřadoval od deváté dopoledne až do půl páté odpoledne, kdy školní zvonek ohlašoval konec vyučování. Až mnohem později jsem si uvědomil, že šlo o spontánní meditaci. A když jsem pak ještě o něco později začal dvířka k tomuto stavu mysli otevírat i jiným lidem, pokaždé šlo o meditaci „kolébavou“. Tenkrát jsem ovšem neznal ani samotné slovo „meditace“. Jen se mi zkrátka líbilo, jak mě strom ukolébává do rozpoložení přesně na hranici mezi spánkem a bděním.

Škola mě nudila, zato mě však zajímalo všechno ostatní – okolní krajina, jak žijí lidé kolem mě, nebo proč je svět takový, jaký je, a jak vůbec mohl vzniknout. Rád jsem podnikal cyklistické vyjížďky po blátivých venkovských cestách a najezdil tak dobrých pětatřicet kilometrů denně. Domů jsem se vracel olepený blátem a prachem. Obzvláštní zálibu jsem nalezl ve vytváření mentálních map terénu, jímž jsem projížděl. Ve chvílích samoty stačilo zavřít oči, a hned se mi před nimi znovu a se všemi detaily promítala celá scenérie, kterou jsem toho odpoledne spatřil – každý kámen, každý kousek skály, každičký strom. Býval jsem okouzlen pravidelnými proměnami krajiny v různých ročních obdobích, podobami, jichž nabývala v době orby či v období, kdy obilí začíná rašit. Díky této fascinaci jsem si oblíbil knihy Thomase Hardyho, především jeho popisy anglické přírody, jež leckdy vydají i na několik stránek. I já jsem si v duchu vytvářel podobná líčení světa, jenž tvořil kulisu mého dětství a mládí. Dokonce i dnes se mi v hlavě promítají jako videozáznam. Zachce-li se mi, mohu si to všechno do nejmenších podrobností a s autentickou živostí přehrát, všechno to, co jsem kolem sebe rok za rokem vídával.

Byl jsem zarytý skeptik. Už jako pětiletému se mi při rodinných návštěvách chrámu rodila v hlavě spousta otázek. Kdo je to ten Bůh? A kde je? Někde nahoře? A kde přesně je toto „nahoře“? Pár let na to se tyto otázky ještě rozhojnily. Ve škole jsme se učili, že naše planeta je kulatá. Budiž, ale pokud je skutečně kulatá, tak kde je potom to „nahoře“? Nenašlo se živáčka, jenž by byl s to dát mi na tyto otázky nějakou odpověď, a tak jsem s našimi do chrámu už jakživ nevstoupil. Museli mě tedy vždy na tu chvíli svěřit do opatrování dveřníkovi, jehož hlavním úkolem je dohlížet, aby nikdo nevešel do chrámu obutý, a dávat pozor na odloženou obuv. Ten mě pokaždé pevně popadl za ruku a vláčel mě s sebou všude, kam se v rámci své práce zrovna potřeboval přesunout. Dobře věděl, že pustí-li mě z očí, v tu ránu se vytratím. Po letech jsem si chtě nechtě povšiml, že lidé vycházející z restaurace se tváří znatelně radostněji než ti, kteří vycházejí z chrámu. To mi připadalo pozoruhodné.
Jenže i když bylo možné označit mě za skeptika, já sám jsem se s touto nálepkou tak docela neidentifikoval. Měl jsem tisíce otázek ohledně všeho, na co si jen lze vzpomenout, ale nikdy jsem nepocítil potřebu vytvořit si na ty věci nějaký definitivní úsudek. Velice záhy mi došlo, že nevím vůbec nic o ničem. Z toho plynulo, že jsem věnoval intenzivní pozornost všemu, co se kolem mě vyskytlo. Když přede mě někdo postavil sklenici vody, dokázal jsem na ni donekonečna zírat. Zvedl jsem list spadlý ze stromu – a rovněž na něj utkvěle hleděl. Za nocí jsem dlouho civěl do tmy. Nebo jsem pohlédl na obyčejný kamínek a jeho obraz mi pak bez přestání hrál v mysli a převracel se tak, že jsem znovu viděl každičké zrníčko jeho struktury z každého úhlu.

Stejně tak jsem brzy získal dojem, že mluva není nic víc než komunikační kód, jejž si lidé v průběhu věků ustavili. Pochopil jsem, že když někdo mluví, tak de facto jen produkuje jisté zvuky, jimž já následně přikládám ten či onen význam. Přestal jsem se tedy o to snažit – a zjistil, že potom jsou tyto zvuky docela zábavné. Tak jsem se jen díval, jak se lidem řinou z úst určité vzorce či struktury. A když jsem se na některého hovořícího člověka upřeně zahleděl, úplně se mi rozplynul a zbyl z něho jen shluk energie. Zůstala pouze ta struktura a vzorce, nic víc.

V tomto stavu bezbřehé zaujatosti vším možným, avšak ničím konkrétním, mě dokázalo upoutat prakticky cokoli. Můj milý tatínek při své lékařské exaktnosti pojal podezření, že jsem zralý na psychiatrické vyšetření. Viděl to tak, že „ten kluk neustále jen zírá do prázdna a pravděpodobně není docela při smyslech“. A mne zase odjakživa udivovalo, že svět patrně není s to postřehnout nezměrnost, která se skrývá v prostém „nevím“. Každý, kdo tento pocit „nevím“ musí hned bourat tím, že ho zanáší nejrůznějšími předpoklady a předsudky, se připravuje o úžasnou možnost – totiž o možnost skutečného, ryzího poznání. Tito lidé zapomínají, že konstatování „nevím“ představuje dvířka – a to jediná – k tomu, aby člověk mohl hledat a následně i poznávat.

Maminka mi kladla na srdce, ať ve škole dávám pozor. A moji učitelé se sotva kdy setkali s někým, kdo by jim věnoval tak velkou pozornost jako já! Absolutně jsem netušil, co to tam na tom stupínku vykládají, ale když už jsem se přece jen dostavil do školy, sledoval jsem je velice upřeně a nepohnutě. Jenže oni to z jakýchsi pro mě nepochopitelných příčin nijak zvlášť neoceňovali. Speciálně jeden z nich dělal všechno možné i nemožné, aby ze mě vymámil nějakou odpověď. Jenže já nadále mlčel jako zařezaný, tak mě popadl za rameno a neurvale mnou zatřepal se slovy: „Ty musíš být buďto anděl, anebo ďábel!“ A ještě dodal: „A podle mě jsi to druhé!“

Příliš mě tím neurazil. Až dosud jsem ke všemu kolem sebe – zrnkem písku počínaje a vesmírem jakožto celkem konče – přistupoval naplněn čirým úžasem. V té spletité síti sestávající ze samých otázek ovšem pořád existovala jedna jednoznačná jistota, a tou jsem byl „já“. Jenže teď ve mně učitelův výlev aktivoval další sérii otazníků. Kdo vlastně jsem? Člověk, anděl, ďábel, nebo co tedy? Zahleděl jsem se na sebe sama v naději, že se toho snad doberu. Nepomohlo to. Tak jsem se na to pokoušel přijít se zavřenýma očima. Minuty se sčítaly v hodiny, a já jen dál seděl a seděl, oči stále zavřené.

Při otevřených očích mě dokázalo zaujmout naprosto cokoli – mravenec, list, oblaka, květiny, tma, zkrátka vše. Teď jsem ale ke svému překvapení zjišťoval, že zavřu-li je, vyrojí se zajímavých podnětů ještě více – pulzování mé tělesné schránky a činnost jednotlivých orgánů, rozmanité kanály, jimiž prochází má vnitřní energie, uspořádání mé celkové anatomie nebo skutečnost, že veškeré hranice a meze lze najít jen a jen ve vnějším světě. Toto cvičení mi zpřístupnilo náhled na kompletní mechaniku lidského bytí. Nedovedlo mě k žádné zjednodušující odpovědi, že jsem „toto“ nebo „ono“, nýbrž k poznatku, že zachce-li se mi, mohu být vším, na co si jen vzpomenu. Rozhodně jsem jeho pomocí nedospěl k žádným definitivním závěrům. A s tím, jak se mi začala otevírat cesta k hlubšímu smyslu toho, co to znamená být člověkem, se mi dokonce sesypala i ona dosavadní nezpochybnitelná jednoznačnost mého já. Už mi nešlo brát sama sebe jako autonomního jedince – dočista jsem se rozplynul a proměnil se v mlhavou bytost.

Jedné věci jsem se však navzdory veškeré své nezvedenosti věnoval podivuhodně disciplinovaně, a sice józe. Začal jsem s ní jednou v létě o prázdninách, bylo mi tenkrát  dvanáct let. Jako každoročně jsem spolu s houfem sestřenic a bratranců pobýval u dědečka. Na zahradě jeho rodinného domu se nacházela stará studna, která byla značně hluboká. Zatímco si děvčata někde hrála na schovávanou, my kluci jsme s oblibou skákali do zmíněné studny a vzápětí z ní šplhali ven. Ani jedno z toho nebylo bez rizika. Při skoku dolů by stačil jediný chybný pohyb, a z mozku by zůstala jen skvrna rozmáznutá po studničním ostění. Ve studni nebyly ani žádné schůdky, které by usnadňovaly vylézání; člověk se zkrátka musel přidržovat jednotlivých kamenů vyzdívky a vydrápat se po nich nahoru, nejednou jsme z toho měli konečky prstů do krve odřené. Jen málokterý z chlapců si s tímhle úkolem uměl poradit. Já k nim patřil, dokonce jsem v tom byl docela přeborník.

Jednou se k našim hrátkám nachomýtl jakýsi starý, asi tak sedmdesátiletý pán. Chvilku nás pozoroval, načež se beze slova sám vrhl do studny. Mysleli jsme si, že je po něm. On však záhy vyšplhal zpátky nahoru, a to ještě rychleji než já. Odhodil jsem svou pýchu a zeptal se ho: „Jak to děláte?“ A jeho odpověď? „To jóga. Být tebou, taky ji vyzkouším.“

Už se mě nezbavil, chodil jsem za ním od té doby jako ocásek. Tak jsem se stal žákem muže známého pod jménem Maladihálí Svámí a vášnivým praktikantem jógy. Do té doby jsem patřil k těm spáčům, s jejichž probouzením má celá rodina plné ruce práce. Ráno co ráno měli naši co dělat, abych se v posteli aspoň posadil; a když se jejich snaha konečně setkala s úspěchem, rázem jsem se opět skulil a spal jako dudek. Stávalo se, že mi maminka vložila do ruky zubní kartáček, já ho strčil do úst – a okamžitě usnul. Tak mě celá nešťastná horko těžko dostrkala do koupelny – kde  jsem bez meškání usnul znovu. Ale tři měsíce poté, co jsem začal s jógou, se moje tělesná schránka začala probouzet již v půl páté ráno, a to bez sebemenšího popudu zvenčí – a je tomu tak dodnes. Jakmile jsem procitl, sám od sebe jsem se pustil do ranního cvičení, ať se dělo co se dělo; ani jeden den jsem nevynechal. Toto jednoduché cvičení – známé jakožto angamardhana (systém tělesných jógových cviků sloužících k posilování svalů a údů) – mě určitě odlišovalo od ostatních lidí, a to po stránce tělesné i mentální. Ale to bylo asi tak všechno. Aspoň jsem si to myslel.

Postupem času jsem pozbyl posledních zbytků důvěry v strukturované vzdělávání. Nikoli však z cynismu. Pořád jsem v sobě měl dostatek zápalu a životního elánu, abych se intenzivně zajímal o všechno, co se mi naskytlo. Avšak mým dominantním rysem se již v tom útlém věku stalo tíhnutí k jasnosti a srozumitelnosti. Nebyl jsem žádný šťoural, který se vyžívá v hledání nesrovnalostí a mezer v tom, co se mu v rámci vzdělávání předkládá – já ty mezery a nesrovnalosti prostě „jen“ viděl. Co jsem živ, nikdy jsem nic nehledal, po ničem se nepídil. Jen jsem se díval, nic víc. A přesně k tomu se dnes snažím vést i ostatní: Chcete-li opravdu poznat, co je to duchovnost, nic nehledejte. Lidé si obvykle myslí, že spiritualita znamená hledání Boha, pravdy, nějakého „absolutna“. Potíž tkví v tom, že v takovém případě už máte předem definováno, co hledáte. Je třeba si uvědomit, že důležitý zde není samotný předmět hledání. Důležité je umět se dívat. A právě tato schopnost – totiž jednoduše se dívat bez toho, že hledám něco konkrétního – je to, čeho se v dnešním světě nedostává. Coby tvorové obdaření duší jsme puzeni k tomu, abychom všemu přikládali nějaký význam. Nalézání však není totéž co hledání. Nalézání, to je rozšiřování osobní vnímavosti, je to schopnost dívat se a vidět.
Po dokončení střední školy jsem se vrhl na samostudium – pilně jsem navštěvoval knihovnu Maisúrské univerzity. Přicházel jsem tam jako první v devět ráno, kdy otevírala, a odcházel až se zavírací hodinou, tedy v půl deváté večer. Od snídaně až do večeře byly mou jedinou potravou knihy. Ačkoli jsem byl odjakživa velký jedlík, najednou jsem se dokázal obejít bez oběda. Hltal jsem naprosto vše, od Homéra až k populárněnaučnému časopisu Popular Mechanics, od Kafky ke Kálidásovi, od Danta k Denisovi, postrachu okolí. Tak to šlo celý jeden rok, z něhož jsem vyšel sice vzdělanější, ale zároveň naplněný ještě větším počtem otázek než kdy předtím.

Matčiny slzy mě přiměly, abych se, byť nerad, na místní univerzitu zapsal jako řádný student; za hlavní obor jsem si vybral anglickou literaturu. Ani poté jsem však nepřestával vláčet s sebou bez ustání miliardy otázek, jež mě obklopovaly na způsob jakési temné aury, kterou nedokázaly rozptýlit ani všechny spisy, co jich jen v univerzitní knihovně bylo, a nesvedl to ani žádný z mých profesorů. A opět jsem svůj čas trávil všude možně, ale v posluchárnách ze všeho nejméně. Připadalo mi totiž, že vyučování není de facto nic jiného než diktování poznámek – a já jsem rozhodně neměl v úmyslu stát se stenografem! Jednou jsem jistou lektorku požádal, zda by mi mohla své poznámky půjčit, abych si je mohl ofotit, čímž bych jí ušetřil práci s diktováním a sebe zbavil nutnosti dávat při jejích přednáškách pozor. Nakonec se mi povedlo domluvit se podobně se všemi vyučujícími  (kteří se vesměs zaradovali, že tím pádem nebudu na jejich přednáškách rušit). Každý den mě do výkazů zapisovali jako studenta, jenž byl výuce přítomen. V závěru měsíce se docházka kontrolovala, ten den jsem se do školy dostavil a s uspokojením si vždy ověřil, že všichni pedagogové naši dohodu dodrželi.

Patřil jsem k partě, která si uvykla setkávat se pod obrovitým banyánem rostoucím v areálu kampusu. Kdosi z nás ji mimoděk nazval „Banyánový klub“ a ta nálepka nám už zůstala. Naše klubové motto znělo „zábava na prvním místě“. Sjížděli jsme se pod ten strom na motorkách a dlouhé hodiny rokovali o všem možném i nemožném – například jak z motorek značky Jawa dostat větší rychlost nebo jak učinit svět lepším. Samozřejmě nepřipadalo v úvahu, abychom přitom třeba jen na okamžik sesedli z motorky. To by byla svatokrádež!

Do závěru vysokoškolského studia jsem stihl projezdit celou Indii. Začal jsem jižními kraji, ty jsem procestoval na kole, pak jsem přesedlal na motorku a projel na ní i zbytek země. Přirozený vývoj věci napovídal, že teď je načase vypravit se i do zahraničí. Když jsem ale dorazil na indickonepálskou hranici, dověděl jsem se, že můj řidičský a technický průkaz na cestování po Nepálu nestačí, že potřebuju ještě další doklady. Po této zkušenosti ve mně vzklíčil sen vydělat si dost peněz na to, abych na své motorce mohl navštívit všechny kouty světa. Tahle touha se však nezrodila jen z cestovatelské vášně. Skutečnost je taková, že jsem neměl stání. Chtěl jsem cosi vědět. Netušil jsem, co konkrétně by to mělo být a kde to hledat, jedno mi však v hloubi duše bylo zcela jasné – že chci rozhodně něco víc.

Nikdy jsem se nepovažoval za bůhvíjak impulzivního člověka; jen jsem potřeboval poznávat život. Když jsem uvažoval o svých aktivitách, zjistil jsem, že čím větší riziko se s nimi pojilo, tím víc mě přitahovaly. Jednou kdosi podotkl, že můj strážný anděl je bezpochyby velmi dobrotivý a ještě k tomu ustavičně pracuje přes čas. Odjakživa mě lákalo osahávat si hranice a zkoušet, kam až můžu zajít. Otázky typu co a proč jsem si nekladl. Jediné, co mě zajímalo, bylo jak. Při zpětném pohledu zjišťuji, že jsem nikdy nedumal nad tím, čím bych chtěl být, až budu velký, nýbrž jen o tom, jak chci svůj život prožít. A vnitřně jsem věděl, že řešení toho „jak“ může vyjít pouze ze mě samého a jen já ho také musím uskutečnit.

V době, o níž hovořím, nastal v Indii rozmach drůbežářství. Chtěl jsem si vydělat nějaké peníze, pomocí nichž bych mohl uspokojit svou touhu po nespoutaném cestování bez určeného cíle. Tak jsem se i já pustil do chovu drůbeže. Otec bědoval: „Co řeknu lidem? Že můj syn chová slepice?“ Já však na jeho stesky nedbal a skutečně jsem vybudoval svou vlastní drůbežářskou farmu, úplně sám a z ničeho. Moje podnikání se utěšeně rozjelo a peníze se začaly sypat. Své práci jsem věnoval čtyři hodiny denně, vždy hned po ránu. Zbytek dne jsem trávil četbou a psaním básní, plaváním v průzračné vodě, meditováním a denním sněním v koruně obřího banyánu.

Podnikatelský úspěch ještě více povzbudil mou inklinaci k riskování. Tatínek nepřestával lamentovat, že ze synů ostatních otců jsou dnes inženýři, průmyslníci či vojáci, případně zkoušejí štěstí v Americe. Navíc všichni, s nimiž jsem se potkával – moji přátelé, příbuzní, někdejší učitelé ze základní i vysoké školy – říkali: „No ne, my jsme si mysleli, že z tebe bude něco pořádného, a ty zatím jen marníš svůj život!“

A já se na tuhle vějičku chytil. Spolu s jedním kamarádem, jenž nastoupil dráhu stavebního inženýra, jsme se začali angažovat ve stavebnictví. Během pěti let se nám podařilo udělat z naší firmy velkou stavitelskou společnost a zařadit ji mezi přední dodavatele soukromých staveb v Maisúru. Otcova počáteční skepse se postupem času změnila v nadšení.

Byl ze mě zámožný, na vlastních nohou pevně stojící, adrenalinem překypující a po dobrodružství prahnoucí mladý muž. Jakmile se vám daří všechno, na co sáhnete, snadno získáte dojem, že se planety točí kolem vás, a ne kolem Slunce.

A přesně tak jsem se cítil, když jsem se toho osudného dne v září roku 1982 rozhodl vyjet na svém motocyklu na horu Čamundi.

V té chvíli jsem ani v nejmenším netušil, že můj život už nikdy nebude takový jako předtím.
Když jsem se následně snažil svým přátelům vylíčit, co se mi tam na hoře přihodilo, dokázali se jen vyptávat: „Nebyls opilý? Nebo na drogách?“ Byli z mého prožitku, jenž mi explozivně otevřel dosud netušenou životní dimenzi, ještě zmatenější než já.

Ještě než jsem se začal seriózně zaobírat tím, co to mohlo být, prožil jsem přibližně týden nato něco velmi podobného. Seděl jsem u rodinné večeře. Myslel jsem si, že to, co prožívám, trvá nanejvýš dvě minuty, jenže ve skutečnosti to bylo sedm hodin. Zkrátka a dobře jsem tam seděl, zcela při vědomí, až na to, že to „já“, s nímž jsem se až dosud plně identifikoval, se té situace vůbec neúčastnilo; všechno ostatní však bylo na svém místě. A čas letěl.

Dodnes si vybavuji, jak mi ostatní klepali na rameno, ptali se, co se mi stalo, a pobízeli mě k jídlu. Já jen zvedl ruku a požádal je, ať mě nechají být. Už byli na mé výstřednosti zvyklí, tak mi vyhověli a vytratili se. Bylo skoro čtvrt na pět ráno, když jsem se probral k „normálnímu“ vědomí.

Prožitky tohoto typu se u mě začaly objevovat častěji. Jakmile to na mě přišlo, dokázal jsem hodiny a hodiny nespat a nejíst, jen jsem seděl jako přikovaný. Jednou to trvalo dokonce celých třináct dní. Byl jsem tehdy právě v jakési vesnici, když se to rozběhlo – ten stav neodolatelného a nepopsatelného ztišení a extáze. Vesničané se kolem mě začali sbíhat a šeptali si: „Ach, ten se jistě vynachází v samádhi.“ (To je blažené rozpoložení, kdy se člověk vymaňuje z hranic daných mu jeho tělesnou schránkou; je zevrubně zdokumentováno v indické duchovní tradici.) V Indii, vzhledem k její historii, se stále udržuje hluboké porozumění pro spiritualitu, jejímiž dědici byli i tito vesničané a o níž jsem já – se svým „džínovým“ mozkem – neměl ani potuchy. Když jsem konečně procitl, někteří z přihlížejících lidí dostali nápad položit mi okolo krku věnec. Jiní se zase chtěli dotknout mých nohou. Připadalo mi to ztřeštěné – nechápal jsem, jak je takové věci mohly napadnout.

Jindy jsem zase docela obyčejně seděl u oběda a jedl. Vložil jsem do úst sousto – a ono znenadání explodovalo. V tom okamžiku jsem vlastně zažil zázračnou alchymii lidského trávení – podstatu procesu, kdy se něco, co přichází zvenčí, de facto kousíček planety, stává součástí člověka samého. Na rozumové rovině to víme všichni – že jsou to vlastně částečky naší planety, co nám dává výživu, a že i naše tělo se jednoho dne stane její součástí a bude pro změnu živit ji. Ale protože tento poznatek přišel prožitkem, naprosto se tím změnil můj náhled na to, co jsem vlastně zač. Můj vztah ke všemu, co mě obklopuje, včetně samotné planety, se posunul na zcela novou úroveň.

Vyrůstal jsem s povědomím, že v každém z nás tkví ona neobyčejná inteligence, síla, která za jedno jediné odpoledne dokáže kousek chleba nebo jablka přebudovat v lidské tělo. A to je docela kumšt! Když jsem se této inteligence, jež je zdrojem veškerého stvoření, začal dotýkat vědomě, začaly se kolem mě dít zdánlivě nevysvětlitelné věci. Vše, na co jsem sáhl, se tak či onak proměnilo. Stávalo se, že na mě někdo pohlédl, a vytryskly mu slzy. Leckdo tvrdil, že mu stačilo podívat se na mě, a hned se mu ulevilo od nějakého tělesného či duševního soužení. I u mě dokázaly v řádu několika hodin zmizet různé neduhy, z nichž bych se s pomocí obvyklé lékařské péče kurýroval řadu měsíců. Nicméně jsem ničemu z toho nepřikládal žádný zvláštní význam.

Tato schopnost poměrně dramaticky transformovat svou vnitřní i vnější realitu u mě přetrvává dodnes. Nejde však o něco, čeho bych se snažil aktivně dosáhnout. Věc se má tak, že jakmile se jednou dostanete do kontaktu s touto hlubší dimenzí inteligence, jež je samotnou základnou naší vezdejší existence, život je znenadání plný zázraků.

Přibližně po šesti, možná osmi týdnech se mi tyto neuvěřitelné prožitky staly každodenní realitou. V průběhu té doby prošlo všechno, co se mnou úzce souviselo, razantní proměnou. Moje vzezření – tvar očí, chůze, hlas, ba i celková tělesná konstituce – se začalo měnit natolik výrazně, že si toho všímali i ostatní.

To ovšem nebylo nic proti tomu, co se odehrávalo v mém nitru. V průběhu půldruhého měsíce mě zaplavoval nezměrný příval vzpomínek – doslova a do písmene celé věky paměti. V každičkém okamžiku jsem si bezprostředně uvědomoval dobrý milion dějů, které se ve mně právě odvíjely. Bylo to jako dívat se do kaleidoskopu. Moje logické myšlení mě upozorňovalo, že nic z toho nemůže být pravda. Přitom vše, co jsem ve svém nitru viděl, bylo jasnější než bílý den. Přesto jsem potajmu doufal, že je to pouhý klam. Odjakživa jsem se považoval za inteligentního mladíka, teď to ale vypadalo, že jsem leda tak mladý blázen, a s tímto zmatkem mi bylo zatěžko se smířit. Ke svému rozčarování jsem však opakovaně zjišťoval, že na tom, co mi moje paměť vypráví, není ani zrnko lži.
Až do těch časů jsem zarytě odmítal přijmout za fakt cokoli, co se nedalo vměstnat do rozumového a logického rámce. Nyní jsem si však pozvolna začínal uvědomovat, že tou nejvyšší inteligencí je život sám – a že lidský intelekt je spíše chytrost, jejímž úkolem je zajistit přežití. Ta pravá, skutečná inteligence je jen a jen samotný život – a jeho přímý zdroj. Nic jiného.

Napovídalo se už hodně o tom, že božskost (či Bůh) není nic než láska, případně soucit. Obrátíte-li však svou pozornost k otázce stvoření, zjistíte, že božskost (nebo jakkoli nazvete zdroj stvoření) je ta nejvyšší inteligence, jakou si jen dokážete představit. Potíž tkví v tom, že místo abychom se s touto bez přehánění všemocnou inteligencí, která tepe v každém z nás, snažili navázat kontakt, bereme za řídící faktor světsky orientovaný a na logiku se odvolávající rozum, který nám sice v mnoha situacích může být užitečný, ale zároveň je už ze samé podstaty věci omezený.

Spolu s tím se u mě objevila větší citlivost vůči niterným prožitkům ostatních lidí. Někdy stačilo, abych na ulici spatřil neznámého zarmouceného člověka, a hned jsem se rozplakal. Přišlo mi neuvěřitelné, jaká hrozná trápení musejí lidské bytosti snášet, zatímco mě jen tak pro nic za nic přepadá extatická radost.

Až po čase jsem si uvědomil, že to, čím procházím, je něco „spirituálního“ či „duchovního“. Pomalu mi docházelo, že prožívám přesně to, co posvátné tradice a texty velebí jako vrcholný prožitek; že de facto zakouším to nejkrásnější, co může být člověku dáno.

Z každičké buňky mého těla tryskala nepopsatelná extáze – v každém okamžiku, bez ustání. Lidé mají sklon glorifikovat čas dětství, protože dítě se dokáže smát a radovat jen tak, bez příčiny. Já ale na vlastní kůži poznal, že podobný entuziasmus nás může provázet i v dospělosti. Je dostupný každé lidské bytosti, neboť koneckonců vše, co jsme způsobilí prožívat, vychází jen a jen z našeho nitra.
Začínalo mi svítat, že ke změnám v mém vzezření dochází proto, že se tím tělo přizpůsobuje nové vnitřní konstituci. Od dvanácti let jsem prováděl základní soubor tělesných jógových cvičení neboli hatha jógu. Jóga je v principu metoda sloužící k obnově těla tak, aby mohlo sloužit vyššímu cíli. Lidské tělo sice je hromádkou masa a kostí, ale také může fungovat jako skutečné zřídlo stvoření.
Existuje celá komplexní technologie, jejíž pomocí lze lidské transformovat v božské. Lidská páteř není jen řada chatrně uspořádaných kostí, ale je to samotná osa vesmíru. Záleží jen na tom, jak se systém reorganizuje. Co se mne týče, původně jsem býval výrazně tělesným člověkem, ale pak jsem se naučil nakládat se svým tělem tak, jako bych žádné neměl. Tělesná stránka mé existence doznala značného odlehčení. Předtím veškerá intenzita mé bytosti tkvěla čistě v těle. Jakmile jsem vešel do místnosti, všichni přítomní věděli, že nastane „akce“. Teď jsem se ale učil zacházet se svým tělem jinak.

Právě tenkrát jsem si uvědomil, že to, co prožívám, je vlastně jóga. Ano, ten prožitek bezhraničnosti a jednoty s veškerým bytím, sjednocenosti se vším životem, to je jóga. Jednoduchý soubor jógových pozic neboli ásan, které jsem cvičil každý den, měl sloužit k utužování tělesného zdraví, aspoň jsem si to myslel. Avšak po tom, co se mi přihodilo na hoře Čamundi, jsem pochopil, že cvičení spouští určitý proces, jehož prostřednictvím se mohu přenést do dimenze ležící daleko za hranicemi materiální sféry. Proto také lidem neustále opakuji: I když s jógou začnete z nejrůznějších důvodů a pohnutek, pořád bude takto fungovat!

V člověku spočívá cosi, čemu se protiví všechny meze a hranice, cosi, co touží být nekonečné, bezbřehé. Lidská přirozenost je taková, že neustále toužíme být něčím víc, než čím právě jsme v dané chvíli. Ať jsme toho dosáhli sebevíc, nepřestáváme chtít být ještě „většími“. Při bližším pohledu zjišťujeme, že to není jen touha po „něčem větším“, ale touha po všem. Všichni prahneme po tom, stát se nekonečnými. Jediný problém vězí v tom, že se toho snažíme dobrat po částech.
Představte si, že jste zavření v krychli o hraně dlouhé dva metry. Může být docela pohodlná, a přesto pocítíte touhu vymanit se z ní. Ocitnete se ve větší krychli, jejíž hrana bude dvojnásobně dlouhá; zpočátku vám v ní bude báječně, ale po chvíli znovu zatoužíte dostat se za její hranice. Chci tím říct, že ať už se pohybujeme v sebevelkorysejších mezích, tak v momentě, kdy si je uvědomíme, se nás zmocní ryze instinktivní potřeba prodrat se za ně. Ve východních kulturách se tato tužba odpradávna považuje za nejvyšší cíl veškeré lidské činnosti a snažení. Svoboda – neboli mukti či mókša – se chápe jako přirozená touha tkvící v každém člověku a současně jako nejdůležitější cíl nás všech. A jen proto, že si ji neuvědomujeme, se ji snažíme naplňovat pouze po částech, ať už prostřednictvím získávání moci, peněz, lásky či znalostí. Případně dnes velmi oblíbenou kratochvílí – nakupováním!
Jakmile jsem pochopil, že lidé netouží po nějaké konkrétní metě, nýbrž po neomezeném růstu, v jistém smyslu se mi věci ujasnily. Když jsem pochopil, že tohoto stavu může dosáhnout každý, připadlo mi jen přirozené podělit se o něj. Od těch dob sleduji ve svém životě jediný cíl, totiž předávat svou zkušenost dalším lidem a objasňovat jim skutečnost, že tento stav radosti, svobody a bezhraničnosti jim nikdo nemůže upírat, pokud se oni sami nepostaví do cesty přirozenému klokotu života.

Ta extatická blaženost, v níž pobývám od onoho odpoledne stráveného na Čamundi, není žádnou hudbou daleké budoucnosti ani vzdušným zámkem. Pro toho, kdo je vůči ní otevřený, je realitou všedního dne. Každý člověk na světě na ni má nepopiratelné právo.

***
Ukázka z knihy VNITŘNÍ INŽENÝRSTVÍ. Kniha je k dostání ve všech knihkupectvích nebo na internetu zde: http://bit.ly/inzenyrstvi





Žádné komentáře:

Okomentovat