ODVÁŽNÉ SRDCE

Thupten Jinpa

Odvážné srdce

Úvod

Není nic mocnějšího než myšlenka, jejíž čas nadešel.

Victor Hugo

Vzpomínám si, jak jsem ťapkal celý vzrušený vedle Jeho Svatosti dalajlámy, držel se ho za ruku a snažil se udržet s ním krok. Bylo mi asi šest let, když dalajláma navštívil domov Stirling Castle Home pro tibetské děti v severoindické Šimle. Patřil jsem ke zhruba dvěma stům dětí zde usazených uprchlíků. Domov založila britská charita Zachraňte děti v roce 1962 ve dvou bývalých britských koloniálních domech postavených na nevysokém návrší. Všechny děti se na návštěvu pilně připravovaly a na přivítání nacvičovaly tibetské písně. Dospělí zametli cestu a bělostným páleným vápnem ji vyzdobili tibetskými symboly – lotosem, nekonečným uzlem, vázou, dvěma zlatými rybami (s hlavami k sobě), kolem dharmy s osmi loukotěmi, praporcem vítězství, slunečníkem a mušlí. V den dalajlámovy návštěvy bylo kolem školy rozmístěno velké množství indických policistů; pamatuji si, že jsem to ráno během čekání s některými z nich hrál kuličky. Když konečně přijel, jako bychom se ocitli v pohádce. Z nabílených vonných pecí postavených speciálně pro tuto příležitost stoupal hustý dým. Oblečeni v pestrobarevných svátečních oděvech a s tradičním tibetským bílým uvítacím šátkem zvaným kata v rukou jsme stáli po obou stranách příjezdové cesty vedoucí ke škole a z plna hrdla zpívali.

Byl jsem vybrán jako jeden z žáků, kteří dalajlámu doprovázeli při prohlídce školy. Zeptal jsem se ho, zda se může stát mnichem, načež odpověděl: „Dobře se uč a můžeš se stát mnichem, kdykoli budeš chtít.“ Když se ohlédnu zpět, myslím, že jediný důvod, proč mne tak přemoudřele přitahovalo mnišství, byli dva učitelé v dětském domově, kteří byli mnichy. Byli tam nejvlídnějšími dospělými a zřejmě i nejvzdělanějšími. Vždycky vypadali šťastně a klidně, někdy až blaženě. Pro nás děti bylo nejdůležitější, že vyprávěli nejzajímavější příběhy.

A tak jsem se při první příležitosti – zrovna byl první den tibetského nového roku (toho roku na konci února) – stal ve věku jedenácti let navzdory otcovým protestům mnichem a odešel do kláštera. Mrzelo ho, že jsem promarnil příležitost stát se živitelem rodiny – rodiče jeho generace si přáli, aby jejich děti získaly vzdělání a pracovaly v kanceláři. Dalších téměř deset let jsem žil, pracoval, meditoval a odříkával mantry v klášteře Dzongkar Choede, jehož jsem byl členem. Právě tam, v tichých, stále zelených kopcích Dharamsaly v severní Indii, jsem si procvičoval svou primitivní angličtinu s hippie, kteří zde hledali osvícení.

Spřátelil jsem se s Johnem a Larsem. John nebyl hippie. Byl americký poustevník žijící o samotě v příjemném bungalovu, který si pronajal poblíž meditační chýše vysoce váženého tibetského Mistra. S Johnem jsem se scházel jednou či dvakrát týdně. Hovořili jsme a já předčítal z tibetské knihy, jež byla sama o sobě překladem klasického indického buddhistického textu z osmnáctého století. Díky Johnovi jsem poznal lívance a šunku.

Lars byl Dán, který žil docela blízko kláštera. Často jsem ho navštěvoval, povídali jsme si a dávali si toast s džemem.

Na jaře 1972 se klášter přestěhoval do parné jižní Indie, kde byl zahájen tibetský přesídlovací program. Zde jsem se ve třinácti letech spolu s ostatními mnichy z kláštera stal součástí přesídlovací pracovní síly. Mýtili jsme lesy, kopali strouhy a pracovali na kukuřičných polích. První dva roky jsme během příprav na přesídlení dostávali denní mzdu 0,75 indických rupií, což je zhruba 1,5 centu.

V Dzongkar Choede se nám dostalo nepatrného formálního vzdělání. Není zvykem, aby mladí mniši chodili do běžných světských škol. Když se naše komunita přestěhovala do jižní Indie, uměl jsem zpaměti všechny požadované buddhistické texty. Denní práce v osadě končily ve čtyři hodiny odpoledne, takže mi zbýval volný čas, který jsem opět věnoval angličtině. Neměl jsem však příležitost mluvit, a tak jsem se spokojil se čtením komiksů. Jednoho dne jsem levně získal používané tranzistorové rádio, takže každý den jsem pak poslouchal BBC World Service a americký Hlas Ameriky. Tenkrát byl na Hlasu Ameriky skvělý program „zvláštní anglické vysílání“, v němž hlasatel mluvil pomalu a každou větu dvakrát zopakoval. Nesmírně mi to pomohlo, neboť jsem tenkrát měl skutečně jen základy.

Protože jsem byl jediným mladíkem v klášteře, který uměl mluvit a číst anglicky, ač zprvu jen rudimentárně, bylo to pro mne zdrojem pýchy a rovněž cestou jak se odlišit od ostatních. Kolem byl svět, doslova i přeneseně za hranicemi uprchlické komunity, za hranicemi kláštera celý svět, do něhož jsem jako jediný z klášterního společenství mohl vstoupit. Díky angličtině jsem se naučil orientovat na glóbu, jenž mi přiblížil všechny velké země, o nichž jsem slýchal ve zprávách – Anglii, Ameriku, Rusko a samozřejmě náš milovaný Tibet, jenž tragicky připadl komunistické Číně.

Kolem roku 1976, když mi bylo tak sedmnáct či osmnáct, jsem se seznámil s obdivuhodnou ženou, jež změnila mou karmu s angličtinou. Doktorka Valentina Stacheová-Rosenová byla německá indoložka se specializací na sanskrtské a čínské texty, která tehdy žila v Bengalúru (kde její manžel vedl Institut Maxe Müllera). Doktorka Stacheová-Rosenová se velmi živě zajímala o můj pokrok v angličtině. Seznamovala mne se západní literaturou a posílala mi knihy – od Hermanna Hesseho a Agathy Christie, Rudou hvězdu nad Čínou Edgara Snowa a především velký anglický slovník se spoustou příkladů užití slov ve větách. Doma u doktorky Stacheové-Rosenové jsem se naučil jíst nožem a vidličkou. Až do její smrti v roce 1980 jsme si dopisovali. Nedovedu si představit, jak by se bez její laskavosti moje angličtina dostala ze stavu, v němž tehdy byla, a v souvislosti s tím kam by se byl ubíral můj život.

Přečetl jsem rovněž v angličtině psanou knihu Trevora Linga The Buddha, v níž je vylíčen život a učení Buddhy jako revolucionáře, filozofa a duchovního učitele. Především v této knize mne hluboce zasáhla sugestivní síla anglického jazyka. Byla v něm živost a bezprostřednost, kterou jsem v psané tibetštině nikdy necítil; podobala se mluvené řeči. (Rozdíl mezi psanou a mluvenou tibetštinou je obrovský.)

Někdy v této době jsem potkal tibetského učitele, jenž se později stal jedním z těch, kdo nejvýznamněji ovlivnili mé klasické buddhistické vzdělání. Zemej Rinpočhe, známý svou vzdělaností a poezií, byl nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznal. Žil tehdy částečně odloučeným životem, oddaný tiché meditaci, v další tibetské osadě vzdálené od kláštera přibližně hodinu cesty autobusem. Rinpočheho jméno jsem znal z mnoha školních učebnic tibetského jazyka, které editoval. Osobní setkání a rozhovor s ním ve mně znovu zažehly nadšení pro vzdělání, jež mne původně inspirovalo k mnišství. Již při našem seznámení Rinpočhe rozpo- znal mého neklidného ducha a vzal mne pod svá křídla. A tak jsem v létě 1978 odešel ze svého malého kláštera do Gandän, velkého univerzitního kláštera v jiné části jižní Indie, vzdáleného přibližně deset až dvanáct hodin cesty autobusem.

V roce 1985 při návštěvě Dharamsaly v severní Indii, dvacet let poté, co jsem jako malý kluk popobíhal, abych udržel krok s Jeho Svatostí, jsem měl náhodou tu velikou čest, že jsem byl požádán, abych tlumočil dalajlámovy přednášky, protože sjednaný tlumočník angličtiny první den nemohl. Po několika dnech výuky mne dalajlámova kancelář informovala, že by si Jeho Svatost přál se mnou mluvit. V domluvený čas mne tajemník uvedl do přednáškového sálu, který je součástí dalajlámova oficiálního sídla, jednoduchého koloniálního bungalovu z kamene a dřeva se zelenou střechou z vlnitého plechu. Když jsem vstoupil, Jeho Svatost řekl: „Já vás znám. Jste výtečný debatér z kláštera Gandän. Nevěděl jsem ale, že mluvíte anglicky.“ Někteří Zápaďané, kteří poslouchali mé tlumočení, dalajlámovi řekli, že se moje angličtina dobře poslouchá. Jeho Svatost mne požádal, zda bych mohl být k dispozici, kdy by potřeboval tlumočníka, zejména na cestách. Z očí mi vyhrkly slzy. Ani ve snu mne nenapadlo, že bych mohl mít tu čest úzce spolupracovat s dalajlámou. Jistě nemusím dodávat, že jsem odpověděl, že bych tím byl velice poctěn.

Pro Tibeťana, který vyrostl jako uprchlík v Indii, byla služba dalajlámovi, tibetským lidem hluboce uctívanému, zároveň možností jak uctít oběti, které museli naši rodiče přinést v prvních letech exilu.

Začal jsem tedy dalajlámu doprovázet na jeho zahraničních cestách, tlumočit pro něj anglicky mluvícím posluchačům a kolegům z multidisciplinárních kontemplativních studií včetně významných vědeckých setkání typu dialogů Mind and Life (Mysli a života) a pomáhat mu při přípravě knih. Tyto práce vykonávám jako dalajlámův hlavní tlumočník angličtiny od roku 1985, takže tomuto pozoruhodnému hlasu soucitnosti teď sloužím už bezmála tři desetiletí.

Od samého začátku se Jeho Svatost jasně vyjádřil, že nebudu patřit k jeho stálému personálu. Řekl, že by to bylo mrhání mým mnišským vzděláním a talentem. Poradil mi, abych se spíš soustředil na studium a vedl nezávislý život věnovaný vzdělávání. Bylo to nesmírně soucitné.

Časem jsem dospěl k poznání, že mým osobním údělem je sloužit v současném světě jako zprostředkovatel klasické tibetské buddhistické tradice. Možná mne na tuto roli připravily zvláštní okolnosti mých mladých let, kdy jsem vyrůstal v klášteře a zároveň byl okouzlen angličtinou a Západem. Tenkrát nebylo mnoho lidí vyškolených v klasické buddhistické tradici, kteří zároveň uměli anglicky. Jak jsem se v angličtině zdokonaloval, docházelo mi, že je patrně mým zvláštním úkolem propojovat obě kultury, které mám rád.

Motivace naplnit účelně tento osud mne přivedla do Anglie na univerzitu v Cambridgi, čímž začala nová etapa mého života. Měl jsem štěstí, že jsem díky laskavosti mnoha lidí mohl skutečně zasvětit svůj profesionální život zprostředkování kulturní výměny, ať již ve službě dalajlámovi, nebo jako předkladatel nejdůležitějších tibetských textů do angličtiny. Mé zkušenosti potvrdily to, co jsem již dříve intuitivně věděl, že ze spojení klasické tibetské buddhistické tradice se současným myšlením a kulturou včetně vědy může vzejít mnoho dobrého. Tato kniha je součástí rozsáhlé snahy o mezikulturní pojetí.

O soucitnost se zajímám celý život. V dětství jsem byl tím, kdo soucit druhých přijímal. Díky tisícům obyčejných britských občanů, kteří přispívali organizaci Zachraňte děti, našlo více než tisíc tibetských dětí jako já domov, v němž mohly na počátku šedesátých let vyrůstat v bezpečí, zatímco rodiče se usilovně snažili přizpůsobit životu v zemi, jejíž jazyk ani zvyky neznali. Díky jednotlivcům, jako byli doktorka Valentina Stacheová-Rosenová a Zemej Rinpočhe, jsem nalezl smysl svého zcela neobvyklého vzdělání. V profesionálním životě, v němž tak úzce spolupracuji s dalajlámou, jsem měl výsadu přesvědčit se z první ruky, co znamená žít životem ztělesňujícím charakteristickou lidskou vlastnost zvanou soucitnost.

Dnes jsem ženatý a mám dvě dospívající dcery. Žiji v severoamerickém městě a můj život je naprosto odlišný od života, na nějž jsem byl zvyklý v tibetském klášteře v Indii. V běžném životě musím řešit typické problémy rychlého moderního světa – vyvážit práci, rodinu a vztahy, platit účty – a současně si udržet zdravý rozum, schopnost rozlišovat důležité od nedůležitého a nezbytný optimismus. Právě v učení mé původní tibetské buddhistické tradice nacházím celou řadu prostředků, jež mi pomáhají v současném světě zvládat výzvy každodenního života. O některé z nich bych se s vámi rád podělil v této knize.

Co je soucit? Většina z nás si soucitu cení a souhlasí, že je důležitý jak v osobním životě, tak ve společnosti obecně. Soucit je nesporně také součástí naší každodenní lidské zkušenosti. Milujeme své děti a pečujeme o ně, setkáme-li se s trpícím člověkem, instinktivně s ním cítíme, když nám někdo nabídne pomoc v těžké chvíli, jsme dojati. Většina z nás se také shodne na tom, že soucit nějak souvisí s tím, co znamená vést dobrý život. Není tedy náhoda, že soucitnost tvoří průsečík etických systémů všech významnějších náboženských a humanistických tradic. I ve sporné oblasti politiky je soucitnost hodnotou, k níž se dychtivě hlásí obě strany celého širokého spektra.

Navzdory společně sdíleným zkušenostem a přesvědčením se nedaří přičíst soucitnosti v životě jednotlivců a ve společnosti ústřední roli. V současné kultuře máme k hodnotám, jako jsou laskavost a soucitnost, spíš zmatečný vztah. Sekulárnímu západnímu světu chybí ucelený kulturní rámec, v němž by bylo možné formulovat, co je soucit a jak funguje. Pro některé lidi je věcí náboženství a morálky, soukromou záležitostí jednotlivce podružného až mizivého společenského významu. Další pochybují, že by člověk mohl být zcela nezištný, a jsou nedůvěřiví k postojům jako soucitnost, jejichž hlavním smyslem je dobro druhého člověka. Jak jednou uznávaný vědec poznamenal: „Škrábni altruistu a sleduj, jak pokrytec krvácí.“ Jiní zas vynášejí tyto lidské kvality do takových výšin, že jsou mimo dosah většiny z nás a týkají se jen výjimečných osobností, jako jsou Matka Tereza, Nelson Mandela a dalajláma. Soucitnost se stává něčím, co na dálku obdivujeme u velkých osobností, co však nemá pro běžný život význam.

Široce pojatý soucit je zájem vznikající při setkání s utrpením druhého a snaha toto utrpení zmírnit. Anglické slovo pro soucit compassion, které pochází z latiny, znamená doslova „trpět s“. Podle historičky náboženství Karen Armstrongové je slovo pro soucit v semitských jazycích – rahama-nut v hebrejštině a rahman v arabštině – etymologicky příbuzné s výrazem pro dělohu, což evokuje mateřskou lásku k dítěti, jež je archetypálním vyjádřením soucitu. Soucit je v zásadě odezva na nevyhnutelnou realitu lidského údělu – prožívání bolesti a trápení.

Soucit je schopnost reagovat na utrpení s pochopením, trpělivostí a laskavostí spíš než například se strachem a odporem. Soucit jako takový nám umožňuje otevřít se realitě utrpení a usilovat o jeho zmírnění. Právě soucitnost spojuje schopnost vcítit se s laskavostí, velkodušností a dalšími projevy altruismu.

Soucit vznikající jako reakce na nouzi či utrpení probíhá ve třech okamžitě na sebe navazujících fázích: zaznamenáme utrpení či nouzi druhého, emočně se na svízelnou situaci napojíme a instinktivně si přejeme, aby se zlepšila. Soucit může vést k činu; jde o ochotu pomoci nebo touhu něco s problémem jiného člověka udělat. Dnes již vědci začínají mapovat neurobiologický základ soucitnosti a zkoumají její hluboké evoluční kořeny.

Společnost dlouho přehlížela, že soucitnost je zásadní součástí lidské povahy a chování. Ztotožnili jsme se s populárním výkladem, podle nějž je třeba na chování člověka nahlížet veskrze jen prizmatem soutěživosti a vlastního zájmu. Je to příběh, který vyprávíme sami o sobě.

Problémem takových příběhů je, že bývají sebenaplňující. Tvrdíme-li, že jsme v jádru sobecká a agresivní stvoření, předpokládáme, že každý si žije jen pro sebe. Ve světě, kde je „člověk člověku vlkem“, je jen logické vidět ostatní pouze jako zdroj soupeřivosti a nepřátelství. A tak přistupujeme k druhým lidem s obavami, strachem a podezíravostí, místo abychom je brali jako sobě rovné a přátelské. Naopak jestliže považujeme člověka za společenskou bytost obdařenou instinktem soucitnosti a laskavosti a uvědomujeme si, že blaho lidí jako hluboce vzájemně provázaných bytostí je propojené, naprosto to mění náš pohled na svět a chování v něm. Takže příběhy, které si o sobě vyprávíme, jsou důležité, dokonce velmi důležité. 

***

Úvod z knihy ODVÁŽNÉ SRDCE, koupit ji můžete ZDE