Thupten Jinpa
Odvážné srdce
Úvod
Není nic mocnějšího než myšlenka, jejíž
čas nadešel.
Victor Hugo
Vzpomínám si,
jak jsem ťapkal celý vzrušený vedle Jeho Svatosti dalajlámy, držel se ho za
ruku a snažil se udržet s ním krok. Bylo mi asi šest let, když dalajláma
navštívil domov Stirling Castle Home pro tibetské děti v severoindické Šimle.
Patřil jsem ke zhruba dvěma stům dětí zde usazených uprchlíků. Domov založila
britská charita Zachraňte děti v roce 1962 ve dvou bývalých britských
koloniálních domech postavených na nevysokém návrší. Všechny děti se na
návštěvu pilně připravovaly a na přivítání nacvičovaly tibetské písně. Dospělí
zametli cestu a bělostným páleným vápnem ji vyzdobili tibetskými symboly –
lotosem, nekonečným uzlem, vázou, dvěma zlatými rybami (s hlavami k sobě), kolem
dharmy s osmi loukotěmi, praporcem vítězství, slunečníkem a mušlí. V den
dalajlámovy návštěvy bylo kolem školy rozmístěno velké množství indických
policistů; pamatuji si, že jsem to ráno během čekání s některými z nich hrál kuličky.
Když konečně přijel, jako bychom se ocitli v pohádce. Z nabílených vonných pecí
postavených speciálně pro tuto příležitost stoupal hustý dým. Oblečeni v
pestrobarevných svátečních oděvech a s tradičním tibetským bílým uvítacím
šátkem zvaným kata v rukou jsme stáli po obou stranách příjezdové cesty vedoucí
ke škole a z plna hrdla zpívali.
Byl jsem
vybrán jako jeden z žáků, kteří dalajlámu doprovázeli při prohlídce školy.
Zeptal jsem se ho, zda se může stát mnichem, načež odpověděl: „Dobře se uč a
můžeš se stát mnichem, kdykoli budeš chtít.“ Když se ohlédnu zpět, myslím, že
jediný důvod, proč mne tak přemoudřele přitahovalo mnišství, byli dva učitelé v
dětském domově, kteří byli mnichy. Byli tam nejvlídnějšími dospělými a zřejmě i
nejvzdělanějšími. Vždycky vypadali šťastně a klidně, někdy až blaženě. Pro nás
děti bylo nejdůležitější, že vyprávěli nejzajímavější příběhy.
A tak jsem se
při první příležitosti – zrovna byl první den tibetského nového roku (toho roku
na konci února) – stal ve věku jedenácti let navzdory otcovým protestům mnichem
a odešel do kláštera. Mrzelo ho, že jsem promarnil příležitost stát se živitelem
rodiny – rodiče jeho generace si přáli, aby jejich děti získaly vzdělání a
pracovaly v kanceláři. Dalších téměř deset let jsem žil, pracoval, meditoval a
odříkával mantry v klášteře Dzongkar Choede, jehož jsem byl členem. Právě
tam, v tichých, stále zelených kopcích Dharamsaly v severní Indii, jsem si
procvičoval svou primitivní angličtinu s hippie, kteří zde hledali osvícení.
Spřátelil jsem
se s Johnem a Larsem. John nebyl hippie. Byl americký poustevník žijící o
samotě v příjemném bungalovu, který si pronajal poblíž meditační chýše vysoce
váženého tibetského Mistra. S Johnem jsem se scházel jednou či dvakrát týdně.
Hovořili jsme a já předčítal z tibetské knihy, jež byla sama o sobě překladem
klasického indického buddhistického textu z osmnáctého století. Díky
Johnovi jsem poznal lívance a šunku.
Lars byl Dán,
který žil docela blízko kláštera. Často jsem ho navštěvoval, povídali jsme si a
dávali si toast s džemem.
Na jaře 1972
se klášter přestěhoval do parné jižní Indie, kde byl zahájen tibetský
přesídlovací program. Zde jsem se ve třinácti letech spolu s ostatními mnichy z
kláštera stal součástí přesídlovací pracovní síly. Mýtili jsme lesy, kopali
strouhy a pracovali na kukuřičných polích. První dva roky jsme během příprav na
přesídlení dostávali denní mzdu 0,75 indických rupií, což je zhruba 1,5 centu.
V Dzongkar
Choede se nám dostalo nepatrného formálního vzdělání. Není zvykem, aby mladí
mniši chodili do běžných světských škol. Když se naše komunita přestěhovala do
jižní Indie, uměl jsem zpaměti všechny požadované buddhistické texty. Denní práce
v osadě končily ve čtyři hodiny odpoledne, takže mi zbýval volný čas, který
jsem opět věnoval angličtině. Neměl jsem však příležitost mluvit, a tak jsem se
spokojil se čtením komiksů. Jednoho dne jsem levně získal používané
tranzistorové rádio, takže každý den jsem pak poslouchal BBC World Service a
americký Hlas Ameriky. Tenkrát byl na Hlasu Ameriky skvělý program „zvláštní
anglické vysílání“, v němž hlasatel mluvil pomalu a každou větu dvakrát
zopakoval. Nesmírně mi to pomohlo, neboť jsem tenkrát měl skutečně jen základy.
Protože jsem
byl jediným mladíkem v klášteře, který uměl mluvit a číst anglicky, ač zprvu
jen rudimentárně, bylo to pro mne zdrojem pýchy a rovněž cestou jak se odlišit
od ostatních. Kolem byl svět, doslova i přeneseně za hranicemi uprchlické
komunity, za hranicemi kláštera celý svět, do něhož jsem jako jediný z klášterního
společenství mohl vstoupit. Díky angličtině jsem se naučil orientovat na glóbu,
jenž mi přiblížil všechny velké země, o nichž jsem slýchal ve zprávách –
Anglii, Ameriku, Rusko a samozřejmě náš milovaný Tibet, jenž tragicky připadl
komunistické Číně.
Kolem roku
1976, když mi bylo tak sedmnáct či osmnáct, jsem se seznámil s obdivuhodnou
ženou, jež změnila mou karmu s angličtinou. Doktorka Valentina
Stacheová-Rosenová byla německá indoložka se specializací na sanskrtské a
čínské texty, která tehdy žila v Bengalúru (kde její manžel vedl Institut Maxe Müllera).
Doktorka Stacheová-Rosenová se velmi živě zajímala o můj pokrok v angličtině.
Seznamovala mne se západní literaturou a posílala mi knihy – od Hermanna
Hesseho a Agathy Christie, Rudou hvězdu nad Čínou Edgara Snowa a především
velký anglický slovník se spoustou příkladů užití slov ve větách. Doma u
doktorky Stacheové-Rosenové jsem se naučil jíst nožem a vidličkou. Až do její
smrti v roce 1980 jsme si dopisovali. Nedovedu si představit, jak by se bez
její laskavosti moje angličtina dostala ze stavu, v němž tehdy byla, a v
souvislosti s tím kam by se byl ubíral můj život.
Přečetl jsem
rovněž v angličtině psanou knihu Trevora Linga The Buddha, v níž je vylíčen
život a učení Buddhy jako revolucionáře, filozofa a duchovního učitele.
Především v této knize mne hluboce zasáhla sugestivní síla anglického jazyka.
Byla v něm živost a bezprostřednost, kterou jsem v psané tibetštině nikdy
necítil; podobala se mluvené řeči. (Rozdíl mezi psanou a mluvenou tibetštinou
je obrovský.)
Někdy v této
době jsem potkal tibetského učitele, jenž se později stal jedním z těch, kdo
nejvýznamněji ovlivnili mé klasické buddhistické vzdělání. Zemej Rinpočhe,
známý svou vzdělaností a poezií, byl nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznal.
Žil tehdy částečně odloučeným životem, oddaný tiché meditaci, v další tibetské
osadě vzdálené od kláštera přibližně hodinu cesty autobusem. Rinpočheho jméno
jsem znal z mnoha školních učebnic tibetského jazyka, které editoval. Osobní
setkání a rozhovor s ním ve mně znovu zažehly nadšení pro vzdělání, jež
mne původně inspirovalo k mnišství. Již při našem seznámení Rinpočhe rozpo- znal
mého neklidného ducha a vzal mne pod svá křídla. A tak jsem v létě 1978 odešel
ze svého malého kláštera do Gandän, velkého univerzitního kláštera v jiné části
jižní Indie, vzdáleného přibližně deset až dvanáct hodin cesty autobusem.
V roce 1985
při návštěvě Dharamsaly v severní Indii, dvacet let poté, co jsem jako malý
kluk popobíhal, abych udržel krok s Jeho Svatostí, jsem měl náhodou tu velikou
čest, že jsem byl požádán, abych tlumočil dalajlámovy přednášky, protože
sjednaný tlumočník angličtiny první den nemohl. Po několika dnech výuky mne
dalajlámova kancelář informovala, že by si Jeho Svatost přál se mnou mluvit. V
domluvený čas mne tajemník uvedl do přednáškového sálu, který je součástí
dalajlámova oficiálního sídla, jednoduchého koloniálního bungalovu z kamene a
dřeva se zelenou střechou z vlnitého plechu. Když jsem vstoupil, Jeho Svatost řekl:
„Já vás znám. Jste výtečný debatér z kláštera Gandän. Nevěděl jsem ale, že
mluvíte anglicky.“ Někteří Zápaďané, kteří poslouchali mé tlumočení,
dalajlámovi řekli, že se moje angličtina dobře poslouchá. Jeho Svatost mne
požádal, zda bych mohl být k dispozici, kdy by potřeboval tlumočníka, zejména
na cestách. Z očí mi vyhrkly slzy. Ani ve snu mne nenapadlo, že bych mohl mít
tu čest úzce spolupracovat s dalajlámou. Jistě nemusím dodávat, že jsem
odpověděl, že bych tím byl velice poctěn.
Pro Tibeťana,
který vyrostl jako uprchlík v Indii, byla služba dalajlámovi, tibetským lidem
hluboce uctívanému, zároveň možností jak uctít oběti, které museli naši rodiče
přinést v prvních letech exilu.
Začal jsem tedy
dalajlámu doprovázet na jeho zahraničních cestách, tlumočit pro něj anglicky
mluvícím posluchačům a kolegům z multidisciplinárních kontemplativních studií
včetně významných vědeckých setkání typu dialogů Mind and Life (Mysli a života)
a pomáhat mu při přípravě knih. Tyto práce vykonávám jako dalajlámův hlavní
tlumočník angličtiny od roku 1985, takže tomuto pozoruhodnému hlasu soucitnosti
teď sloužím už bezmála tři desetiletí.
Od samého
začátku se Jeho Svatost jasně vyjádřil, že nebudu patřit k jeho stálému
personálu. Řekl, že by to bylo mrhání mým mnišským vzděláním a talentem.
Poradil mi, abych se spíš soustředil na studium a vedl nezávislý život věnovaný
vzdělávání. Bylo to nesmírně soucitné.
Časem jsem
dospěl k poznání, že mým osobním údělem je sloužit v současném světě jako
zprostředkovatel klasické tibetské buddhistické tradice. Možná mne na tuto roli
připravily zvláštní okolnosti mých mladých let, kdy jsem vyrůstal v klášteře a
zároveň byl okouzlen angličtinou a Západem. Tenkrát nebylo mnoho lidí
vyškolených v klasické buddhistické tradici, kteří zároveň uměli anglicky. Jak
jsem se v angličtině zdokonaloval, docházelo mi, že je patrně mým zvláštním
úkolem propojovat obě kultury, které mám rád.
Motivace
naplnit účelně tento osud mne přivedla do Anglie na univerzitu v Cambridgi,
čímž začala nová etapa mého života. Měl jsem štěstí, že jsem díky laskavosti
mnoha lidí mohl skutečně zasvětit svůj profesionální život zprostředkování
kulturní výměny, ať již ve službě dalajlámovi, nebo jako předkladatel
nejdůležitějších tibetských textů do angličtiny. Mé zkušenosti potvrdily to, co
jsem již dříve intuitivně věděl, že ze spojení klasické tibetské buddhistické
tradice se současným myšlením a kulturou včetně vědy může vzejít mnoho dobrého.
Tato kniha je součástí rozsáhlé snahy o mezikulturní pojetí.
O soucitnost
se zajímám celý život. V dětství jsem byl tím, kdo soucit druhých přijímal.
Díky tisícům obyčejných britských občanů, kteří přispívali organizaci Zachraňte
děti, našlo více než tisíc tibetských dětí jako já domov, v němž mohly na
počátku šedesátých let vyrůstat v bezpečí, zatímco rodiče se usilovně snažili
přizpůsobit životu v zemi, jejíž jazyk ani zvyky neznali. Díky jednotlivcům, jako
byli doktorka Valentina Stacheová-Rosenová a Zemej Rinpočhe, jsem nalezl smysl
svého zcela neobvyklého vzdělání. V profesionálním životě, v němž tak úzce
spolupracuji s dalajlámou, jsem měl výsadu přesvědčit se z první ruky, co
znamená žít životem ztělesňujícím charakteristickou lidskou vlastnost zvanou
soucitnost.
Dnes jsem
ženatý a mám dvě dospívající dcery. Žiji v severoamerickém městě a můj
život je naprosto odlišný od života, na nějž jsem byl zvyklý v tibetském
klášteře v Indii. V běžném životě musím řešit typické problémy rychlého
moderního světa – vyvážit práci, rodinu a vztahy, platit účty – a současně si
udržet zdravý rozum, schopnost rozlišovat důležité od nedůležitého a nezbytný optimismus.
Právě v učení mé původní tibetské buddhistické tradice nacházím celou řadu
prostředků, jež mi pomáhají v současném světě zvládat výzvy každodenního
života. O některé z nich bych se s vámi rád podělil v této knize.
Co je soucit?
Většina z nás si soucitu cení a souhlasí, že je důležitý jak v osobním životě,
tak ve společnosti obecně. Soucit je nesporně také součástí naší každodenní
lidské zkušenosti. Milujeme své děti a pečujeme o ně, setkáme-li se s trpícím
člověkem, instinktivně s ním cítíme, když nám někdo nabídne pomoc v těžké
chvíli, jsme dojati. Většina z nás se také shodne na tom, že soucit nějak
souvisí s tím, co znamená vést dobrý život. Není tedy náhoda, že soucitnost
tvoří průsečík etických systémů všech významnějších náboženských a
humanistických tradic. I ve sporné oblasti politiky je soucitnost hodnotou, k
níž se dychtivě hlásí obě strany celého širokého spektra.
Navzdory
společně sdíleným zkušenostem a přesvědčením se nedaří přičíst soucitnosti v
životě jednotlivců a ve společnosti ústřední roli. V současné kultuře máme k
hodnotám, jako jsou laskavost a soucitnost, spíš zmatečný vztah. Sekulárnímu
západnímu světu chybí ucelený kulturní rámec, v němž by bylo možné formulovat,
co je soucit a jak funguje. Pro některé lidi je věcí náboženství a morálky,
soukromou záležitostí jednotlivce podružného až mizivého společenského významu.
Další pochybují, že by člověk mohl být zcela nezištný, a jsou nedůvěřiví k
postojům jako soucitnost, jejichž hlavním smyslem je dobro druhého člověka. Jak
jednou uznávaný vědec poznamenal: „Škrábni altruistu a sleduj, jak pokrytec
krvácí.“ Jiní zas vynášejí tyto lidské kvality do takových výšin, že jsou mimo
dosah většiny z nás a týkají se jen výjimečných osobností, jako jsou Matka
Tereza, Nelson Mandela a dalajláma. Soucitnost se stává něčím, co na dálku
obdivujeme u velkých osobností, co však nemá pro běžný život význam.
Široce pojatý
soucit je zájem vznikající při setkání s utrpením druhého a snaha toto
utrpení zmírnit. Anglické slovo pro soucit compassion, které pochází z latiny,
znamená doslova „trpět s“. Podle historičky náboženství Karen Armstrongové je
slovo pro soucit v semitských jazycích – rahama-nut v hebrejštině a rahman v
arabštině – etymologicky příbuzné s výrazem pro dělohu, což evokuje mateřskou
lásku k dítěti, jež je archetypálním vyjádřením soucitu. Soucit je v zásadě
odezva na nevyhnutelnou realitu lidského údělu – prožívání bolesti a trápení.
Soucit je
schopnost reagovat na utrpení s pochopením, trpělivostí a laskavostí spíš než
například se strachem a odporem. Soucit jako takový nám umožňuje otevřít se
realitě utrpení a usilovat o jeho zmírnění. Právě soucitnost spojuje schopnost
vcítit se s laskavostí, velkodušností a dalšími projevy altruismu.
Soucit
vznikající jako reakce na nouzi či utrpení probíhá ve třech okamžitě na sebe
navazujících fázích: zaznamenáme utrpení či nouzi druhého, emočně se na
svízelnou situaci napojíme a instinktivně si přejeme, aby se zlepšila. Soucit
může vést k činu; jde o ochotu pomoci nebo touhu něco s problémem jiného člověka
udělat. Dnes již vědci začínají mapovat neurobiologický základ soucitnosti a
zkoumají její hluboké evoluční kořeny.
Společnost
dlouho přehlížela, že soucitnost je zásadní součástí lidské povahy a chování.
Ztotožnili jsme se s populárním výkladem, podle nějž je třeba na chování
člověka nahlížet veskrze jen prizmatem soutěživosti a vlastního zájmu. Je to
příběh, který vyprávíme sami o sobě.
***
Úvod z knihy ODVÁŽNÉ SRDCE, koupit ji můžete ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat