pátek 25. srpna 2017

JAK NEZEMŘÍT

Všechno to začalo mojí babičkou.

Byl jsem ještě malý, když ji lékaři poslali na kolečkovém křesle domů zemřít. Diagnostikovali jí srdeční chorobu v poslední fázi. Měla za sebou tolik bypassů, že lékaři prostě už neměli kam dávat další hadičky. Navíc jizvy vzniklé každou operací komplikovaly možnosti té další; už nebylo kam říznout. Babička byla odkázaná na vozík, trápily ji strašné bolesti a lékaři jí řekli, že už pro ni víc udělat nemohou. Její život skončil v šedesáti pěti letech.

Mám za to, že mnoho dětí se rozhodne stát se jednou lékařem či lékařkou, když vidí někoho z milovaných blízkých stonat nebo umírat. Já jsem o tom paradoxně začal přemýšlet v době, kdy se babiččin stav postupně zlepšoval.

Brzy poté, co ji pustili z nemocnice, aby poslední dny strávila doma, se v jistém televizním pořadu objevil příspěvek o Nathanu Pritikinovi, jednom z prvních podporovatelů léčení zdravým životním stylem, jenž proslul tím, že dokázal vrátit zdraví pacientům se srdeční chorobou i v posledním stadiu. Právě otevřel nové centrum v Kalifornii a moje zoufalá babička se s vypětím všech sil vypravila na cestu přes celou zemi, aby se stala jednou z jeho prvních pacientek. Pacienti žili na klinice, jedli rostlinnou stravu a postupně začínali cvičit. Tam vezli babičku na vozíku, domů odcházela po svých.

Nikdy na to nezapomenu.

Dostala se dokonce do Pritikinova životopisu nazvaného Pritikin: Muž, který uzdravil americké srdce. O babičce se tam mluví jako o jedné z těch, „co jim smrt klepala na dveře“:

„Frances Gregerová ze severního Miami na Floridě přijela na jednu z prvních Pritikinových terapií na kolečkovém křesle. Paní Gregerová měla nemocné srdce, trpěla anginou pectoris a klaudikací – její stav byl tak špatný, že jí chůze způsobovala obrovské bolesti na hrudi a v nohou. Po třítýdenní léčbě nejenže už nepotřebovala vozík, ale dokonce dokázala ujít šestnáct kilometrů denně.“

Když jsem byl malý, úplně mi stačilo, že jsem měl babičku zase zpátky. Ale postupně jsem pochopil význam toho, co se s babičkou stalo. Tehdy lékařská věda nepovažovala za možné zvrátit průběh srdeční choroby. Užívané léky měly nemoc zpomalit a symptomům se ulevilo tím, že se operačně obešly ucpané cévy, ale jinak se očekávalo, že se choroba bude zhoršovat a zhoršovat, až nakonec zemřete. Teď už víme, že jakmile přestanete konzumovat potraviny, které přispívají k ucpávání cév, začne se tělo léčit samo a v mnoha případech se cévy znovu zprůchodní – bez použití léků nebo chirurgického zásahu.

Lékaři nad babičkou v jejích šedesáti pěti letech vyslovili rozsudek smrti. Díky zdravé stravě a životnímu stylu však mohla prožít dalších třicet jedna radostných let se svými šesti vnuky. Žena, které tehdy lékaři řekli, že bude žít jen pár týdnů, zemřela ve věku devadesáti šesti let. Nejenže její téměř zázračné uzdravení inspirovalo jednoho z jejích vnuků, aby se věnoval medicíně, ale dalo jí také dostatek zdravých let, aby ho viděla lékařskou fakultu úspěšně dostudovat.

V době, kdy jsem se stal lékařem, se již podařilo odborníkům, například doktoru Deanu Ornishovi, prezidentu a zakladateli neziskového Institutu preventivního lékařského výzkumu, jednoznačně potvrdit, že Pritikinova cesta byla správná. Pomocí nejnovějších technických prostředků – srdečních PET skenů, kvantitativních koronárních arteriografií a radionuklidové ventrikulografie– doktor Ornish a jeho kolegové prokázali, že ten nejméně technický přístup (strava a životní styl) nepopiratelně dokáže odvrátit srdeční choroby, naši nejčastější příčinu úmrtí. Studie doktora Ornishe a jeho kolegů se dostaly do nejprestižnějších lékařských časopisů na celém světě. A přesto se medicínská praxe téměř nezměnila. Proč? Proč lékaři stále předepisovali léky a katétry pročišťovali ucpané cévy (tedy léčili symptomy srdečních chorob) a snažili se jen posunout to, co jinak považovali za neodvratitelné – předčasnou smrt? To mě probudilo. Začal jsem si všímat smutné pravdy – kromě vědy medicínu ovlivňují ještě další síly. Zdravotnictví funguje jako „služba za úplatu“, takže lékaři dostávají zaplaceno za léky a procedury, které předepíšou. Jejich odměna je závislá na kvantitě, ne na kvalitě. Nikdo nám neproplatí čas, který strávíme konzultacemi s pacienty a vysvětlováním přínosu zdravého jídelníčku. Kdyby byli lékaři placeni za úspěšnost, měli by finanční motivaci léčit špatný životní styl způsobující onemocnění. Dokud se nezmění způsob financování, neočekávám velké změny ani ve zdravotní péči, ani v lékařském vzdělávání.

Pouze čtvrtina lékařských škol nabízí alespoň jeden předmět věnovaný výživě. Vzpomínám si, jak během mého prvního přijímacího pohovoru na medicínu na Cornellově univerzitě profesor důrazně prohlásil: „Výživa není pro lidské zdraví nepostradatelná.“ A to byl pediatr! Věděl jsem, že mám před sebou dlouhou cestu. Když o tom tak přemýšlím, jediný profesionální zdravotník, který se mě kdy zeptal na jídelníček nějakého člena rodiny, byl náš veterinář.

Dostalo se mi té cti, že mě přijali na devatenáct lékařských fakult. Vybral jsem si Tufts, protože tam se chlubili, že se více věnují výživě – celých dvacet jedna vyučovacích hodin, což bylo méně než jedno procento studijního programu.

Během studia jsem dostal nespočet nabídek na večeře ve steakových restauracích a další luxusní benefity od zástupců velkých farmaceutických firem, ale ani jednou mi nezavolal nikdo od brokolice. Ne bezdůvodně se o nejnovějších lécích dozvídáme z televize: za jejich propagací stojí rozpočet obrovských firem. Proto také nejspíš v televizi nikdy neuvidíte reklamu na batáty, dnes již běžně dostupné v obchodech, ani neuslyšíte o nejnovějších výsledcích potvrzujících účinky potravin na naše zdraví a délku života: k tomu je příliš malá finanční motivace.

Ani během našich ubohých jednadvaceti hodin dietologie během studia se nikdy nikdo nezmínil o léčení, či dokonce vyléčení chronických chorob pomocí stravy. O tomto oboru jsem věděl jen díky případu, který se vyskytl v mé rodině.

Při studiu mě trápila jedna otázka: jestli se v medicínském světě ztratila informace, jak vyléčit nemoc, která je naším největším zabijákem, jaké další věci jsou v lékařské literatuře pohřbené? Rozhodl jsem se, že mým životním cílem bude to zjistit. Většinu let studia v Bostonu jsem strávil mezi zaprášenými policemi v suterénu Countwayovy lékařské knihovny na Harvardově univerzitě. Pak jsem si otevřel lékařskou praxi, ale ač jsem se každý den na klinice potkával s mnoha pacienty a mohl jsem najednou změnit životy celých rodin, věděl jsem, že je to stále jen kapka v moři. A tak jsem začal cestovat.

Rozhodl jsem se, že se s pomocí Americké asociace studentů medicíny jednou za dva roky objevím na každé lékařské škole v Americe a pokusím se ovlivnit generaci nových lékařů. Chci, aby už žádný lékař neabsolvoval školu bez znalosti tohoto nástroje – ozdravné síly potravin. Když nemusela na srdeční nemoc zemřít moje babička, neměli by na ni zemřít ani prarodiče nikoho jiného. V některých obdobích jsem měl i čtyřicet přednášek měsíčně. Přijel jsem do města, kde jsem měl přednášku při snídani v Klubu rotariánů, pak jsem měl přes oběd prezentaci na lékařské fakultě a večer jsem mluvil na komunitním setkání. Žil jsem v autě, u sebe jsem měl jen jediný klíč. Celkově jsem měl asi tisíc přednášek po celém světě.

Není divu, že takový život nebyl dlouhodobě snesitelný. Stálo mě to manželství. Měl jsem víc nabídek, než kolik jsem dokázal uspokojit, a tak jsem začal každoroční výsledky svého bádání shromažďovat na DVD v seriálu To nejnovější z klinické výživy (Latest in Clinical Nutrition). Je to neuvěřitelné, ale už jsem skoro u třicátého dílu. Vše, co jsem prodejem DVD vydělal a vydělám, jde přímo na charitu, stejně jako honoráře z mých přednášek a prodaných knih včetně té, kterou právě čtete. Peníze korumpují medicínu, ale zdá se mi, že ve výživě je jejich vliv ještě horší: skoro každý má vlastní značku kouzelného hadího oleje nebo nějakého zázračného léku. Narážíme na neznalost a hluboce zakořeněné předsudky. Údaje jsou velmi často vybírány tak, aby podporovaly předem vytvořené názory. Je pravda, že i já musím hlídat svou předpojatost. Mou původní motivací bylo zdraví, ale časem se ze mě stal také milovník zvířat. Naši domácnost řídí tři kočky a jeden pes; velkou část profesního života se hrdě angažuji v Americké společnosti pro ochranu zvířat jako předseda pro veřejné zdraví. Stejně jako mnoho jiných se starám o důstojný život zvířat, ale v první řadě jsem lékař. Mou hlavní povinností vždy bylo pečovat o pacienty a poskytovat jim vyvážené a aktuální informace.

Na klinice mohu ovlivnit stovky lidí, při cestování tisíce. Ale tyto poznatky o životě či smrti se musí dostat k milionům. Do mého života vstoupil Jesse Rasch, filantrop z Kanady, který sdílí mé přesvědčení, že vědecky potvrzené účinky naší stravy se musí zdarma dostat ke každému člověku. Spolu se svou manželkou Julií založili nadaci, která zveřejňuje veškerou mou práci na internetu. Tak vznikla stránka www.NutritionFacts.org. Nyní mohu oslovit daleko větší počet lidí, než kolik bych kdy stihl objet, a mohu pracovat v pohodlí domova. Nezisková internetová organizace NutritionFacts.org je nyní finančně soběstačná; na jejích stránkách najdete přes tisíc krátkých videí na nejrůznější témata týkající se výživy a každý den zde přibývají nové příspěvky a články. Veškerý obsah je a vždy bude zcela zdarma. Nenajdete zde žádné reklamy, nemáme žádné korporátní sponzory. Děláme to pro vlastní potěšení.

Když jsem se do této práce před více než deseti lety pustil, myslel jsem, že musím ovlivnit učitele, změnit vzdělávání. Pak jsem si ale uvědomil, že v dnešní době svobodného přístupu k informacím už lékaři nemají monopol na vědomosti o našem zdraví. Zjistil jsem, že je smysluplnější předávat jednoduché rady pro zdravý život přímo koncovým uživatelům. Nedávný celostátní průzkum u pacientů, kteří navštívili lékaře v ordinaci, odhalil, že pouze jednomu z pěti kuřáků jeho lékař doporučil, aby s kouřením přestal.7 Nemusíte čekat, až vám lékař řekne, že máte přestat kouřit. Stejně tak nemusíte čekat, až vám řekne, že máte jíst zdravě. Začněte s tím teď hned a ukažte lékařům skutečnou sílu zdravého života. V současnosti bydlím na předměstí Washingtonu, D.C.; na kole dojedu do Národní lékařské knihovny, největší lékařské knihovny na světě. Jen za minulý rok bylo na celém světě publikováno více než dvacet čtyři tisíc výzkumů na téma výživy. Jsem proto rád, že mám skvělý tým badatelů a celou řadu dobrovolníků, kteří mi pomáhají prokousávat se stohy nových informací.  Tato kniha nemá být jen prostředkem k šíření těchto poznatků, ale také dlouho očekávanou příležitostí podělit se s vámi o praktické rady, jak vědu, která může změnit a zachránit život, převést do běžného života.

Myslím, že by na mě moje babička byla hrdá.

***
Právě jste si přečetli předmluvu z knihy JAK NEZEMŘÍT od autorka Michaela Gregera. Koupit ji můžete ZDE.




Žádné komentáře:

Okomentovat