Všechno
to začalo mojí babičkou.
Byl jsem
ještě malý, když ji lékaři poslali na kolečkovém křesle domů zemřít. Diagnostikovali
jí srdeční chorobu v poslední fázi. Měla za sebou tolik bypassů, že lékaři
prostě už neměli kam dávat další hadičky. Navíc jizvy vzniklé každou operací
komplikovaly možnosti té další; už nebylo kam říznout. Babička byla odkázaná na
vozík, trápily ji strašné bolesti a lékaři jí řekli, že už pro ni víc udělat
nemohou. Její život skončil v šedesáti pěti letech.
Mám za
to, že mnoho dětí se rozhodne stát se jednou lékařem či lékařkou, když vidí
někoho z milovaných blízkých stonat nebo umírat. Já jsem o tom paradoxně začal
přemýšlet v době, kdy se babiččin stav postupně zlepšoval.
Brzy
poté, co ji pustili z nemocnice, aby poslední dny strávila doma, se v jistém
televizním pořadu objevil příspěvek o Nathanu Pritikinovi, jednom z prvních
podporovatelů léčení zdravým životním stylem, jenž proslul tím, že dokázal
vrátit zdraví pacientům se srdeční chorobou i v posledním stadiu. Právě otevřel
nové centrum v Kalifornii a moje zoufalá babička se s vypětím všech sil
vypravila na cestu přes celou zemi, aby se stala jednou z jeho prvních
pacientek. Pacienti žili na klinice, jedli rostlinnou stravu a postupně
začínali cvičit. Tam vezli babičku na vozíku, domů odcházela po svých.
Nikdy na
to nezapomenu.
Dostala
se dokonce do Pritikinova životopisu nazvaného Pritikin: Muž, který uzdravil
americké srdce. O babičce se tam mluví jako o jedné z těch, „co jim smrt klepala
na dveře“:
„Frances Gregerová ze severního
Miami na Floridě přijela na jednu z prvních Pritikinových terapií na
kolečkovém křesle. Paní Gregerová měla nemocné srdce, trpěla anginou pectoris a
klaudikací – její stav byl tak špatný, že jí chůze způsobovala obrovské bolesti
na hrudi a v nohou. Po třítýdenní léčbě nejenže už nepotřebovala vozík, ale
dokonce dokázala ujít šestnáct kilometrů denně.“
Když
jsem byl malý, úplně mi stačilo, že jsem měl babičku zase zpátky. Ale postupně
jsem pochopil význam toho, co se s babičkou stalo. Tehdy lékařská věda
nepovažovala za možné zvrátit průběh srdeční choroby. Užívané léky měly nemoc
zpomalit a symptomům se ulevilo tím, že se operačně obešly ucpané cévy, ale
jinak se očekávalo, že se choroba bude zhoršovat a zhoršovat, až nakonec zemřete.
Teď už víme, že jakmile přestanete konzumovat potraviny, které přispívají k
ucpávání cév, začne se tělo léčit samo a v mnoha případech se cévy znovu
zprůchodní – bez použití léků nebo chirurgického zásahu.
Lékaři
nad babičkou v jejích šedesáti pěti letech vyslovili rozsudek smrti. Díky
zdravé stravě a životnímu stylu však mohla prožít dalších třicet jedna
radostných let se svými šesti vnuky. Žena, které tehdy lékaři řekli, že bude
žít jen pár týdnů, zemřela ve věku devadesáti šesti let. Nejenže její téměř
zázračné uzdravení inspirovalo jednoho z jejích vnuků, aby se věnoval medicíně,
ale dalo jí také dostatek zdravých let, aby ho viděla lékařskou fakultu úspěšně
dostudovat.
V době,
kdy jsem se stal lékařem, se již podařilo odborníkům, například doktoru Deanu
Ornishovi, prezidentu a zakladateli neziskového Institutu preventivního lékařského
výzkumu, jednoznačně potvrdit, že Pritikinova cesta byla správná. Pomocí
nejnovějších technických prostředků – srdečních PET skenů, kvantitativních
koronárních arteriografií a radionuklidové ventrikulografie– doktor Ornish a
jeho kolegové prokázali, že ten nejméně technický přístup (strava a životní
styl) nepopiratelně dokáže odvrátit srdeční choroby, naši nejčastější příčinu
úmrtí. Studie doktora Ornishe a jeho kolegů se dostaly do nejprestižnějších
lékařských časopisů na celém světě. A přesto se medicínská praxe téměř
nezměnila. Proč? Proč lékaři stále předepisovali léky a katétry pročišťovali
ucpané cévy (tedy léčili symptomy srdečních chorob) a snažili se jen posunout
to, co jinak považovali za neodvratitelné – předčasnou smrt? To mě probudilo.
Začal jsem si všímat smutné pravdy – kromě vědy medicínu ovlivňují ještě další
síly. Zdravotnictví funguje jako „služba za úplatu“, takže lékaři dostávají
zaplaceno za léky a procedury, které předepíšou. Jejich odměna je závislá na
kvantitě, ne na kvalitě. Nikdo nám neproplatí čas, který strávíme konzultacemi
s pacienty a vysvětlováním přínosu zdravého jídelníčku. Kdyby byli lékaři
placeni za úspěšnost, měli by finanční motivaci léčit špatný životní styl
způsobující onemocnění. Dokud se nezmění způsob financování, neočekávám velké
změny ani ve zdravotní péči, ani v lékařském vzdělávání.
Pouze
čtvrtina lékařských škol nabízí alespoň jeden předmět věnovaný výživě. Vzpomínám
si, jak během mého prvního přijímacího pohovoru na medicínu na Cornellově
univerzitě profesor důrazně prohlásil: „Výživa není pro lidské zdraví
nepostradatelná.“ A to byl pediatr! Věděl jsem, že mám před sebou dlouhou
cestu. Když o tom tak přemýšlím, jediný profesionální zdravotník, který se mě
kdy zeptal na jídelníček nějakého člena rodiny, byl náš veterinář.
Dostalo
se mi té cti, že mě přijali na devatenáct lékařských fakult. Vybral jsem si
Tufts, protože tam se chlubili, že se více věnují výživě – celých dvacet jedna
vyučovacích hodin, což bylo méně než jedno procento studijního programu.
Během
studia jsem dostal nespočet nabídek na večeře ve steakových restauracích a
další luxusní benefity od zástupců velkých farmaceutických firem, ale ani
jednou mi nezavolal nikdo od brokolice. Ne bezdůvodně se o nejnovějších lécích
dozvídáme z televize: za jejich propagací stojí rozpočet obrovských firem. Proto
také nejspíš v televizi nikdy neuvidíte reklamu na batáty, dnes již běžně
dostupné v obchodech, ani neuslyšíte o nejnovějších výsledcích potvrzujících účinky
potravin na naše zdraví a délku života: k tomu je příliš malá finanční motivace.
Ani
během našich ubohých jednadvaceti hodin dietologie během studia se nikdy nikdo
nezmínil o léčení, či dokonce vyléčení chronických chorob pomocí stravy. O
tomto oboru jsem věděl jen díky případu, který se vyskytl v mé rodině.
Při
studiu mě trápila jedna otázka: jestli se v medicínském světě ztratila
informace, jak vyléčit nemoc, která je naším největším zabijákem, jaké další
věci jsou v lékařské literatuře pohřbené? Rozhodl jsem se, že mým životním
cílem bude to zjistit. Většinu let studia v Bostonu jsem strávil mezi
zaprášenými policemi v suterénu Countwayovy lékařské knihovny na Harvardově
univerzitě. Pak jsem si otevřel lékařskou praxi, ale ač jsem se každý den na
klinice potkával s mnoha pacienty a mohl jsem najednou změnit životy celých
rodin, věděl jsem, že je to stále jen kapka v moři. A tak jsem začal cestovat.
Rozhodl
jsem se, že se s pomocí Americké asociace studentů medicíny jednou za dva roky
objevím na každé lékařské škole v Americe a pokusím se ovlivnit generaci nových
lékařů. Chci, aby už žádný lékař neabsolvoval školu bez znalosti tohoto
nástroje – ozdravné síly potravin. Když nemusela na srdeční nemoc zemřít moje
babička, neměli by na ni zemřít ani prarodiče nikoho jiného. V některých
obdobích jsem měl i čtyřicet přednášek měsíčně. Přijel jsem do města, kde jsem
měl přednášku při snídani v Klubu rotariánů, pak jsem měl přes oběd prezentaci
na lékařské fakultě a večer jsem mluvil na komunitním setkání. Žil jsem v autě,
u sebe jsem měl jen jediný klíč. Celkově jsem měl asi tisíc přednášek po celém
světě.
Není
divu, že takový život nebyl dlouhodobě snesitelný. Stálo mě to manželství. Měl
jsem víc nabídek, než kolik jsem dokázal uspokojit, a tak jsem začal každoroční
výsledky svého bádání shromažďovat na DVD v seriálu To nejnovější z klinické
výživy (Latest in Clinical Nutrition). Je to neuvěřitelné, ale už jsem skoro u
třicátého dílu. Vše, co jsem prodejem DVD vydělal a vydělám, jde přímo na
charitu, stejně jako honoráře z mých přednášek a prodaných knih včetně té,
kterou právě čtete. Peníze korumpují medicínu, ale zdá se mi, že ve výživě je
jejich vliv ještě horší: skoro každý má vlastní značku kouzelného hadího oleje
nebo nějakého zázračného léku. Narážíme na neznalost a hluboce zakořeněné
předsudky. Údaje jsou velmi často vybírány tak, aby podporovaly předem
vytvořené názory. Je pravda, že i já musím hlídat svou předpojatost. Mou
původní motivací bylo zdraví, ale časem se ze mě stal také milovník zvířat. Naši
domácnost řídí tři kočky a jeden pes; velkou část profesního života se hrdě
angažuji v Americké společnosti pro ochranu zvířat jako předseda pro veřejné
zdraví. Stejně jako mnoho jiných se starám o důstojný život zvířat, ale v první
řadě jsem lékař. Mou hlavní povinností vždy bylo pečovat o pacienty a
poskytovat jim vyvážené a aktuální informace.
Na
klinice mohu ovlivnit stovky lidí, při cestování tisíce. Ale tyto poznatky o
životě či smrti se musí dostat k milionům. Do mého života vstoupil Jesse Rasch,
filantrop z Kanady, který sdílí mé přesvědčení, že vědecky potvrzené účinky
naší stravy se musí zdarma dostat ke každému člověku. Spolu se svou manželkou
Julií založili nadaci, která zveřejňuje veškerou mou práci na internetu. Tak
vznikla stránka www.NutritionFacts.org. Nyní mohu oslovit daleko větší počet
lidí, než kolik bych kdy stihl objet, a mohu pracovat v pohodlí domova. Nezisková
internetová organizace NutritionFacts.org je nyní finančně soběstačná; na
jejích stránkách najdete přes tisíc krátkých videí na nejrůznější témata
týkající se výživy a každý den zde přibývají nové příspěvky a články. Veškerý
obsah je a vždy bude zcela zdarma. Nenajdete zde žádné reklamy, nemáme žádné
korporátní sponzory. Děláme to pro vlastní potěšení.
Když
jsem se do této práce před více než deseti lety pustil, myslel jsem, že musím ovlivnit
učitele, změnit vzdělávání. Pak jsem si ale uvědomil, že v dnešní době
svobodného přístupu k informacím už lékaři nemají monopol na vědomosti o našem
zdraví. Zjistil jsem, že je smysluplnější předávat jednoduché rady pro zdravý
život přímo koncovým uživatelům. Nedávný celostátní průzkum u pacientů, kteří
navštívili lékaře v ordinaci, odhalil, že pouze jednomu z pěti kuřáků jeho
lékař doporučil, aby s kouřením přestal.7 Nemusíte čekat, až vám lékař řekne,
že máte přestat kouřit. Stejně tak nemusíte čekat, až vám řekne, že máte jíst
zdravě. Začněte s tím teď hned a ukažte lékařům skutečnou sílu zdravého života.
V současnosti bydlím na předměstí Washingtonu, D.C.; na kole dojedu do Národní
lékařské knihovny, největší lékařské knihovny na světě. Jen za minulý rok bylo
na celém světě publikováno více než dvacet čtyři tisíc výzkumů na téma výživy.
Jsem proto rád, že mám skvělý tým badatelů a celou řadu dobrovolníků, kteří mi
pomáhají prokousávat se stohy nových informací. Tato kniha nemá být jen prostředkem k šíření
těchto poznatků, ale také dlouho očekávanou příležitostí podělit se s vámi o
praktické rady, jak vědu, která může změnit a zachránit život, převést do
běžného života.
Myslím, že
by na mě moje babička byla hrdá.
***
Právě jste si přečetli předmluvu z knihy JAK NEZEMŘÍT od autorka Michaela Gregera. Koupit ji můžete ZDE.
Právě jste si přečetli předmluvu z knihy JAK NEZEMŘÍT od autorka Michaela Gregera. Koupit ji můžete ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat