středa 8. března 2017

Bill Gates: Kniha, která mě dohnala k slzám.



Všechny životy mají stejnou hodnotu. Ale některé smrti se zdají obzvláště kruté.

Když bylo Paulovi Kalanithimu v roce 2013 diagnostikováno konečné stádium rakoviny, bylo mu 36 let a měl nakročeno k tomu, že bude velkým přínosem pro svět díky své mysli a svým rukám. Byl to nadaný lékař – byl vedoucím rezidentem neurochirurgie na Standfordu a scházelo mu jen pár měsíců k tomu, aby završil ten nejnamáhavější ze všech klinických oborů. Byl také vynikajícím vědcem. Jeho postgraduální výzkum genové terapie mu získal nejvyšší výzkumné ocenění v jeho oboru.

Jako by toho nebylo dost, byl též skvělým spisovatelem. Než nastoupil na lékařskou univerzitu, získal dva tituly z anglické literatury na Standfordu a velmi vážně zvažoval spisovatelskou kariéru jako svou hlavní náplň.

Takový talent. Taková ztráta.

Vím o příběhu Paula Kalanithiho proto, že mi ho sám pověděl ve své knize Poslední výdech, která vyšla až po jeho smrti. Je to úžasná kniha. Byl jsem jí hluboce dojat, a stejně tak i má žena Melinda a naše dcera Jennifer. Vlastně můžu říct, že to je nejlepší skutečný příběh, který jsem po dlouhé době četl.

Díky této knize se čtenář s Paulem Kalanithim dobře seznámí a také si ho velmi oblíbí. Zasvětí vás nejen do své cesty lékaře a později i pacienta, ale také do své role manžela, který byl někdy pod bolestným tlakem nemilosrdného výcviku klinické rezidentury, který on i jeho žena absolvovali. Kniha mě obzvlášť silně emočně zasáhla ve chvíli, když se Paul a jeho žena Lucy rozhodnou mít dítě, i přesto (anebo právě kvůli tomu) jakou Paul dostal diagnózu.

Nejsem moc na srdceryvné dojáky o smrti a umírání, nelíbily se mi moc knihy The Last Lecture nebo Tuesdays with Morrie (Úterky s Morriem). Ale tato kniha si naprosto získala můj obdiv – a moje slzy.

Nevím, jestli někdo dokáže číst Lucying epilog (ten obzvlášť) a u toho neplakat. „Často jeho hrob navštěvuji a vždycky s sebou beru lahvičku Madeiry, vína, které jsme pili na našich líbánkách. Pokaždé trochu rozliju do trávy kolem – to pro Paula. Když se mnou jdou Paulovi rodiče a bratři, povídáme si a já přitom hladím trávu, jako kdyby to byly Paulovy vlasy. Cady sem chodí večer, než jde spát, leží tu na svojí dece, pozoruje mraky, které se jí honí nad hlavou a trhá květiny, které jsme sem přinesly.“

Ale nenechte se odradit smutkem toho celého. Měl bych zdůraznit i další věci, které mě k této knize přitáhly.

Tak například se mi moc líbily Paulovy příběhy o jeho chirurgickém výcviku. Vždy jsem obdivoval lékaře. Musí činit nesmírně těžká rozhodnutí a dopad jejich práce je otázkou života a smrti. Paul dobře popisuje tyto velké sázky, aniž by zněl jako někdo, kdo trpí božským komplexem. Jeden příběh, který se dostane pod kůži každému rodiči, jenž si přečte tuto knihu, vypráví o mladém pacientovi s nádorem na mozku. „Dobré úmysly zdaleka nebyly všechno, zejména když tolik záleželo na mých schopnostech, když tragédii od triumfu dělily pouhé dva milimetry. Jednoho dne jsme znovu přijali Matthewa, malého chlapce s nádorem mozku, který tak okouzlil celé oddělení.  Skutečnost byla taková, že když jsme odstraňovali nádor na jeho hypotalamu, malinko jsme hypotalamus poškodili – a teď byla z roztomilého osmiletého klučiny dvanáctiletá zrůda.“

Také mě zaujalo Paulovo výřečné psaní. Vzhlížím ke všem doktorům, ale nejvíce mě fascinují ti, kteří jsou nejen nadanými lékaři, ale také spisovateli. Vždy jsem v šoku, když takového najdu, i když bych už neměl být. Paul je součástí bratrstva úžasných doktorů spisovatelů, mezi něž se řadí i Abraham Verghese (který napsal předmluvu k Paulově knize), Siddhartha Mukherjee a Atul Gawande. Možná bych se měl zeptat nějakého neurovědce, abych zjistil, jestli tyto rozličné talenty jsou v mozku nějak svázané.

Jsem si jistý, že si Můj poslední výdech přečtu znovu. Tato krátká kniha má tolik vrstev významu a tolik zajímavých protipólů – život a smrt, pacient a lékař, syn a otec, práce a rodina, víra a rozum – vím, že až ji budu číst podruhé, najdu tam ještě něco nového.

Nevím, kde Paul našel fyzickou sílu k tomu, aby napsal tuto knihu, zatímco byl vysílený nemocí a později silnou chemoterapií. Ale jsem rád, že ji našel. Strávil svůj krátký život tak, že tím či oným způsobem hledal smysl – v knihách, v psaní, v medicíně, v chirurgii a ve vědě. Jsem vděčný za to, že čtením jeho knihy jsem mohl být svědkem tohoto krátkého úseku jeho cesty.

Kéž by jen tato cesta nebyla bývala tak brzy ukončena.

Bill Gates

Kniha vyšla česky i slovensky v nakladatelství Noxi.

Zdroj: www.gatesnotes.com



Žádné komentáře:

Okomentovat