čtvrtek 23. února 2017

Co mě naučil tučňák - Skutečný příběh, který dojal svět

Vyprávění o neobvyklém přátelství muže a tučňáka.



Tom Michell byl 23letý mladík, který v 70. Letech odjel do Argentiny učit angličtinu na chlapecké škole. Během jedné dovolené v Uruguayi našel na pláži skomírajícího tučňáka uvězněného v ropné skvrně. Rozhodl se, že mu pomůže, a odnesl ho na svůj hotelový pokoj. Když ho umyl a ošetřil, chtěl ptáka vrátit do přírody, ten se ho však nechtěl pustit a začal ho všude následovat. Mladý učitel, dojatý city zachráněného zvířete se rozhodl, že tučňáka propašuje do Argentiny a adoptuje ho jako svého domácího mazlíčka. A tehdy začíná neuvěřitelné dobrodružství, plného humoru, napětí a neobvyklých situací. Co mě naučil tučňák je silný životní příběh plný lásky odehrávající se v těžké době 70. let, kdy byla v ekonomicky zubožené Argentině u moci peronistická vláda a zuřily politické boje. Tučňák, kterého Tom pojmenuje Juan Salvador, se dotkne srdcí mnoha aktérů tohoto příběhu a nenávratně ovlivní jejich životy.

***

Ukázka z knihy:

Zastavil jsem se a znovu pohlédl na tučňákovy druhy. Nespletl
jsem se? Nejsou nakonec naživu? Třeba jen odpočívají,
sbírají síly? Špičkou boty jsem pár tělíček obrátil. Žádný pták
nejevil sebemenší známky života kromě toho jediného; nic, čím
by se jeden mrtvý tučňák lišil od druhého. Peří a hrdla měli
zanesená a ucpaná dehtem, ze zobáků jim trčely ošklivě zdeformované jazyky a oči měli zcela pokryté tím zhoubným sajrajtem. Už samotný puch asfaltu by ptáky přiotrávil a já sám
bych po pláži nekráčel, kdyby nevál vítr od západu, který ten
odporný smrad odnášel na moře.

Uprostřed celého toho zvěrstva stál jen tenhle jediný tučňák
s otevřeným zobákem, rudým jazykem a jasnýma očima, černý
jako uhel a soptící vzteky. Náhle ve mně bleskla jiskřička naděje,
že se ten exot zachrání. Mohl by přežít, kdyby ho někdo očistil?
Musím mu přece dát šanci! Jak se ale k tomu špinavému a agresivnímu tvorovi přiblížit? Stáli jsme proti sobě, podezíravě na
sebe hleděli a každý z nás v duchu odhadoval svého protivníka.

Rychle jsem se rozhlédl po odpadcích a smetí nahromaděných
na pláži: kusy dřeva, plastové lahve, drolící se polystyren,
rozpadající se rybářská síť… zkrátka samé běžné věci, jaké se
najdou na hranici přílivu skoro na každé pláži poskvrněné naší
vyspělou společností. Kromě toho jsem měl v kapse tašku s jedním
jablkem. Když jsem o pár kroků ustoupil, tučňák se znovu
položil na břicho a zavrtěl zadečkem, jako by si dělal pohodlí.

Rychle jsem posbíral nějaké vyplavené haraburdí, které se mi
zdálo použitelné. Stylem gladiátora jsem se blížil ke své kořisti,
která vycítila nové nebezpečí a okamžitě se vztyčila do plné výšky.
Roztočil jsem ve vzduchu kus sítě, abych odvedl tučňákovu
pozornost, a s hbitostí a odvahou Achilla jsem mu přehodil síť
přes hlavu, klackem ji stáhl dolů a přidržel. Rukou omotanou
nákupní taškou (na konzumaci jablek nebyl čas) jsem ho popadl
za nohy.

Zvedl jsem ze země toho rozzuřeného tvora, který se zběsile
kroutil a snažil se vysvobodit, držel jsem ho co nejdál od těla
a tehdy jsem si uvědomil, jak mohou být tučňáci těžcí.
A tak jsem vyrazil zpátky do apartmá Bellamyových se zmítajícím
se pětikilovým ptákem. Kdyby mi ruka umdlela a ten
útočný zobák se ke mně dostal nebezpečně blízko, klovl by mě
do nohy a zašpinil dehtem. Nechtěl jsem mu ublížit ani ho vyděsit
k smrti, snažil jsem se, aby v mých rukou netrpěl, ale zároveň
jsem na té kilometrové zpáteční cestě měl strach o své
vlastní zdraví.

Cestou zpátky se mi hlavou honily bláznivé otázky. Co řeknu,
když mě někdo zastaví? Smí se v Uruguayi sbírat dehtem nasáklí
tučňáci? Většina zemí v Jižní Americe byly v té době policejní
státy a nijak by mě nepřekvapilo, kdyby existoval nějaký
absurdní zákon zakazující takovou záchranu.

Nerovnoměrným poklusem jsem se vracel zpátky po pláži
a rozhodl se, že se pokusím tučňáka aspoň očistit. Vzpomínal
jsem si, že jako děti jsme používali k odstranění dehtu z plá-
žových osušek máslo, a věděl jsem, že v ledničce v bytě máslo
mám, a k tomu ještě olivový olej, margarín a saponát.
Nést ptáka s nataženou paží bylo dost vyčerpávající a často
jsem musel ruce střídat. Držel jsem ho za nohy, bál jsem se však,
abych tomu zuřivému stvoření ještě víc neublížil, a proto jsem
mu mezi nohy zasunul prst, abych lépe odhadl sílu svého sevření.
Nedělal jsem si iluze; pro toho nebožáka to nebylo nic pohodlného.
Nakonec jsme však bez větších nehod dorazili k cíli.
Přes veškerou snahu se tučňákovi nepodařilo mě zranit – a mě
cestou neovládlo pokušení ho dorazit.

Mým dalším problémem bylo jak proklouznout kolem hrůzu
nahánějící vrátné, která seděla v kumbálu pod schody. Během
mého pobytu vždycky vybíhala ven jako zuřivý hlídací pes
a kontrolovala každého návštěvníka, jako by se nám nedalo
věřit. Bylo nad slunce jasnější, proč si správcové budovy najali
právě tuto osobu, aby zajistili, že se hosté budou během pobytu
chovat spořádaně – ta bába se totiž pro takovou práci přímo
narodila. Jenže jakýmsi podivným řízením osudu tam v tom jediném případě, kdy by měla doopravdy důvod ke znepokojení,
nebyla. Vzduch byl čistý.

Do vany!

Kapitola třetí, ve které víc než jeden z nás absolvuje koupel,
o niž nestál, a na pomoc přijde racek

Když jsem vešel do bytu a rozhlédl se kolem, uvědomil jsem
si, že jsem se nechal unést nápadem zachránit tučňáka a nepomyslel
na praktické otázky, jaké čištění takového opeřence přinese.
Byt Bellamyových byl elegantní a vkusný. Vypadal jako
reklama z exkluzivního časopisu – poslední místo kam přinést
ropou nasáklého tučňáka. Naděje, že bych tomu ptákovi mohl
nějak pomoct, se začínala jevit jako velice mizivá, zatímco pravděpodobnost, že zaneřádím byt, naštvu Bellamyovy zničeným
zařízením, a navíc přitom přijdu k úrazu, vypadala velmi reálně.
Tučňák byl špinavý a silně agresivní. Cvakal zobákem s kovovým
klapáním připomínajícím zubařské kleště a neustále se
kroutil a snažil se mě klovnout.

Chvíli jsem měl chuť odnést toho ptáka zpátky na pláž a nepouštět
se do neuvážených akcí, kterých budu později pravděpodobně
litovat. Jak bych mohl zkrotit to zuřivě se bránící  stvoření a proti jeho vůli ho očistit bez toho, abych mu ještě víc ublížil a 
demoloval byt? Vtom jsem dostal nápad. Měl jsem síťovku, starou dobrou pomocnici, kterou jsem vždycky vozil s sebou, protože byla tak užitečná. Vypadala jako zvětšená verze síťky, v jaké se prodávaly pomeranče, až na to, že ta moje byla modrá a měla stahovací ucha. Měl jsem ji už od školních let, kdy jsme v ní nosívali ragbyové boty a míče, protože bláto propadalo dírami. Síťovka s malými čtvercovými oky byla ideální na výpravy za dobrodružstvím; nezabírala prakticky žádné místo, ale byla dost pevná, aby unesla téměř jakékoli náhodné nálezy během expedice, což se teď mělo znovu potvrdit. Jednou rukou jsem tašku vytřepal a zasunul tučňáka dovnitř, načež jsem uchy prostrčil násadu koštěte a opřel ji mezi opěradla dvou židlí, které jsem tam za tím účelem postavil. Na podlahu mezi židle jsem prozíravě rozložil noviny – výtisk El Día – a s pocitem uspokojení, jak dobře jsem to vyřešil, jsem začal prohledávat byt a pátrat po vhodných čisticích prostředcích.

Našel jsem máslo a margarín, olivový i stolní olej, mýdlo,
šampon a saponát a všechno to nanosil do koupelny. Tato místnost
byla stejně jako zbytek bytu zařízená s vkusem a prozrazovala,
že majitelé nemají hluboko do kapsy. Zdi pokrývaly pěkné
mozaikové obklady – lososově růžové a ve tvaru ryb – a podlaha
byla z černého leštěného mramoru. Umyvadlo a ostatní sanitární
předměty byly z porcelánu barvy slonové kosti se zlatými
kohoutky – nedokázal jsem si představit méně vhodné místo
k čištění tučňáka nasáklého dehtem.

Napustil jsem do bidetu vlažnou vodu, sundal tašku z provizorní
podpěry a s ptákem pořád bezpečně uvězněným uvnitř
jsem ji ponořil do mísy. Stále rozzuřenější stvoření se divoce
bránilo a drápy i zobák mu teď trčely dírami ven, což mu umožnilo
secvaknout jeden z mých prstů silným zobanem. První
krev na kontě toho opeřence! Zaklel jsem a snažil se prst vytáhnout,
jenže tučňák držel pevně jako teriér a nehodlal se vzdát
bez boje. Nemohl jsem uvěřit, jak silné má sevření; takovým
zobákem by dokázal otevřít plechovku fazolí.

„Sakra! Pusť mě!“ zařval jsem. Uchopil jsem ho za hlavu tak
jemně, jak jen mi bolest a zlost dovolovaly, a páčením jsem mu
otevřel zobák. Způsobil mi hlubokou a bolestivou ránu, která
silně krvácela a bolela, jako bych si přiskřípl prst do těžkých
dveří. Překvapovalo mě, jakou škodu dokáže napáchat obyčejný
pták, a užasle jsem si zranění prohlížel. Nechal jsem tučňáka
zamotaného v tašce v bidetu a věnoval se svému prstu. Strčil
jsem ho pod studenou vodu a nechtělo se mi věřit, jak je ta rána
hluboká; dodnes tam mám jizvu. Nechal jsem prst krvácet
do umyvadla a nadával sám sobě, že jsem toho ptáka nenechal
tam, kde jsem ho našel.

Zlostně jsem se na tučňáka zamračil a on můj upřený pohled
opětoval. Nehnul ani brvou a jeho černé nepřátelské oči mluvily
jasnou řečí. Plála v nich čirá nenávist a zášť. No jen pojď, ty přerostlá surová obludo! Koleduješ si o další! říkaly ty oči.
„Jdi se vycpat, ptáku jeden blbej!“ odpověděl jsem. „Já se ti
přece snažím pomoct! Copak to nechápeš, ty ptačí mozečku?“
Omotal jsem si ukazovák toaletním papírem v marné snaze
zastavit krvácení a průběžně jsem papír měnil, když krev prosákla
skrz. Ruku jsem držel zvednutou nad hlavou a v prstě mi
cukalo. Jaké odporné nemoci asi tučňáci přenášejí? Zhruba po
čtvrthodině se mi podařilo krvácení zastavit pomocí obvazu
a náplasti a neochotně jsem se chystal vrátit do boje.

Bylo jasné, že budu muset toho tvora zneškodnit mnohem
účinněji než doposud. Udělal jsem chybu, že jsem protivníka
podcenil a považoval ho za obyčejného malého ptáka, zatímco ve
skutečnosti byl stejně velký a nebezpečný jako orel skalní bránící
svá mláďata. Tentokrát ho musím pořádně znehybnit. Uchopil
jsem tašku za ucha, aby mě nemohl poranit zobákem ani drápy,
znovu jsem ji zavěsil mezi židle a z obvazu udělal smyčku, kterou
jsem mu navlékl na nohy a utáhl. Nad hlavou mi přitom naprázdno
cvakal zobák. Tučňáci mají velké a nesmírně silné nohy s ostrými
drápy podobnými orlím, jimiž dokážou potrhat lidskou
kůži. Je zajímavé, že tučňáčí nohy zespodu ničím nepřipomínají
ptačí, ale spíš opičí: jsou masité, svalnaté a obratné. Nohy jsem
mu svazoval zezadu, kam na mě nedosáhl zobákem.

Zatímco se tučňák snažil mávat křídly a zmítal se v tašce,
pevně jsem mu přidržel hlavu pomocí novin a hrubé síly. Využil
jsem několik pevných gumiček, které jsem našel při pátrání po
čisticích prostředcích, a několikrát jsem mu obtočil zobák. Opatrně
jsem se vyhýbal nozdrám a poslední smyčku jsem ukončil
tím, že jsem mu gumičku přetáhl přes ostrou špičku zobáku. Tučňák hrabal nohama ve vzduchu a snažil se otočit, jenže zavěšený v tašce na mě nemohl dosáhnout. Těžce dýchal, na krku a hlavě mu viditelně tepal puls a nepřestával kopat a zápasit, jenže zbytečně, protože se neměl čeho zachytit. Oči, za normálních okolností o velikosti hrášku, teď měl vypoulené zlostí, bezmocí a nenávistí. Co si to dovoluješ! Tohle mi zaplatíš! Jen počkej! říkal jeho pohled. Ani se nechtělo věřit, že ještě před chvílí měl na kahánku.

Nezbývalo než zaujmout chladně věcný přístup veterináře. Ten
pták nepřežije, pokud ho pořádně neočistím.
„Tak dobře, ty zatracenej ptáčku,“ prohlásil jsem. „Jdeme na
to! Být musím krutý, laskav býti chtěje!“ dodal jsem slovy klasika.
Prst mi bolestivě pulzoval a téměř veškerý soucit, který jsem
k tučňákovi cítil, odtekl společně s mou krví. Přesvědčil jsem se,
že má nohy bezpečně spoutané, a zavázal jsem mu ucha tašky
kolem těla, aby nemohl třepetat křídly.S uspokojením, že jsem ho konečně zdolal, jsem ho vložil zpátky do bidetu a zahájil očistu. Nalil jsem mu na záda plnou dlaň prostředku na nádobí. Teď, když mě neohrožoval jeho nebezpečný zobák, jsem mu mohl vetřít saponát do krátkých silných per. Práci mi nijak neusnadňoval obvaz na poraněném ukazováku ani vrtící se opeřenec, avšak síťovka fungovala jako výborný zabezpečovací systém a šetrně mu zabraňovala v pohybu, aniž by mi přitom bránila v mytí.
Najednou zůstal vyčerpaný tučňák nehybně ležet. Ta změna
v přístupu a chování byla neuvěřitelně rychlá.

Během chvilky se z vyděšeného, nepřátelského a rozzuřeného
ptáka (který se celkem pochopitelně rozhodl se mi po mstít
coby představiteli rasy, která tak krutě pozabíjela tisíce jeho
nejbližších příbuzných) stal poslušný a spolupracující pomocník
v procesu očisty. K té proměně došlo ve chvíli, kdy jsem
splachoval první dávku saponátu. Zdálo se, jako by pták náhle
pochopil, že se ho nesnažím zavraždit, ale jen zbavit toho nechutného olejnatého povlaku. Vypustil jsem bidet a znovu ho
naplnil teplou vodou. Tučňák už neměl oči vypoulené jako tenisáky.

Přestal třepat hlavou, už se nesnažil mávat křídly ani mě
zasáhnout zobákem a drápy, jen klidně sledoval, jak teče voda.
Puls mu přestal zběsile tepat a už mě neprobodával vzdorným
pohledem jako ukřivděný zajatec. Otáčel hlavou ze strany na
stranu a tázavě si mě prohlížel střídavě jedním a druhým okem.
Tučňáci jsou lovci a dokážou hledět přímo před sebe binokulárním
viděním, ale mají ptačí zvyk dívat se nejdřív jedním a pak
druhým okem.

***

Koupit knihu.


Žádné komentáře:

Okomentovat