čtvrtek 23. února 2017

Co mě naučil tučňák - Skutečný příběh, který dojal svět

Vyprávění o neobvyklém přátelství muže a tučňáka.



Tom Michell byl 23letý mladík, který v 70. Letech odjel do Argentiny učit angličtinu na chlapecké škole. Během jedné dovolené v Uruguayi našel na pláži skomírajícího tučňáka uvězněného v ropné skvrně. Rozhodl se, že mu pomůže, a odnesl ho na svůj hotelový pokoj. Když ho umyl a ošetřil, chtěl ptáka vrátit do přírody, ten se ho však nechtěl pustit a začal ho všude následovat. Mladý učitel, dojatý city zachráněného zvířete se rozhodl, že tučňáka propašuje do Argentiny a adoptuje ho jako svého domácího mazlíčka. A tehdy začíná neuvěřitelné dobrodružství, plného humoru, napětí a neobvyklých situací. Co mě naučil tučňák je silný životní příběh plný lásky odehrávající se v těžké době 70. let, kdy byla v ekonomicky zubožené Argentině u moci peronistická vláda a zuřily politické boje. Tučňák, kterého Tom pojmenuje Juan Salvador, se dotkne srdcí mnoha aktérů tohoto příběhu a nenávratně ovlivní jejich životy.

***

Ukázka z knihy:

Zastavil jsem se a znovu pohlédl na tučňákovy druhy. Nespletl
jsem se? Nejsou nakonec naživu? Třeba jen odpočívají,
sbírají síly? Špičkou boty jsem pár tělíček obrátil. Žádný pták
nejevil sebemenší známky života kromě toho jediného; nic, čím
by se jeden mrtvý tučňák lišil od druhého. Peří a hrdla měli
zanesená a ucpaná dehtem, ze zobáků jim trčely ošklivě zdeformované jazyky a oči měli zcela pokryté tím zhoubným sajrajtem. Už samotný puch asfaltu by ptáky přiotrávil a já sám
bych po pláži nekráčel, kdyby nevál vítr od západu, který ten
odporný smrad odnášel na moře.

Uprostřed celého toho zvěrstva stál jen tenhle jediný tučňák
s otevřeným zobákem, rudým jazykem a jasnýma očima, černý
jako uhel a soptící vzteky. Náhle ve mně bleskla jiskřička naděje,
že se ten exot zachrání. Mohl by přežít, kdyby ho někdo očistil?
Musím mu přece dát šanci! Jak se ale k tomu špinavému a agresivnímu tvorovi přiblížit? Stáli jsme proti sobě, podezíravě na
sebe hleděli a každý z nás v duchu odhadoval svého protivníka.

Rychle jsem se rozhlédl po odpadcích a smetí nahromaděných
na pláži: kusy dřeva, plastové lahve, drolící se polystyren,
rozpadající se rybářská síť… zkrátka samé běžné věci, jaké se
najdou na hranici přílivu skoro na každé pláži poskvrněné naší
vyspělou společností. Kromě toho jsem měl v kapse tašku s jedním
jablkem. Když jsem o pár kroků ustoupil, tučňák se znovu
položil na břicho a zavrtěl zadečkem, jako by si dělal pohodlí.

Rychle jsem posbíral nějaké vyplavené haraburdí, které se mi
zdálo použitelné. Stylem gladiátora jsem se blížil ke své kořisti,
která vycítila nové nebezpečí a okamžitě se vztyčila do plné výšky.
Roztočil jsem ve vzduchu kus sítě, abych odvedl tučňákovu
pozornost, a s hbitostí a odvahou Achilla jsem mu přehodil síť
přes hlavu, klackem ji stáhl dolů a přidržel. Rukou omotanou
nákupní taškou (na konzumaci jablek nebyl čas) jsem ho popadl
za nohy.

Zvedl jsem ze země toho rozzuřeného tvora, který se zběsile
kroutil a snažil se vysvobodit, držel jsem ho co nejdál od těla
a tehdy jsem si uvědomil, jak mohou být tučňáci těžcí.
A tak jsem vyrazil zpátky do apartmá Bellamyových se zmítajícím
se pětikilovým ptákem. Kdyby mi ruka umdlela a ten
útočný zobák se ke mně dostal nebezpečně blízko, klovl by mě
do nohy a zašpinil dehtem. Nechtěl jsem mu ublížit ani ho vyděsit
k smrti, snažil jsem se, aby v mých rukou netrpěl, ale zároveň
jsem na té kilometrové zpáteční cestě měl strach o své
vlastní zdraví.

Cestou zpátky se mi hlavou honily bláznivé otázky. Co řeknu,
když mě někdo zastaví? Smí se v Uruguayi sbírat dehtem nasáklí
tučňáci? Většina zemí v Jižní Americe byly v té době policejní
státy a nijak by mě nepřekvapilo, kdyby existoval nějaký
absurdní zákon zakazující takovou záchranu.

Nerovnoměrným poklusem jsem se vracel zpátky po pláži
a rozhodl se, že se pokusím tučňáka aspoň očistit. Vzpomínal
jsem si, že jako děti jsme používali k odstranění dehtu z plá-
žových osušek máslo, a věděl jsem, že v ledničce v bytě máslo
mám, a k tomu ještě olivový olej, margarín a saponát.
Nést ptáka s nataženou paží bylo dost vyčerpávající a často
jsem musel ruce střídat. Držel jsem ho za nohy, bál jsem se však,
abych tomu zuřivému stvoření ještě víc neublížil, a proto jsem
mu mezi nohy zasunul prst, abych lépe odhadl sílu svého sevření.
Nedělal jsem si iluze; pro toho nebožáka to nebylo nic pohodlného.
Nakonec jsme však bez větších nehod dorazili k cíli.
Přes veškerou snahu se tučňákovi nepodařilo mě zranit – a mě
cestou neovládlo pokušení ho dorazit.

Mým dalším problémem bylo jak proklouznout kolem hrůzu
nahánějící vrátné, která seděla v kumbálu pod schody. Během
mého pobytu vždycky vybíhala ven jako zuřivý hlídací pes
a kontrolovala každého návštěvníka, jako by se nám nedalo
věřit. Bylo nad slunce jasnější, proč si správcové budovy najali
právě tuto osobu, aby zajistili, že se hosté budou během pobytu
chovat spořádaně – ta bába se totiž pro takovou práci přímo
narodila. Jenže jakýmsi podivným řízením osudu tam v tom jediném případě, kdy by měla doopravdy důvod ke znepokojení,
nebyla. Vzduch byl čistý.

Do vany!

Kapitola třetí, ve které víc než jeden z nás absolvuje koupel,
o niž nestál, a na pomoc přijde racek

Když jsem vešel do bytu a rozhlédl se kolem, uvědomil jsem
si, že jsem se nechal unést nápadem zachránit tučňáka a nepomyslel
na praktické otázky, jaké čištění takového opeřence přinese.
Byt Bellamyových byl elegantní a vkusný. Vypadal jako
reklama z exkluzivního časopisu – poslední místo kam přinést
ropou nasáklého tučňáka. Naděje, že bych tomu ptákovi mohl
nějak pomoct, se začínala jevit jako velice mizivá, zatímco pravděpodobnost, že zaneřádím byt, naštvu Bellamyovy zničeným
zařízením, a navíc přitom přijdu k úrazu, vypadala velmi reálně.
Tučňák byl špinavý a silně agresivní. Cvakal zobákem s kovovým
klapáním připomínajícím zubařské kleště a neustále se
kroutil a snažil se mě klovnout.

Chvíli jsem měl chuť odnést toho ptáka zpátky na pláž a nepouštět
se do neuvážených akcí, kterých budu později pravděpodobně
litovat. Jak bych mohl zkrotit to zuřivě se bránící  stvoření a proti jeho vůli ho očistit bez toho, abych mu ještě víc ublížil a 
demoloval byt? Vtom jsem dostal nápad. Měl jsem síťovku, starou dobrou pomocnici, kterou jsem vždycky vozil s sebou, protože byla tak užitečná. Vypadala jako zvětšená verze síťky, v jaké se prodávaly pomeranče, až na to, že ta moje byla modrá a měla stahovací ucha. Měl jsem ji už od školních let, kdy jsme v ní nosívali ragbyové boty a míče, protože bláto propadalo dírami. Síťovka s malými čtvercovými oky byla ideální na výpravy za dobrodružstvím; nezabírala prakticky žádné místo, ale byla dost pevná, aby unesla téměř jakékoli náhodné nálezy během expedice, což se teď mělo znovu potvrdit. Jednou rukou jsem tašku vytřepal a zasunul tučňáka dovnitř, načež jsem uchy prostrčil násadu koštěte a opřel ji mezi opěradla dvou židlí, které jsem tam za tím účelem postavil. Na podlahu mezi židle jsem prozíravě rozložil noviny – výtisk El Día – a s pocitem uspokojení, jak dobře jsem to vyřešil, jsem začal prohledávat byt a pátrat po vhodných čisticích prostředcích.

Našel jsem máslo a margarín, olivový i stolní olej, mýdlo,
šampon a saponát a všechno to nanosil do koupelny. Tato místnost
byla stejně jako zbytek bytu zařízená s vkusem a prozrazovala,
že majitelé nemají hluboko do kapsy. Zdi pokrývaly pěkné
mozaikové obklady – lososově růžové a ve tvaru ryb – a podlaha
byla z černého leštěného mramoru. Umyvadlo a ostatní sanitární
předměty byly z porcelánu barvy slonové kosti se zlatými
kohoutky – nedokázal jsem si představit méně vhodné místo
k čištění tučňáka nasáklého dehtem.

Napustil jsem do bidetu vlažnou vodu, sundal tašku z provizorní
podpěry a s ptákem pořád bezpečně uvězněným uvnitř
jsem ji ponořil do mísy. Stále rozzuřenější stvoření se divoce
bránilo a drápy i zobák mu teď trčely dírami ven, což mu umožnilo
secvaknout jeden z mých prstů silným zobanem. První
krev na kontě toho opeřence! Zaklel jsem a snažil se prst vytáhnout,
jenže tučňák držel pevně jako teriér a nehodlal se vzdát
bez boje. Nemohl jsem uvěřit, jak silné má sevření; takovým
zobákem by dokázal otevřít plechovku fazolí.

„Sakra! Pusť mě!“ zařval jsem. Uchopil jsem ho za hlavu tak
jemně, jak jen mi bolest a zlost dovolovaly, a páčením jsem mu
otevřel zobák. Způsobil mi hlubokou a bolestivou ránu, která
silně krvácela a bolela, jako bych si přiskřípl prst do těžkých
dveří. Překvapovalo mě, jakou škodu dokáže napáchat obyčejný
pták, a užasle jsem si zranění prohlížel. Nechal jsem tučňáka
zamotaného v tašce v bidetu a věnoval se svému prstu. Strčil
jsem ho pod studenou vodu a nechtělo se mi věřit, jak je ta rána
hluboká; dodnes tam mám jizvu. Nechal jsem prst krvácet
do umyvadla a nadával sám sobě, že jsem toho ptáka nenechal
tam, kde jsem ho našel.

Zlostně jsem se na tučňáka zamračil a on můj upřený pohled
opětoval. Nehnul ani brvou a jeho černé nepřátelské oči mluvily
jasnou řečí. Plála v nich čirá nenávist a zášť. No jen pojď, ty přerostlá surová obludo! Koleduješ si o další! říkaly ty oči.
„Jdi se vycpat, ptáku jeden blbej!“ odpověděl jsem. „Já se ti
přece snažím pomoct! Copak to nechápeš, ty ptačí mozečku?“
Omotal jsem si ukazovák toaletním papírem v marné snaze
zastavit krvácení a průběžně jsem papír měnil, když krev prosákla
skrz. Ruku jsem držel zvednutou nad hlavou a v prstě mi
cukalo. Jaké odporné nemoci asi tučňáci přenášejí? Zhruba po
čtvrthodině se mi podařilo krvácení zastavit pomocí obvazu
a náplasti a neochotně jsem se chystal vrátit do boje.

Bylo jasné, že budu muset toho tvora zneškodnit mnohem
účinněji než doposud. Udělal jsem chybu, že jsem protivníka
podcenil a považoval ho za obyčejného malého ptáka, zatímco ve
skutečnosti byl stejně velký a nebezpečný jako orel skalní bránící
svá mláďata. Tentokrát ho musím pořádně znehybnit. Uchopil
jsem tašku za ucha, aby mě nemohl poranit zobákem ani drápy,
znovu jsem ji zavěsil mezi židle a z obvazu udělal smyčku, kterou
jsem mu navlékl na nohy a utáhl. Nad hlavou mi přitom naprázdno
cvakal zobák. Tučňáci mají velké a nesmírně silné nohy s ostrými
drápy podobnými orlím, jimiž dokážou potrhat lidskou
kůži. Je zajímavé, že tučňáčí nohy zespodu ničím nepřipomínají
ptačí, ale spíš opičí: jsou masité, svalnaté a obratné. Nohy jsem
mu svazoval zezadu, kam na mě nedosáhl zobákem.

Zatímco se tučňák snažil mávat křídly a zmítal se v tašce,
pevně jsem mu přidržel hlavu pomocí novin a hrubé síly. Využil
jsem několik pevných gumiček, které jsem našel při pátrání po
čisticích prostředcích, a několikrát jsem mu obtočil zobák. Opatrně
jsem se vyhýbal nozdrám a poslední smyčku jsem ukončil
tím, že jsem mu gumičku přetáhl přes ostrou špičku zobáku. Tučňák hrabal nohama ve vzduchu a snažil se otočit, jenže zavěšený v tašce na mě nemohl dosáhnout. Těžce dýchal, na krku a hlavě mu viditelně tepal puls a nepřestával kopat a zápasit, jenže zbytečně, protože se neměl čeho zachytit. Oči, za normálních okolností o velikosti hrášku, teď měl vypoulené zlostí, bezmocí a nenávistí. Co si to dovoluješ! Tohle mi zaplatíš! Jen počkej! říkal jeho pohled. Ani se nechtělo věřit, že ještě před chvílí měl na kahánku.

Nezbývalo než zaujmout chladně věcný přístup veterináře. Ten
pták nepřežije, pokud ho pořádně neočistím.
„Tak dobře, ty zatracenej ptáčku,“ prohlásil jsem. „Jdeme na
to! Být musím krutý, laskav býti chtěje!“ dodal jsem slovy klasika.
Prst mi bolestivě pulzoval a téměř veškerý soucit, který jsem
k tučňákovi cítil, odtekl společně s mou krví. Přesvědčil jsem se,
že má nohy bezpečně spoutané, a zavázal jsem mu ucha tašky
kolem těla, aby nemohl třepetat křídly.S uspokojením, že jsem ho konečně zdolal, jsem ho vložil zpátky do bidetu a zahájil očistu. Nalil jsem mu na záda plnou dlaň prostředku na nádobí. Teď, když mě neohrožoval jeho nebezpečný zobák, jsem mu mohl vetřít saponát do krátkých silných per. Práci mi nijak neusnadňoval obvaz na poraněném ukazováku ani vrtící se opeřenec, avšak síťovka fungovala jako výborný zabezpečovací systém a šetrně mu zabraňovala v pohybu, aniž by mi přitom bránila v mytí.
Najednou zůstal vyčerpaný tučňák nehybně ležet. Ta změna
v přístupu a chování byla neuvěřitelně rychlá.

Během chvilky se z vyděšeného, nepřátelského a rozzuřeného
ptáka (který se celkem pochopitelně rozhodl se mi po mstít
coby představiteli rasy, která tak krutě pozabíjela tisíce jeho
nejbližších příbuzných) stal poslušný a spolupracující pomocník
v procesu očisty. K té proměně došlo ve chvíli, kdy jsem
splachoval první dávku saponátu. Zdálo se, jako by pták náhle
pochopil, že se ho nesnažím zavraždit, ale jen zbavit toho nechutného olejnatého povlaku. Vypustil jsem bidet a znovu ho
naplnil teplou vodou. Tučňák už neměl oči vypoulené jako tenisáky.

Přestal třepat hlavou, už se nesnažil mávat křídly ani mě
zasáhnout zobákem a drápy, jen klidně sledoval, jak teče voda.
Puls mu přestal zběsile tepat a už mě neprobodával vzdorným
pohledem jako ukřivděný zajatec. Otáčel hlavou ze strany na
stranu a tázavě si mě prohlížel střídavě jedním a druhým okem.
Tučňáci jsou lovci a dokážou hledět přímo před sebe binokulárním
viděním, ale mají ptačí zvyk dívat se nejdřív jedním a pak
druhým okem.

***

Koupit knihu.


neděle 19. února 2017

Přírodní psychofarmaka - Ukázka



Rozmarýn (rosmarinus officinalis)

Tento stálezelený výrazně vonící polokeř z oblasti Středomoří patří k čeledi hluchavkovitých. Může dorůst až do 2 metrů. Jeho listy jsou úzké, kožnaté, vstřícně přisedlé a mají charakteristickou kořeněnou vůni. V úžlabí horních listů se od března objevují světlemodré až světle fialové květy, méně často jsou růžové nebo bílé.
Užité části rostliny: listy
Víc informací: Rozmarýn byl zasvěcený řecké bohyni lásky Afroditě. Mniši ho přinesli do střední Evropy, a i tam se stal symbolem lásky. V Německu dřív nevěsta nosila rozmarýnový věneček místo dnes obvyklého myrtového: rozmarýn měl uchovat oheň lásky a zaručit věrnost partnera. Používal se ale taky při smrti a pohřbu a využíval se jako rostlina k věštění.
Hlavní oblast použití: Letargie a netečnost, špatná koncentrace. Nízký krevní tlak, vyčerpání a poruchy krevního oběhu. V rekonvalescenci, při nechutenství, poruchách funkce jater a močového měchýře, vnějškově se používá při revmatismu a tupých poraněních.
Působení na psychiku: Rozmarýn rozněcuje vnitřní oheň, daruje schopnost se nadchnout a pomáhá uskutečňovat vize. Současně se stará o to, abychom při všem nadšení „neshořeli“, ale uchovali si jasnou hlavu. Rozmarýn nám pomáhá vzít zase věci do vlastních rukou a učinit první kroky, přináší radost a živost a pomáhá při sklíčenosti a vyčerpání opět vstát.
Působení na tělo: Podporuje krevní oběh a chuť k jídlu, působí proti nadýmání. Pokud se pije ráno jako čaj, je to dobrá náhražka kávy.
Vedlejší účinky: nejsou žádné známé
Kontraindikace: opatrně při vysokém tlaku, neužívat v těhotenství
Formy podávání: tinktura, čaj, éterický olej, hotové léky, masti, vylisované šťávy z čerstvé rostliny

***


Mimulus – Kejklířka skvrnitá (mimulus guttatus)

Hlavní oblast použití: Kejklířka je Bachovým květem při strachu z něčeho konkrétního jako například z pavouků, hluku, výšek nebo bouřek, při všeobecné úzkosti a nesmělosti a když někomu připadá život často příliš těžký a příliš hlasitý.
Působení: Kejklířka vám pomáhá postavit se výzvám v životě s větší odvahou a klidem a rozvinout důvěru. Současně vás nechá uznat vlastní senzibilitu jako něco hodnotného, vytvořit si s dobrým svědomím možnosti ústupu a taky je využít. S pomocí tohoto květu se můžete realisticky dívat na vlastní obavy, aniž byste jim věnovali příliš mnoho energie.
Ohraničení: Strach topolu je nespecific-ký, devaterník je panický. Jírovec má strach o milované lidi, kejklířka má naopak strach z konkrétních situací.

***
Vnitřní neklid

Všeobecně: Když se vás zmocní vnitřní neklid, může to být pro vás velmi namáhavá doba. Přes únavu nedokážete usnout, všechno vás nervuje, každý zvuk je příliš hlasitý, nemůžete se soustředit, jste podráždění a neklidní. Nezřídka je spouštěčem stres, ale i obavy, starosti a přetížení mohou vést k vnitřnímu neklidu a nervozitě. I tělesné onemocnění jako zvýšená funkce štítné žlázy, hypoglykémie nebo hormonální kolísání, třeba v klimakteriu, mohou být příčinami vnitřního neklidu.
Symptomy: Vnitřní napětí a pocit, že nemůžete zůstat klidně sedět, neustále jste jako na jehlách, vnitřně se chvějete. Často se připojí žaludeční potíže, zažívací problémy, srdeční potíže, závratě nebo poruchy spánku.
K lékaři/terapeutovi: Když trvale trpíte vnitřním napětím a neklidem, připojí se další potíže jako třeba závratě nebo vysoký krevní tlak, když vlastní opatření nepomohou, respektive váš stav se horší a například poruchy spánku masivně ovlivňují váš život, měli byste navštívit terapeuta.
Pomáhající rostliny: chmel, oves, mučenka, levandule, meduňka, třezalka, přeslička
Bachovy květy: Netýkavka, když jste velmi podrážděni; bílý kaštan, když jsou spouštěčem starosti; slíva, když jsou nervy na prasknutí a máte strach, že se už nedokážete ovládnout; voda z léčivých pramenů, když máte na sebe příliš velké nároky
Hotové preparáty: Lasea®, Neurexan®, Neurapas® Balance, Phytonoctu® tablety, levandulová tinktura (Ceres) Passiflora Curarina® extrakt
Navíc pomáhá: Pohyb vyrovnává: jízda na kole, procházky, tanec... Návštěva sauny s následnou masáží může způsobit zázrak, stejně tak večerní koupel s 5 kapkami éterického levandulového oleje v 1 polévkové lžíci medu nebo smetany, 20 minut při světle svíčky. Pak se zachumlat na pohovce a vypít 1 sklenici podmáslí, osvědčený domácí prostředek našich babiček.

Terapeutická cesta: Začátek a konec . Posaď se nebo si lehni. Představ si, že se v nervovém spletenci tvého solar plexu, přesně pod koncem hrudní kosti, nachází malý světelný míč, asi tak velký jako tenisový. Vyživuj ho každým dechem a vnímej, jak se pokaždé o trošičku zvětší. Vdechuješ světlo a posíláš je svým dechem do tohoto míčku. Je větší a větší, pomalu ti vyplňuje břicho a hrudní koš. V tobě je jen toto světlo ve formě míče. S každým dechem roste a ty jsi s každým dechem klidnější, neboť všude tam, kam světlo vteče, neklid ustoupí. Časem je míč tak velký, že tvé tělo je zcela v nitru tohoto velkého míče ze světla. Tvůj neklid je nyní na jeho vnějším okraji, mimo tebe. Cítíš, jak i každé z tvých nervových vláken je zahaleno světlem. Vychutnávej tento stav klidu a vnitřního ticha. Jakmile se na to budeš cítit, otevři svým tempem pomalu oči a vychutnávej klid v sobě.



Knihu lze zakoupit v jakémkoliv knihupectví či na internetu ZDE.

pondělí 13. února 2017

Přírodní psychofarmaka



Žijeme v době, která nám sice poskytuje neuvěřitelný fyzický komfort, ale zároveň nás všechny psychicky značně vyčerpává. Nároky na nás se stále zvyšují, a to nejen v práci, ale už ve škole. Bez přestání narůstají požadavky na naše tempo a výkon stejně jako na naši schopnost absorbovat a zpracovávat čím dál větší množství informací. Krátce spíme, dlouze pracujeme, a hlavně si většina z nás nedopřává dostatečné množství klidu, ticha a skutečného pasivního odpočinku. Už tohle samo o sobě je dost velký nápor na naši duši. Když potom přijdou v životě těžká období, osudové rány nebo osobní krize, je naše psyché na lopatkách, než bys řekl švec. No a protože se nacházíme v období, kdy není na nic čas, není ani moc času na to řešit dlouze, proč se duše sesypala. A tak mnoho lidí prostě zajde za lékařem, dostane pilulky a problém je „vyřešen“. 



Celosvětový nárůst užívání psychofarmak v posledních letech je přinejmenším alarmující. Psychiatrické čekárny jsou přeplněné a výrobci léčiv zažívají zlatou éru. Zatímco v minulosti lidstvo trápily různé tělesné choroby, proti nimž byli lidé bezbranní, zdá se, že v tomto nadcházejícím věku nás pěkně potrápí nemoci duševní, které jsou právě na velkém vzestupu. A proto je nyní více než kdy v minulosti dobré mít všeobecný přehled o tom, jak se různé duševní potíže projevují, čím se definují a jakým způsobem je můžeme efektivně léčit. Samozřejmě má každá choroba, a to i psychická, svou původní duševní příčinu, a v ideálním případě je třeba tuto příčinu najít a odstranit. Ovšem ne vždy je to tak snadné a přímočaré a někdy může trvat pěknou chvíli, než se nám podaří naši psychiku srovnat a uzdravit. V těchto obdobích musíme ale dál fungovat, chodit do práce a plnit další světské povinnosti. Abychom to zvládli, saháme instinktivně po čemkoliv, co nám může pomoct tato náročná období překlenout.

Jednou z cest jsou zajisté chemická psychofarmaka. Ta fungují sice relativně spolehlivě, ale mají tak dlouhé seznamy negativních vedlejších účinků, že člověk často přemýšlí, nejsou-li ještě větším zlem než samotný stav, pro který jsou určena. 

Když řešíme v životě podobnou situaci, častokrát u toho zcela zapomínáme na to, že i naši předci měli různé problémy, i oni zažívali silné duševní výkyvy, museli čelit těžkým ztrátám a dramatickým zásahům osudu a u toho jejich psyché trpěla podobně tak jako ta naše dnešní. Oni ale neměli ani psychiatra, ani lékárnu. A tak využívali to, na co my tak pravidelně zapomínáme – přírodu!

Na každou bolístku existuje v přírodě bylinka. A to se týká nejen těch tělesných, ale i psychických. 



Kniha Přírodní psychofarmaka je velmi zajímavá a praktická. Ve své první části stručně a přehledně, avšak dostatečně odborně, rozděluje a vysvětluje jednotlivé psychické potíže – afektivní poruchy, deprese, úzkosti, nutkavé myšlenky, fóbie, stresové poruchy, ADS/ADHS atd. V další části rozebírá druhy chemických psychofarmak, na jaké bázi fungují, jak působí a jaké mohou mít vedlejší účinky. (Tato farmaka nehodnotí, pouze je přibližuje a popisuje.) Neuroleptika, antidepresiva, tranquilizery, hypnotika atd. Po této sekci se kniha věnuje dostupným formám psychoterapie, vysvětluje ty nejznámější a nejpoužívanější a uvádí například, jaké z nich jsou typicky hrazeny pojišťovnou. Poté následuje ta část knihy, ve které autorka vysvětluje, jakým způsobem lze využít léčivou sílu rostlin, z nichž uvádí ty nejúčinnější a nejfrekventovaněji používané. Nejdříve rozebírá, jakou formou můžeme tyto blahodárné látky přijímat – např. formou čaje, tinktury či hotových léků, a potom popisuje jejich stručnou historii, která část rostliny se používá při léčení, jak působí na tělo, jak na duši, jaké může mít vedlejší účinky a jakým způsobem se nejčastěji podává. 



Na závěr je přehled nejčastějších duševních potíží, jako jsou např. strach, pocit vyhoření, depresivní stavy, únavový syndrom, apatie, nedostatek sebedůvěry a mnoho dalších. U nich jsou uvedeny vždy základní informace, symptomy, pomáhající rostliny, vhodné Bachovy květy, hotové preparáty, vhodný druh terapie a také doporučení, za jakých okolností by už člověk měl raději vyhledat i lékařskou pomoc.



Kniha je velice příjemná i graficky. Obsahuje kvalitní fotografie všech popisovaných  bylin i jiné ilustrační snímky. Porce servírovaných informací je dobře vyvážená, takže čtenář není zahlcen přílišnými údaji a zároveň získá dostatek kvalitních vědomostí, které může okamžitě prakticky využít sám na sobě či na svých blízkých. Text knihy je pěkně provzdušněný a prokládaný barevnými zajímavými vsuvkami. 

Tato moderní a praktická kniha by rozhodně neměla chybět v knihovně každé domácnosti.

úterý 7. února 2017

Hypersenzitivní lidé mezi námi - Ukázka



Když jsem před několika lety jednoho slunečného zářijového
odpoledne v Santa Barbaře/Kalifornie vstoupil do knihkupectví,
ještě jsem netušil, že tento okamžik trvale změní
můj život. Narazil jsem na knížku s titulem The Highly
Sensitive Person. To může být zajímavé, pomyslel jsem si
při prvním pohledu na obálku. Když jsem si přečetl podtitul
– „How to thrive when the world overwhelms you“
(Jak se má člověku dařit, když ho svět přemáhá) –, srdce se
mi rozbušilo: To jsem znal jako životní pocit od svého dětství.
Koupil jsem tuto a i další knihy autorky Elaine N. Aronové.
A pak jsem četl a četl. Někdo v nich popisoval mě
a mou situaci.

Nezůstalo u dobrého pocitu, že mě někdo zná a rozumí
mi. Ještě víc: Ve své dosavadní práci jsem konečně našel
svůj střed, který mi až do té doby zůstával skrytý. Protože
abych rozuměl sám sobě a ve zdraví přežil, absolvoval
jsem řadu psychoterapeutických kurzů, osvojil si všemožné
techniky a metody, nebo je sám vyvinul a nabízel je v seminářích
a osobních sezeních druhým, kterým se dařilo stejně.

K tomu patřilo ovládání vlastního vnímání a vědomé zpracovávání
podnětů až k redukci bolestí. Šlo o sebecentrování,
o metody vymezení nebo vědomé propustnosti a vnitřního
odstupu vůči sobě nebo druhým. Pak přišly techniky
k odbourání stresu až ke změně vlastních myšlenkových návyků
a citových vzorů… Šlo mi přitom o konstruktivní zacházení
s vysokou senzibilitou, i když mi do té doby tento
pojem chyběl. Teď jsem mohl svou práci ještě soustředěněji
shrnout pro ostatní hypersenzitivní lidi, kteří na tom byli
jako já. Měli jméno a byli tak snadněji dostupní.

Hypersenzitivita – jak se dá s touto dispozicí dobře žít?
Neomezuji se v této knížce na popis existence hypersenzitivních
lidí a vylíčení mnohostranných problémů, které
mohou být s touto vlohou spojené. Taky mi nestačí, abych
vám zprostředkoval krátkodobý pocit vysoké osobní hodnoty.
Důležitější je následující otázka: Jak se stane, že mnozí
hypersenzitivní lidé jsou šťastní, vnitřně bohatí a navenek
úspěšní, zatímco jiným tato vloha připadá spíš jako
břemeno? Co se stalo těm méně šťastným, kteří svou dispozicí
trpí? Co přesně se v nich odehrává? Jak vnímají? Jak
zpracovávají podráždění? Jak se chovají? Jakým způsobem
vytvářejí svou situaci? A jak se dá vnímat, myslet, cítit, komunikovat a zacházet se svou energií jinak, aby se dar vysoké
senzitivity projevil jako požehnání? Protože to je možné.
I pro vás.

Naučit se vymezit vlastní hranice
U svých klientů a v mé vlastní minulosti jsem neustále znovu
narážel na nevhodné pokusy se přizpůsobit, na liché pokusy
„nebýt přece tak přecitlivělý“. Jsou to právě tyto marné
snahy nebýt takovým, jakým člověk je, a nevnímat tak, jak
vnímá, které vedou k tak často zmiňovaným problémům
s naším nadáním. Obětováno je přitom vnímání sebe sama,
které se teprve se zpožděním naléhavě navrátí. Kdo se včas
nevnímá, nemůže o sebe ani dobře pečovat. Není sám sebou,
nepřijímá svou vlastní pozici v životě.
Spojené jsou s tím obvykle ztráty energie v kontaktu
s vnějším světem a problémy s vymezením hranic. Kdo se
vědomě vnímá, je centrovaný a může se vymezit, má i víc
energie.

Co jsou to vlastně ty hranice? Dokonce po přečtení mnohých
knih k tématu vymezení by člověk mohl získat dojem,
že tyto hranice jsou něco libovolného. Pro mě je důležité
ukázat, že hranice člověka mají zcela tělesně-smyslový
a konkrétní základ. Že z chybějícího vymezení vznikají konflikty,
není třeba ani zmiňovat. Teprve když se hypersenzi-
tivní lidé naučili jak se vymezit a vyvinuli svou schopnost
konfliktů – často další deficit – mohou účinně uplatnit své
zvláštní nadání pro přátelství a partnerství. Konkrétní cvičení
k vnímání a vytyčení vlastních hranic najdete v této
knížce.

Speciální způsob vnímání hypersenzitivních lidí má další
následky: Kdo vnímá tolik podnětů, musí zpracovat příliš
mnoho informací. Hypersenzitivní lidé skutečně myslí
jinak. Často mohou zvláštní potenciál, který v tom spočívá,
teprve využít, když učiní myšlení předmětem svého vnímání
a vědomého myšlení. To všechno souvisí s tím, jak my
hypersenzitivní lidé zvláštně vnímáme podněty. Proto stojí
vnímání a vědomé zacházení s ním v popředí mé práce.
Protože situace hypersenzitivních mužů, žen i dětí může
být velmi rozdílná, najdete v této knížce pasáže, které se týkají
především jejich zvláštností a požadavků.

Co můžete získat
V poslední době už byla situace hypersenzitivních lidí v literatuře
dost popsána, často s politováním, a mnohdy je
dokonce přikrášlována. Je načase ukázat cesty, jak my sami
aktivně a konstruktivně můžeme zacházet s hypersenzitivitou,
aby se stala požehnáním pro nás a pro ostatní. Otázky
vědomí, experimenty a cvičení této knížky umožňují sebevědomé
zacházení s nadáním hypersenzitivity, zaměřeným
na řešení. Tak svou vlastní situaci nejen lépe pochopíte, ale
získáte i motivaci pro jiné zacházení se sebou samým. Objevíte
cesty k rozvinutí svého nadání. Kdo se naučí své vnímání
ovládat, orientuje se v podnětech a umí si z nich vybírat
ty inspirující, řídí je a dávkuje, ten změní celý svůj život.

Všechny chyby, které hypersenzitivní člověk může udělat, znám
z vlastní zkušenosti. A když se mě ptají na účinnost mé práce, pak
nemusím poukazovat na úspěchy mých klientů a účastníků seminářů, ale odkážu na svou vlastní osobu. Já znám to, co bylo dřív a co potom. V této knížce jsem shrnul své poznatky o mentálních a energetických jevech při vnímání a zpracovávání podnětů námi „Highly Sensitive Persons“ a o své práci s jinými takto postiženými. Kéž vás doprovází na vaší cestě k nezatíženému a silnému životu, v němž nebudete svou hypersenzitivitu pociťovat jako zátěž, ale jako dar.


Hypersenzitivní lidé jsou většinou otevřenější pro psychologická
témata než ostatní. Touží pochopit sebe i svět kolem sebe. Odvažují se nahlédnout za kulisy a setkat se s pochybami o sobě i o svém místě ve světě. Mnozí poznají, že údělem nadměrné citlivosti není jen být trpnou částicí světa, ale že mají i jinou volbu: vydat se cestou k většímu sebevědomí, rozvíjet je a upevňovat.

Přínos hypersenzitivních lidí

Většina hypersenzitivních lidí je naplněna hlubokým přáním
utvářet svět lidštěji a jsou ochotni pro to vykonat svůj
díl. A přesně v tom může být jejich přínos pro společnost.
Neboť oni to jsou, kdo si jako první všimnou, když je něco
nespravedlivé nebo nesouhlasí. Jako první poznají, co chybí.
A často jsou těmi v první řadě, kteří nejdřív pocítí následky,
když lidskost přijde příliš zkrátka.

Hypersenzitivní lidé musí vynakládat větší mentální námahu
a potřebují jisté know-how, jestliže si mají udržet duševní
zdraví a neztrácet možnosti jak ve svém soukromém
životě, tak i v povolání. Musejí se neustále „oprošťovat“ od
negativní energie a vynakládat víc úsilí, aby se nezapletli do
vnitřních a vnějších konfliktů a požadavků, kterým jsou vystaveni.
Avšak tato vnitřní práce jim přináší současně i velký
zisk: prohlubuje to vědomí. A právě tím jsou hypersenzitivní
lidé výjimeční – najednou mají k dispozici vzácný
poklad: velké vnitřní bohatství, což představuje hodnotný
a důležitý přínos pro větší lidskost. Nikdo by to nedokázal
lépe než hypersenzitivní lidé!

Když hypersenzitivní člověk jde lesem, vnímá víc dojmů
než jeho méně senzitivní společníci, rozpoznává obvykle
víc souvislostí. Když jde na koncert nebo do muzea, pak by
vlastně – v nadsázce řečeno – měl platit víc než ostatní návštěvníci,
protože dík své vnímavosti prostě všechno prožívá
a vychutnává si víc, za předpokladu ovšem, že ho už dojmy
nepřetěžují, jak se mi dřív stávalo. Přestože běh života
nevykazuje zvláštní vnější události, zdánlivě převládá všednost,
i pak mohou být prožitky hypersenzitivního člověka
intenzivní. (Proto taky nepotřebujeme zvláštní senzace, pokud
ovšem nepatříme ke zcela zvláštnímu typu hypersenzitivních
lidí, o kterých se ještě zvlášť zmíním.)

Vnímat víc podnětů než druzí – a to intenzivněji. To platí
i pro stinné stránky života. Hypersenzitivní lidé mohou být
zahlceni vší bídou ve světě, nouzí a nespravedlností, bolestí
a utrpením. Mohou tímto soucitem utrpení ještě zvětšovat,
být jím tak přemoženi a oslabeni, že jsou pak sami neschopni
jednání. A o to hlouběji je pak může zasáhnout bolest.

VYSOCE SENZITIVNÍ ZNAMENÁ VYSOCE NADANÝ?
Vysoká senzitivita znamená především to, že někdo vnímá víc podnětů než druzí, a to intenzivněji. Nevypovídá to nic o tom, zda je někdo silný nebo slabý, introvert nebo extrovert, jaké další vlohy jinak ještě má nebo jak je inteligentní, i když jsou zřejmé souvislosti mezi vysokou inteligencí a vysokou senzitivitou. Existují různé typy hypersenzitivních lidí. Kromě toho zůstává otevřené, jak člověk se svou vysokou senzitivitou zachází, jestli ji umí konstruktivně využít nebo zda pro něho znamená utrpení.

Jenomže hypersenzibilita neznamená vždy a bezpodmínečně
cítit hlouběji než ostatní. Mezi hypersenzitivními lidmi,
kteří všechno velmi silně pociťují, jsou i takoví, kteří jsou
abnormálně zahlceni povrchními podněty. Okolí je traumatizuje
spoustou malicherných problémů, které se kolem
nich ale nepřehledně vrší, a oni je zoufale vnímají, protože
by chtěli ty mnohé podněty taky zvládnout a zpracovat.
Známe různé zcela rozdílné kombinace hypersenzitivity
spojené s určitými osobními vlastnostmi a schopnostmi,
jako třeba s vysokým nadáním.

Vnímání podnětů – rozhodující kritérium
Tak jak se může zcela rozdílně naříznout a rozdělit koláč,
tak se dají i lidé rozdělovat podle rozdílných hledisek, například
podle krevní skupiny, barvy očí nebo tělesné výšky.
Protože žijeme v době, v níž jsou lidé vystavováni stále
více podnětům a informacím, dává smysl pozorovat je podle
toho, jak vnímají podněty. Ti, jejichž vnímavost je nadmíru
intenzivní, bývají zahlceni větším množstvím podnětů
a jsou tak vystaveni větší zátěži než lidé, kteří vnímají podnětů
méně. Takovým abnormálně citlivým jedincům nezbývá
než konstruktivně zacházet se svým zvláštním způsobem
vnímání podnětů a jejich zpracováním, pokud tím
nechtějí trpět, nebo se dokonce zhroutit a ztroskotat.

Vědou dlouho přehlíženi
Ještě není dostatečně prozkoumáno, čím to vlastně je, že
existujeme my hypersenzitivní lidé, kteří jinak, intenzivněji
a hlouběji, vnímají než druzí. Je příčinou senzitivněji utvářený
nervový systém? Mohlo by to být tím, že hypersenzitivní
lidé mají víc receptorů v mozku? Produkují z nějakých
důvodů víc semiochemikálií? A pokud ano, které? Mají víc
zrcadlových neuronů, takže se tím snadněji mohou vžít
do situace jiných? Existuje příčina tohoto nadání, nebo se
musí skloubit více příčin? To všechno jsou otázky pro vědu.
My můžeme být pouze zvědaví na výsledky bádání!
Renomovaný americký psycholog Jerome Kagan společně
se skupinou vědců v posledních letech zkoumal, zda
osobní rysy, které se dají vnímat už u malého dítěte, jsou
stabilní, nebo zda jsou vlivem životního prostředí v průběhu
života silně ovlivněny. Kagan vědecky dokázal, že temperament,
s nímž se rodíme, se táhne jako červená nit celým dalším životem.