čtvrtek 19. ledna 2017

Můj poslední výdech - Ukázka z knihy



str. 115 - 121

Ve druhém roce lékařského výcviku slouží studenti
na pohotovosti. Některé pacienty zachránit
nemůžete. Jiné ano: když jsem poprvé
spěchal za svým pacientem v kómatu, kterého
převáželi z pohotovosti na operační sál, odsál
z jeho lebky krev a pak ho pozoroval, jak se
probouzí, mluví se svou rodinou a stěžuje si, že
má řezné rány na hlavě, topil jsem se v záchvatu
euforie a motal se po nemocnici až do dvou do
rána, dokud jsem se v ní úplně neztratil. Trvalo
mi 45 minut, než jsem našel cestu zpátky.
Jenže náročný program si vybíral svou daň.
Jako rezidenti jsme často pracovali i sto hodin
týdně; ačkoli podle zákona to mělo být maximálně
88 hodin, vždycky byla nějaká práce, která
se ještě musela udělat. Slzely mi oči, bušilo
mi srdce, ve dvě ráno jsem do sebe lil energetické
nápoje. V práci jsem se ještě držel, ale jakmile
jsem opustil nemocnici, únava mě dohnala. Koli-
krát jsem se udivený vzbudil v autě na parkovišti,
kde jsem stihnul usnout ještě předtím, než
jsem nastartoval na čtvrthodinovou cestu domů
do postele.

Ne všichni rezidenti takový tlak ustáli. Jeden
z nás zkrátka nebyl schopný převzít zodpovědnost
či vinu. Byl to velmi talentovaný chirurg,
ale nedovedl přiznat svou chybu. Jednoho dne
mě poprosil, abych mu pomohl zachránit kariéru,
a vedli jsme spolu dlouhý rozhovor v hale.
„Všechno, co musíš udělat,“ sdělil jsem mu,
„je podívat se mi do očí a říct: Omlouvám se.
To, co se stalo, je moje chyba, a udělám všechno
proto, aby se to neopakovalo.“
„No ale to byla přece sestra, kdo...“
„Ne. Ty musíš být schopný to říct a cítit to.
Zkus to znova.“
„Ale...“
„Ne. Řekni to.“
A tak to šlo celou hodinu, než jsem pochopil,
že je to s ním marné.
Další rezidentku stres vyřadil z oboru nadobro,
odešla za méně namáhavou prací v oblasti
poradenství.

Mnozí však zaplatili ještě vyšší cenu.
S tím, jak se zlepšovaly moje dovednosti,
narůstala i moje odpovědnost. Naučit se posoudit,
čí život lze zachránit, čí zachránit nelze a čí
by zachráněn být neměl, to je nepřenosná, až prorocká
schopnost. Dělal jsem chyby. Poslal jsem
pacienta na operační sál, aby bylo z jeho mozku
zachráněno tolik, že jeho srdce mohlo pracovat,
ale on už nemohl mluvit, živili ho pomocí hadiček
a byl odsouzen k další existenci, o kterou by
asi nikdy nestál... Domnívám se, že to je horší
selhání než vidět pacienta umírat. Existence na
pomezí nevědomého metabolismu se stává nesnesitelným
břemenem, které je často naloženo
na nějakou instituci, zatímco rodina, která nemá
prostředky, aby dosáhla konečného rozuzlení
této situace, svého nemocného navštěvuje stále
řidčeji, až nakonec zaúřadují neodvratné fatální
proleženiny nebo zápal plic. Někteří trvají i na
takovém životě a s plným vědomím přijímají
všechny jeho možnosti. Ale mnozí toho nejsou
schopni a neurochirurg je ten, který se musí v takové
situaci umět rozhodnout.

Dal jsem se na tuhle práci částečně i proto,
abych se zabýval smrtí: abych ji mohl popadnout,
odmaskovat a dívat se jí upřeně do očí. Neu-
rochirurgie mě fascinovala tím, že se v ní mísily
záležitosti mozku a vědomí a stejně tak i záležitosti
života a smrti. Doufal jsem, že život mezi
těmito dvěma proměnnými mi zajistí ne snad
úplně prostor pro konání milosrdných skutků,
ale pozvedne moje vlastní bytí: že se dostanu
dost daleko od malicherného materialismu, od
sebestředných maličkostí přímo do středu věci,
k opravdu závažným rozhodnutím a bojům
mezi životem a smrtí... není to snad svého druhu
transcendence?

Ale během mé rezidentury se pomalu ukazovalo
něco jiného. Uprostřed toho přívalu zranění
hlavy jsem začal mít pocit, že to, že jsem se
ocitnul tak blízko rudě planoucího světla těchto
momentů, mě jen oslepilo natolik, že jsem nebyl
schopen vnímat jejich pravou podstatu – asi
jako kdybych se chtěl učit astronomii a začal
tím, že budu civět rovnou do slunce. Nebyl jsem
s pacienty v jejich nejdůležitějších momentech,
byl jsem jen v nich. Viděl jsem mnoho utrpení,
ale horší bylo to, že jsem mu uvykl. Když
se topíte v krvi, zvyknete si, naučíte se plout na
povrchu, naučíte se plavat, dokonce si užívat života,
sblížíte se se sestrami, doktory a dalšími,
kteří jsou s vámi na stejné lodi nesené tím samým
proudem.

Můj spolurezident Jeff a já jsme pracovali na
traumatech společně. Pokaždé, když mě zavolali
dolů na traumatologickou jednotku k souběžnému
úrazu hlavy, fungovali jsme jako skvěle
sehraný tým. Jeff ohodnotil vnitřní zranění
a pak se mě zeptal na prognózu ohledně pacientových
kognitivních funkcí. „No, pořád by se
ještě mohl jednou stát senátorem,“ odpověděl
jsem jednou, „ale jen za nějaký malý stát.“ Jeff
se smál a od té doby se stal počet obyvatel státu
barometrem závažnosti zranění hlavy. „Wyoming,
nebo Kalifornie?“ ptal se Jeff, a snažil se
tak odhadnout, jak intenzivní péči bude muset
naplánovat. Nebo jsem řekl: „Jeffe, jeho krevní
tlak je nestálý, ale musím ho dostat na sál, nebo
se z Washingtonu bude muset sešoupnout na
Idaho – můžeš ho stabilizovat?“

Jednou jsem v bufetu hltal svůj typický oběd
– dietní kolu a zmrzlinový sendvič – a můj pager
oznámil příchozí rozsáhlé zranění. Nechal jsem
sendvič sendvičem a přiběhl jsem na traumatologické
oddělení, právě když přijížděli záchranáři
s lůžkem na kolečkách recitovali podrob-
nosti případu: „Dvaadvacetiletý muž, nehoda
na motorce, rychlost 64 kilometrů za hodinu,
mozek mu pravděpodobně vychází nosem...“
Hned jsem se dal do práce, požádal jsem
o intubační set a snažil se odhadnout, jak je na
tom s ostatními vitálními funkcemi. Když byl
zaintubovaný, zkoumal jsem jeho další zranění:
pohmožděný obličej, silniční lišej, rozšířené panenky.
Napumpovali jsme ho manitolem, abychom
snížili otok mozku, a odvezli na rentgen:
roztříštěná lebka, silně rozšířené krvácení. V duchu
jsem si plánoval, jak mu naříznu kůži, navrtám
kost, odsaju krev. Jenže jeho krevní tlak
najednou klesl. Odvezli jsme ho zpátky na traumatologii,
ale než přiběhl zbytek traumatýmu,
jeho srdce se zastavilo. Strhla se kolem něj hotová
smršť: do stehenní tepny mu zavedli cévky,
hluboko do hrudníku zarazili trubičky, do žil
napumpovali léky, a to všechno zatímco mu někdo
masíroval srdce, aby přinutil krev stále téct.
Po půl hodině jsme ho nechali zemřít. Všichni
jsme si shodně mysleli, že s tímto typem zranění
hlavy pro něj byla smrt nejlepší.
Vyšel jsem ven z traumatologické jednotky
právě ve chvíli, kdy dovnitř pouštěli jeho rodi-
nu, aby se mohla podívat na tělo. Pak jsem si
vzpomněl: moje kola, můj sendvič... a úmorné
vedro traumatologické jednotky. Dohodl jsem
se s jedním z rezidentů z pohotovostního pokoje,
že mě zastoupí, a vykradl se jako duch, abych
zachránil sendvič, a to v přítomnosti mrtvoly
syna, kterého jsem nemohl zachránit.
Třicet minut v ledničce stačilo, aby sendvič
vstal z mrtvých. Docela dobrý, pomyslel jsem si,
když jsem si ze zubů šťoural čokoládové šupinky,
zatímco rodina se naposledy loučila se svým
synem. Zajímalo by mě, jestli jsem za svou kratičkou
kariéru lékaře zaznamenal víc morálních
pádů než pokroků.

***

str. 159 - 162

Leželi jsme s Lucy v nemocniční posteli a oba
jsme plakali. Na obrazovce počítače vedle nás
stále zářily snímky z CT a moje identita lékaře
– moje do té doby nejvlastnější identita – byla
najednou pryč. Diagnóza byla jasná, rakovina
už napadla mnoho orgánů. V pokoji bylo ticho.
Lucy šeptala, že mě miluje. „Nechci zemřít,“ přiznal
jsem. A pak jsem jí řekl, že se musí znovu
vdát, protože nesnesu pomyšlení, že by zůstala
sama. Také jsem řekl, že musíme okamžitě refinancovat
hypotéku. Začali jsme obvolávat členy
rodiny. Za chvíli přišla Victoria a probírali jsme
s ní snímky a možnou budoucí léčbu. Když začala
mluvit o mém návratu na rezidenturu, zarazil
jsem ji.
„Victorie,“ promluvil jsem, „já už se do téhle
nemocnice jako doktor nevrátím. Nemyslíš?“
Jedna z kapitol mého života byla u konce,
a možná se zavírala celá kniha. Místo toho, abych
byl v tomto dramatu pastorální postavou, která
je nápomocná v životním přerodu, cítil jsem se
jako ovce, ztracený a zmatený. Závažné choroby
život nezmění, ony ho převrátí naruby. Mnohem
spíš než jako zjevení – pronikavé světlo ozařující
to, na čem opravdu záleží – to bylo, jako když
někdo vybombarduje cestu, po které jste se chtěli
vydat. Teď se s tím musím popasovat.
Přijel můj bratr Jeevan a sedl si vedle mě. „Byl
jsi moc dokonalý,“ podotkl. „Ale to víš sám, ne?“
Vzdychl jsem. Myslel to dobře, ale jeho slova
trefila do černého. Celý svůj život jsem si
budoval šance, které teď přijdou vniveč. Měl
jsem tolik plánů a byl jsem tak blízko jejich
konečné realizaci. Byl jsem fyzicky vysílený,
budoucnost, kterou jsem před sebou viděl,
a s ní i moje identita se rozpadly a já čelil stejným
existenciálním pochybnostem jako moji
pacienti. Potvrdila se diagnóza rakoviny plic.

Moje pečlivě naplánovaná budoucnost, na
které jsem tak tvrdě pracoval, byly najednou
pryč. Smrt, kterou jsem tak důvěrně znal ze své
práce, byla teď na návštěvě u mě osobně. Stáli
jsme si tváří v tvář a všechno bylo neznámé.
Ocitl jsem se na křižovatce, odkud bych měl
být schopný zahlédnout stopy bezpočtu pacientů,
o které jsem se za ty roky staral, a vydat
se po nich, ale místo toho jsem viděl jen
prázdnou, drsnou, pustou zářící bílou poušť,
ze které písečná bouře vymazala všechny stopy
po něčem známém.

Slunce zapadalo. Nazítří ráno mě měli propustit.
Schůzku s onkologem jsem měl mít až
později v týdnu, ale sestra mi řekla, že se lékařka
chystá u mne zastavit ještě toho večera,
než odjede pro své děti. Jmenovala se Emma
Haywardová a chtěla mě pozdravit ještě před
prvním oficiálním setkáním. Trochu jsem ji
znal – staral jsem se o některé její pacienty – ale
zatím jsme spolu nemluvili jinak než jako dva
kolegové-lékaři. Do pokoje se namačkali moji
rodiče i bratři a na mé posteli seděla Lucy, která
mě držela za ruku, ale nikdo moc nemluvil.
Otevřely se dveře a Emma vešla. Na jejím bílém
plášti bylo znát, že má za sebou dlouhý den, ale
úsměv měla svěží. Hned za ní následoval její doprovod
a rezident. Emma byla jen o několik let
starší než já, měla dlouhé tmavé vlasy, ale jak je
obvyklé u lidí, kteří tráví mnoho času se smrtí,
byly protkané stříbrem. Přisunula si židli.
„Ahoj, jmenuju se Emma,“ začala. „Omlouvám
se, dnes to bude krátké, ale chtěla jsem se aspoň
představit před prvním oficiálním setkáním.“
Potřásli jsme si rukama, moje byla obtočená
dráty s infuzemi.
„Díky, že jste se zastavila,“ řekl jsem. „Vím,
že máte děti, které musíte vyzvednout. Tohle je
moje rodina.“

Žádné komentáře:

Okomentovat