čtvrtek 26. ledna 2017

Můj boj/tvůj boj - Ukázka



ZVÍTĚZIT JE TEN NEJÚŽASNĚJŠÍ POCIT NA SVĚTĚ

Už odmalička jsem byla vedená k vítězství. Když jsem byla dítě,
seděla jsem jednou během turnaje v judu vedle holky, se kterou
jsem měla zápasit, a hrály jsme spolu tleskačku. Máma mě odtáhla
pryč a nařídila mi: „Tady si sedni a mysli na vítězství. Přestaň
blbnout.“

Když vyhraju, jsem v euforii. Nic mě nemůže rozházet. Výhra mě
pozvedne nad běžné nepříjemnosti. Šťastně se vznáším nad
vším, co dělá život komplikovaným a těžkým. Když vyhraju, na
chvilku je na světě všechno v pořádku. Vítězství je jako zamilovanost,
ale zamilovanost do všech lidí v místnosti najednou – což se
umocňuje, když jste v aréně se 180 tisíci lidmi.

Když mi byly dva roky a ještě pořád jsem nemluvila, rodiče si
začali dělat starosti. Dětská lékařka napovídala mámě spoustu
věcí, třeba že začnu mluvit, až na to budu zralá, nebo že nemluvím
proto, že nemám potřebu něco sdělit. Moje dvě starší sestry
mi rozuměly a bez problémů přetlumočily rodičům, že mám
třeba chuť na sušenku nebo si chci hrát se svým malým Ponym.
Máma ale věděla, že něco není v pořádku. Měla dvě další dcery
a v rámci přípravy na doktorát studovala mimo jiné i vývojovou
psychologii.

Blížily se mé třetí narozeniny a já ještě neřekla jediné srozumitelné
slovo. Máma mě vodila ke spoustě různých specialistů. Nic
konkrétního nezjistili, ale domnívali se, že moje potíže s mluvením
způsobilo přidušení při porodu.

Když vám odumře část mozku, je mrtvá navždy. (No dobře,
to už tak nějak vyplývá z definice slova „odumřít“.) Jenže děti
jsou úžasné. Děti jsou extrémně houževnaté. Dětský mozek se
někdy dokáže sám překonfigurovat tak, aby mohl dál fungovat.
Přesně to udělal můj vyvíjející se mozek. Kdybyste se podívali na
jeden z těch barevných záznamů mozkové činnosti, viděli byste,
že moje řečové centrum je umístěné v jiné části mozku než u většiny
lidí. Než se ale můj mozek přeinstaloval, nedokázala jsem
slova v hlavě propojit s mluvidly.

Mluvení pro mě byla neustálá bitva mezi tím, co jsem chtěla
říct, a co jsem doopravdy řekla. Netýkalo se to jen slov, ale úplně
všeho. Co jsem cítila. Co jsem chtěla. Co jsem měla na mysli.
Vždycky to byl boj. Když po mně pořád dokola chtěli, abych jim
to zopakovala, naštvala jsem se a nakopla toho, s kým jsem mluvila.
Bojovat s ostatními je jedna věc, ale bojovat sama se sebou
je něco úplně jiného. Když se perete se sebou, kdo zvítězí? Kdo
prohraje?

Ke třetím narozeninám jsem si ze všeho nejvíc přála hračku,
která se jmenovala Hulk Hogan Wrestling Buddy. Se sestrami
jsme se každou sobotu ráno dívaly na pořad WWF Superstars of
Wrestling, který dávali hned po animovaném seriálu X-Men. Během
reklamních přestávek jsme se z hnědého čalouněného gauče
vrhaly na zem a snažily se jedna druhou přeprat na kousavém
polyesterovém koberci. Jedna z nejskvělejších hraček, jaká v osmdesátých
letech vznikla, byl právě tenhle fackovací panák, půlmetrový
polštář v podobě Hulka. Mohli jste ho zalehnout, prát
se s ním, praštit s ním o zem. Bylo to super. Když se mě máma
ptala, co chci k narozeninám, neustále jsem opakovala jedno slovo:
„Balgrin?“.

Nikdo neměl tušení, co tím myslím. Máma nás se sestrami vzala
do hračkářství, abychom tam našli toho mého Balgrina. Prodavač
mi ukázal všechny hračky, které nějak souvisely se slovem
„ball“ neboli míč. Odešly jsme s prázdnou. Šly jsme do jiné prodejny.
A pak do další.

Pokaždé, když jsem se snažila vysvětlit, co chci, hrnula se ze
mě chaotická změť zvuků, které nikdo nerozuměl. Jako by slova,
která jsem potřebovala použít, něco přimáčklo k zemi a já je
nemohla vysvobodit. Viděla jsem je. Cítila jsem je. Jenom jsem je
nedokázala vyslovit. Cítila jsem se jako v pasti. Rozbrečela jsem
se, až mi z nosu tekly nudle. Celý svět se proti mně spiknul. Začala
jsem ztrácet naději.

Táta za námi přijel po práci. Vydali jsme se do posledního hračkářství
a tam narazili na toho nejskvělejšího prodavače, co se kdy
narodil. Zasloužil by si čestné místo v síni slávy všech prodavačů.
Jakmile jsme vešli dovnitř, táta hned zamířil k prodavači a povídá:
„Dcerka chce nějakého Balgrina. Netuším, co je ten Balgrin
sakra zač, ale neodejdeme odsud, dokud ho nedostane.“
„No a co to dělá?“ zeptal se mě ten chlapík.
Bála jsem se promluvit, a tak jsem sebou párkrát praštila o zem.
Prodavač se mi nesmál. Chvíli o tom přemýšlel. S nadějí jsem
na něj upírala zrak.
„Ty myslíš toho fackovacího panáka? Vypadá jako polštář a ty
se s ním pereš.“
Pomalu jsem přikývla. „Balgrin,“ zamumlala jsem.
„Jasně,“ usmál se, jako bych mluvila úplně zřetelně. „Hulk
Hogan.“
Vytáhl jednoho ze zadní police. Začala jsem mezi regály skákat
radostí. Matka děkovala nebesům.
Prodavač mi strčil krabici s panákem do rukou a mě zaplavilo
nadšení. Ani na okamžik jsem rodičům nedovolila, aby mi ho
vzali, dokonce ani při placení, takže prodavač musel načíst kód
z jiného balení.

Po návratu domů se ze mě a Hulka stala prakticky nerozlučná
dvojice. Skákala jsem z gauče a loktem mu dopadala na hruď. Přitlačila
jsem ho k zemi a nutila mámu, aby počítala do tří. Nakonec
jsem mu utrhla ruku, což byla buď náhoda, nebo předzvěst věcí
příštích. Máma použila starý trik, který se naučila při spravování
kimon na judo, a ruku mu zase přišila zubní nití. Já jsem si ho
jako pak každý večer vzala s sebou do postele.

Jo, je to tak. Spala jsem s Hulkem Hoganem.
Pro dítě, které se nedokázalo dorozumět s ostatními tak jako
jeho vrstevníci, bylo zásadním zlomem, když mu v den třetích
narozenin porozuměl cizí člověk. Bylo to pro mě poučení, jak je
důležité věřit, že když něco hodně chci a hodně se o to snažím,
můžu toho dosáhnout.

V životě jsem toho už dokázala celkem dost. (Nechci říkat hodně,
protože mi není ani třicet a ještě mi toho zbývá spousta udělat
– řekněme, že jsem na úrovni Gandalfa Šedého po všech těch
dramatických událostech v Hobitovi, který je připravený pomoci
zničit prsten a stát se Gandalfem Bílým.) Často jsem dosáhla věcí,
o kterých jiní tvrdili, že jsou nereálné, nepravděpodobné nebo,
což miluju, nemožné. Nic z toho bych nedokázala bez naděje.
Ten druh naděje, o kterém mluvím, je víra, že nakonec přijde
něco dobrého. Že všechno, čím procházíte i čím jste si prošli,
bude stát za tu dřinu a beznaděj. Naděje, o které mluvím, je hluboká
víra, že svět je možné změnit, že i nemožné je možné.

V den mých třetích narozenin jsem poprvé poznala, že se nesmím
nikdy vzdávat naděje, nikdy nad sebou nesmím lámat hůl
a musím se obklopovat lidmi, kteří ve mně vidí schopnosti, jaké
já sama vidět nedokážu. Tehdy jsem měla poprvé pocit, že jsem
zvítězila.

Žádné komentáře:

Okomentovat