pondělí 30. ledna 2017

Dieta ploché břicho - Zero belly diet


David Zinczenko jako mladý kluk řešil všechny své problémy tím, že prostě jedl. Ale i krom toho se zdálo, že tloušťka je mu zkrátka souzená, protože i jeho otec byl celý život velmi silný. A tak měl často pocit, že ať se bude snažit nebo ne, jeho „tlusté geny“ ho stejně doženou. Jenže pak jeho otec náhle zemřel na mozkovou mrtvici. Bylo mu pouhých 52 let! V tu chvíli Davidovi došlo, že se sebou musí něco udělat, jinak ho jednou potká stejný osud.

Nejdřív se vrhl na sport a s jeho pomocí se mu podařilo svou váhu srazit a držet pod kontrolou. Avšak postupně začal chápat, že pokud nechce po zbytek život muset každý den fyzicky dřít, aby mohl zůstat štíhlý, musí najít nějaký efektivnější způsob. Zaměřil se tedy na stravování a začal studovat nutriční zákony. Stal se z něj uznávaný specialista a jeho kariéra šla strmě vzhůru. Pracoval jako šéfredaktor světoznámého časopisu Men’s Health a jako ředitel redakce v časopisech Women’s Health, Prevention a Best Life. Také napsal řadu úspěšných knih, které se staly New York Times bestsellery.

V knize Dieta ploché břicho mluví zajímavým a originálním způsobem o tom, co nejvíce způsobuje naši obezitu, a že správná strava dokáže udělat zázraky i na někom, kdo má genetické dispozice k tloušťce. Nabízí způsob, jakým dokážeme vliv a působení našich „tučných“ genů stáhnout na minimum, a tak získat štíhlejší tělo, a hlavně si ho udržet! Přitom hlavním motivem k hubnutí není pouze marnivost, ale naprostá nutnost. Autor se velmi zasvěceně věnuje tomu, že nadbytečný tuk není zdaleka jen estetickou nepříjemností, ale především vážným nepřítelem našeho zdraví.


Z knihy je cítit, že ji psal někdo, kdo ví přesně, o čem mluví, a zná všechny nástrahy a vedlejší efekty hubnutí a změny stravy, o kterých dokáže vtipně a trefně mluvit. Nafukovači břicha, 50 odstínů tuku a Rozejděte se s cukrouškem je jen několik příkladů pojmenování kapitol, které humorně, a přesto odborně zasvěcují čtenáře do problematiky výživy a jejího dopadu na zdraví a váhu. Kniha je plná nejnovějších vědeckých poznatků, jenž podstatně doplňují a upřesňují ty již všeobecně známé.

Velká pozornost je také věnována často opomíjenému tématu, a sice bakteriím, tichým a nenápadným zánětům v organismu a různým jemným poruchám střev, které tolikrát zásadně bojkotují naše zoufalé snahy dostat své tělo do formy.

Je jisté, že knih o hubnutí je dnes ohromné množství. Ovšem každému vyhovuje jiný styl a každý si musí najít svůj vlastní způsob, jak vyzrát na svou váhu a dostat ji do zdravých mezí. Člověk by měl tak dlouho hledat a zkoušet, dokud nenajde ten způsob, který mu bude jak fungovat, tak i vyhovovat. Dieta ploché břicho je možná ten správný způsob pro vás. A jako u všeho nového, jediný způsob, jak to doopravdy zjistit, je ji prostě vyzkoušet.

Hodně štěstí a úspěchů v hubnutí!

Knihu si můžete zakoupit ZDE.





neděle 29. ledna 2017

Dieta ploché břicho - Ukázka



ÚVOD

Představuju si, jak si sundáváte triko, díváte se do zrcadla
a vidíte dokonale ploché břicho. Ne malé bříško. Už
ani náznak výstupku. Žádnou cíchu ani madla lásky
nebo pneumatiku.

Ploché břicho. Dokonale hladké, vysoustruhované břicho
v místech, kde bývalo tak měkko.

Většina z nás tuto ideální představu už dávno vzdala. Přijali
jsme břišní tuk jako něco nevyhnutelného, našeho doživotního
společníka, normální součást bytí lidskou bytostí.

Ploché břicho? To mají jen modelové ve sportovních časopisech
a celebrity, které mají k dispozici osobní trenéry,
osobní výživové poradce a osobní stroje na liposukci ve sklepě
sídel v Beverly Hills. Obyčejní lidé jako vy a já? Vždycky
znervózníme, když se máme svléknout do plavek, vždycky
budeme tak trochu nespokojení s tou výplní kolem pasu,
vždycky budeme víc ohrožení zdravotními následky nechtěných
kil navíc. Tak to prostě chodí.

Ale to není pravda. Nemusíme takhle žít.

Jako redaktor pro oblast výživy a zdravého životního stylu
v ABC News, jako vedoucí redaktor časopisu Men´s Fitness,
jako bývalý šéf časopisů Men´s Health, Women´s Health
a Prevention, jsem celou kariéru strávil studováním břišního
tuku: odkud se bere, co nám provádí a jak se mu můžeme
bránit. Procestoval jsem doslova celý svět při sledování tuku
– byl jsem při uvádění fitness a výživových časopisů v Evro-
pě i Africe a sledoval jsem například i zvyklosti olympioniků
v Pekingu. Takže bych o vašem břiše mohl vědět asi o něco
víc než kdokoli další na téhle planetě.

A vím jedno: Nic vás a vaši rodinu – vaše zdraví, štěstí,
dokonce i finanční zabezpečení v budoucnosti – neohrožuje
víc než ta trocha měkkého tukového polštáře, co se vám vyškrábal
na klín a uvelebil se vám kolem pasu. Je to řízená střela
zamířená na váš trup, raketa vypálená do pasu. Je to živoucí
a rostoucí organismus, jehož cílem je zničit vám život.
A já vymyslel kompletní program, jak ho zahnat.
Cíl je prostý: ploché břicho.
A plán následuje.

Kdybych byl moudrý šedovlasý guru sedící na vrcholku hory
v Himálaji a vy byste přejeli půlku zeměkoule, abyste poznali
mou moudrost, asi by vás překvapilo, co vám povím. Když
chcete mít lepší život – zdravější, bohatší, šťastnější, neřekl
bych vám něco jako: „Buďte co nejvíc času se svými přáteli“,
„dělejte, co milujete“, „najděte svou vyšší sílu“, ba ani, „odkládejte
si peníze do důchodového fondu“. Řekl bych jen:
„Zhubněte tuk na břiše.“ Protože fyzická, emocionální, finanční
i duchovní pohoda je tukem na břiše ohrožená mnohem
víc, než by vás napadlo.

Tuk na břiše – vědci mu říkají viscerální tuk – je nejnebezpečnější
tuk vůbec: ohrožuje srdce, mozek, milostný život,
dokonce i vaši peněženku. Miliardy nepřátelských bakterií
v břiše jsou zákeřnější než cokoli, co by si vymysleli spiklenci
v tom nejšílenějším špionážním filmu – a plně odhodlané nás
zničit. Když je pochopíme – když víme, odkud se berou, co
dělají a jak se proti nim můžeme bránit –, můžeme odhalit
nejdůležitější dílek skládačky informací o zdraví a fitness.
V posledním desetiletí věda a výzkum posílily a vyjasnily
spojení mezi břišním tukem a úpadkem osobního zdraví.
Pokud v sobě ten tuk jednoduše necháte dřepět si v klíně,
bude se rozrůstat a vy budete nemocnější, pak je taky jasné,
co bude následovat: Prožijete kratší život (a s menším
množstvím šťastných let) a připravíte se o úspory, jak budete
proti následkům působení břišního tuku na svoje zdraví
a pohodu bojovat.

Ale je tu odpověď, cesta ke změně vašeho osudu a k delšímu,
štíhlejšímu a šťastnějšímu životu. A vy tu odpověď držíte
v rukou.

Přesně to vám slibuje dieta plochého břicha, první program,
který má výrazně zredukovat břišní tuk tím, že nepoužívá
omezení kalorií, což bývá pro hubnoucí metody
obvyklé, ale tím, že „vypíná“ tlusté geny a zastavuje záněty,
které tyto geny přivádějí k životu.

Svých genů se nezbavíte a nezměníte je. Ale můžete
změnit to, jakým způsobem se tyto geny projevují. Výmluvně
to vyjádřil Alfredo Martinez, Ph.D., profesor nutričních
věd a výživy na katedře fyziologie a výživy na španělské Navarrské
univerzitě: váš osobní genetický kód „je jako text
písně. Nemůžete změnit slova, ale můžete změnit, jak celá
píseň vyzní – její rychlost, rytmus a hlasitost. Stačí jen změnit
stravu.“ Jestliže vaše tlusté geny rachotí jako Metallica,
tento plán je zharmonizuje na Mozarta.

A výsledky budou rychlé, měřitelné a dlouhodobé. Za
pouhých 6 týdnů můžete zhubnout až 18 centimetrů v pase
a snížit statistické riziko úmrtí na cukrovku, srdeční cho-
robu nebo mrtvici až o 80 procent. Jen si přečtěte příběh
Marthy Cheslerové o její cestě k plochému břichu.
Jak geny, které řídí ukládání tuku, utichnou, ukážu vám,
jak měřit zlepšování zdravotního stavu stejně, jako budete
měřit zmenšující se obvod břicha. A budete k tomu využívat
novou technologii, která vám poskytne ten nejpřesnější obrázek
vašeho stavu.

Tato nová vědecká metoda je základem programu
plochého břicha. Potraviny a nápoje plochého břicha jsou
nastaveny tak, aby vaše tlusté geny odzbrojily, změnily váš
genetický osud a zvrátily nástup cukrovky a obezity. Studie
publikovaná v roce 2013 v Journal of Physiology and Biochemistry
zjistila, že dojde-li po příjmu potravy s vysokým obsahem
tuku a cukru – a následném tloustnutí a obalování
břicha tukem, které s tím přichází – k přechodu na zdravé
stravování, už za 10 týdnů nastanou i změny v genetickém
nastavení, které nezdravá strava vyvolala.

Jen si to představte: plán, který vás zbaví 5 i více kil za
2 týdny a za necelých 12 týdnů vám změní geneticky daný
osud!

OSOBNÍ CESTA
ZA ŠTÍHLOSTÍ

Výhody programu plochého břicha ve mně probouzejí nadšení
nejen proto, jaký má dopad na život druhých lidí, ale také
proto, že přinesl tak obrovskou změnu i do mého života.

Nebýval jsem vždycky zdravý a fit. Dospíval jsem v 80. letech,
kdy se zrovna začala šířit krize obezity. A já se rozšiřoval také.
V Americe se tomu říká „Velká osmdesátá“, protože najednou
začalo růst úplně všechno – účesy, vycpávky v ramenou
a především jídlo. V roce 1980 přišla limonáda 7-Eleven s maxi-
balením a také Hershey nabídl první extra velkou verzi svých
čokoládových tyčinek. O 2 roky později koupila Coca-Cola
společnost Columbia Pictures a začala své nápoje a potravinové
výrobky propagovat ve všech filmech této společnosti.
McDonald se v té době začal ptát: „Chcete supersize?“
A já pokaždé řekl jen: „No jasně!“ Když mi bylo 14, vážil
jsem 96 kilo na 177 centimetrů tučného těla. A nebyl jsem
sám. Statistický výzkum USDA odhaduje, že příjem kalorií
na osobu vzrostl mezi lety 1970 až 2000 o 24,5 procenta, což
je nějakých 530 kilokalorií.

Jistě, vadilo mi, že jsem tlustý. Že si ze mne dělají legraci.
Měl jsem potíže najít si kamarády a taky jít na rande. Vážil
jsem už tolik, že mi trenér týmu zápasníků na střední nařizoval,
abych si při zápasech prostě na protivníky sedl. Ale kdykoli
mě život srazil na kolena, já věděl, že mě čeká spolehlivý
přítel – ve spíži. Stačilo otevřít další balení Doritos a utopit se
v zářivé oranžové dobrotě, nebo si do krámu dojet pro další
sušenky. Od mizerných pocitů jsem utíkal k jídlu.

Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že takhle se žít nedá. Věděl
jsem, že vypadám špatně. Věděl jsem, že se špatně i cítím.
Ovšem nevěděl jsem, že nezměním-li se, jsem na cestě
rovnou k fyzické, emocionální, ba i finanční katastrofě.
Probudit mě musela až tragédie.

JAK MI TUK DAL ÚDER
NA SOLAR

V pouhých 52 letech můj otec zemřel na náhlou, masivní
mrtvici. Byl silný od chvíle, co jsem byl na světě, a v 80. letech
se nafoukl do stavu obezity stejně jako já. Byl jsem jeho
syn. Nosil jsem stejné „tlusté geny“, které měl i on. Měl mě
čekat stejný osud?

Už jsem sice začal dělat protiopatření – procházel jsem
základním výcvikem v námořnictvu a od dvacítky běhal maraton
–, ale v duchu mě pořád děsila obezita, a to už před
otcovou mrtvicí. Trénoval jsem tvrdě a den co den, abych udržel
hmotnost v určitých mezích, a líbilo se mi, jak vypadám.
Jenom jsem kvůli tomu nemínil běhat přes 42 kilometrů.
Věděl jsem, že nechci strávit život jako maratonec nebo
člověk posedlý vytrvalým cvičením. Ano, bavilo mě každý
den trénovat, ale taky byl přede mnou celý širý svět, který
jsem toužil objevovat, a ten vidíte jen s obtížemi, když vám
do očí vytrvale kape pot.

Především však ve mně otcova smrt probudila poznání, že
nadměrná váha – zejména pak nadbytek tuku v břišní oblasti
– je něco, co přesahuje obyčejnou marnivost. Útrobní, břišní
tuk je možná nejhlavnější příčinou srdečních onemocnění,
mrtvice, diabetu a rakoviny a výrazně přispívá i k současné
epidemii Alzheimerovy choroby, deprese, dokonce i zánětlivých
a autoimunitních onemocnění. Nové studie ukazují, že
tuk v břiše je opravdu úplně jiný než ostatní typy tuku. Vyvíjí
se z jiných buněk než tuk na jiných částech těla a jeho chování
se řídí geny, které ovlivňují ukládání tuku, jež spouští a nabudí
do nejvyšších obrátek nezdravé jídlo z rychlého občerstvení
a život plný stresu. Jakmile se tyto geny proberou k životu, viscerální (útrobní) tuk se začne chovat jako invazivní síla, která
se snaží převzít vládu nad naším tělem.
Jedno mi bylo jasné: tátu zabil tuk v břiše.
A já hodlal zjistit, jak se proti tomu bránit.

***

PŘÍBĚH
ÚSPĚCHU
PLOCHÉHO
BŘICHA

MARTHA CHESLEROVÁ, 52
Zhubla 9,5 kilogramu a 18 centimetrů za 6 týdnů

„Byl to báječný pocit, když jsem si
uvědomila, že se lepší i ty součásti
zdraví, které ani nejsou vidět!“

Učitelka z Ohia strávila dlouhé roky koketováním s nejrůznějšími dietami – Medifast, Slim-Fast, Curves – ale všechny jí přišly až moc omezující, těžko udržitelné a především jí při nich chyběla energie. S programem plochého břicha se jí hubnulo snadno. Mohla zapomenout na počítání kalorií a odměřování potravin a mohla se také přestat posedle soustředit na svůj cíl – a začala odhazovat kila jedno za druhým. „Výsledky jsem viděla okamžitě,“ tvrdí. „Cítila jsem se lépe fyzicky i emocionálně a chtěla jsem si ten pocit uchovat.“ A to se jí také zdařilo. Za necelých 6 týdnů dodržování programu zhubla Martha přes 9 kilo a závratných 18 centimetrů v pase. Ale největším přínosem bylo zlepšení zdraví jejího srdce. Před začátkem programu jí srdeční tep běžně stoupal na 112 úderů za minutu, jakmile se pustila do cvičení na rotopedu. „Po prvním týdnu a půl jsem zhubla 4,5 kila a při stejné zátěži na kole nezvedla tep nad 96 úderů za minutu. Byl to báječný pocit, když jsem si uvědomila, že se lepší i ty součásti zdraví, které ani nejsou vidět!“




čtvrtek 26. ledna 2017

Můj boj/tvůj boj - Ukázka



ZVÍTĚZIT JE TEN NEJÚŽASNĚJŠÍ POCIT NA SVĚTĚ

Už odmalička jsem byla vedená k vítězství. Když jsem byla dítě,
seděla jsem jednou během turnaje v judu vedle holky, se kterou
jsem měla zápasit, a hrály jsme spolu tleskačku. Máma mě odtáhla
pryč a nařídila mi: „Tady si sedni a mysli na vítězství. Přestaň
blbnout.“

Když vyhraju, jsem v euforii. Nic mě nemůže rozházet. Výhra mě
pozvedne nad běžné nepříjemnosti. Šťastně se vznáším nad
vším, co dělá život komplikovaným a těžkým. Když vyhraju, na
chvilku je na světě všechno v pořádku. Vítězství je jako zamilovanost,
ale zamilovanost do všech lidí v místnosti najednou – což se
umocňuje, když jste v aréně se 180 tisíci lidmi.

Když mi byly dva roky a ještě pořád jsem nemluvila, rodiče si
začali dělat starosti. Dětská lékařka napovídala mámě spoustu
věcí, třeba že začnu mluvit, až na to budu zralá, nebo že nemluvím
proto, že nemám potřebu něco sdělit. Moje dvě starší sestry
mi rozuměly a bez problémů přetlumočily rodičům, že mám
třeba chuť na sušenku nebo si chci hrát se svým malým Ponym.
Máma ale věděla, že něco není v pořádku. Měla dvě další dcery
a v rámci přípravy na doktorát studovala mimo jiné i vývojovou
psychologii.

Blížily se mé třetí narozeniny a já ještě neřekla jediné srozumitelné
slovo. Máma mě vodila ke spoustě různých specialistů. Nic
konkrétního nezjistili, ale domnívali se, že moje potíže s mluvením
způsobilo přidušení při porodu.

Když vám odumře část mozku, je mrtvá navždy. (No dobře,
to už tak nějak vyplývá z definice slova „odumřít“.) Jenže děti
jsou úžasné. Děti jsou extrémně houževnaté. Dětský mozek se
někdy dokáže sám překonfigurovat tak, aby mohl dál fungovat.
Přesně to udělal můj vyvíjející se mozek. Kdybyste se podívali na
jeden z těch barevných záznamů mozkové činnosti, viděli byste,
že moje řečové centrum je umístěné v jiné části mozku než u většiny
lidí. Než se ale můj mozek přeinstaloval, nedokázala jsem
slova v hlavě propojit s mluvidly.

Mluvení pro mě byla neustálá bitva mezi tím, co jsem chtěla
říct, a co jsem doopravdy řekla. Netýkalo se to jen slov, ale úplně
všeho. Co jsem cítila. Co jsem chtěla. Co jsem měla na mysli.
Vždycky to byl boj. Když po mně pořád dokola chtěli, abych jim
to zopakovala, naštvala jsem se a nakopla toho, s kým jsem mluvila.
Bojovat s ostatními je jedna věc, ale bojovat sama se sebou
je něco úplně jiného. Když se perete se sebou, kdo zvítězí? Kdo
prohraje?

Ke třetím narozeninám jsem si ze všeho nejvíc přála hračku,
která se jmenovala Hulk Hogan Wrestling Buddy. Se sestrami
jsme se každou sobotu ráno dívaly na pořad WWF Superstars of
Wrestling, který dávali hned po animovaném seriálu X-Men. Během
reklamních přestávek jsme se z hnědého čalouněného gauče
vrhaly na zem a snažily se jedna druhou přeprat na kousavém
polyesterovém koberci. Jedna z nejskvělejších hraček, jaká v osmdesátých
letech vznikla, byl právě tenhle fackovací panák, půlmetrový
polštář v podobě Hulka. Mohli jste ho zalehnout, prát
se s ním, praštit s ním o zem. Bylo to super. Když se mě máma
ptala, co chci k narozeninám, neustále jsem opakovala jedno slovo:
„Balgrin?“.

Nikdo neměl tušení, co tím myslím. Máma nás se sestrami vzala
do hračkářství, abychom tam našli toho mého Balgrina. Prodavač
mi ukázal všechny hračky, které nějak souvisely se slovem
„ball“ neboli míč. Odešly jsme s prázdnou. Šly jsme do jiné prodejny.
A pak do další.

Pokaždé, když jsem se snažila vysvětlit, co chci, hrnula se ze
mě chaotická změť zvuků, které nikdo nerozuměl. Jako by slova,
která jsem potřebovala použít, něco přimáčklo k zemi a já je
nemohla vysvobodit. Viděla jsem je. Cítila jsem je. Jenom jsem je
nedokázala vyslovit. Cítila jsem se jako v pasti. Rozbrečela jsem
se, až mi z nosu tekly nudle. Celý svět se proti mně spiknul. Začala
jsem ztrácet naději.

Táta za námi přijel po práci. Vydali jsme se do posledního hračkářství
a tam narazili na toho nejskvělejšího prodavače, co se kdy
narodil. Zasloužil by si čestné místo v síni slávy všech prodavačů.
Jakmile jsme vešli dovnitř, táta hned zamířil k prodavači a povídá:
„Dcerka chce nějakého Balgrina. Netuším, co je ten Balgrin
sakra zač, ale neodejdeme odsud, dokud ho nedostane.“
„No a co to dělá?“ zeptal se mě ten chlapík.
Bála jsem se promluvit, a tak jsem sebou párkrát praštila o zem.
Prodavač se mi nesmál. Chvíli o tom přemýšlel. S nadějí jsem
na něj upírala zrak.
„Ty myslíš toho fackovacího panáka? Vypadá jako polštář a ty
se s ním pereš.“
Pomalu jsem přikývla. „Balgrin,“ zamumlala jsem.
„Jasně,“ usmál se, jako bych mluvila úplně zřetelně. „Hulk
Hogan.“
Vytáhl jednoho ze zadní police. Začala jsem mezi regály skákat
radostí. Matka děkovala nebesům.
Prodavač mi strčil krabici s panákem do rukou a mě zaplavilo
nadšení. Ani na okamžik jsem rodičům nedovolila, aby mi ho
vzali, dokonce ani při placení, takže prodavač musel načíst kód
z jiného balení.

Po návratu domů se ze mě a Hulka stala prakticky nerozlučná
dvojice. Skákala jsem z gauče a loktem mu dopadala na hruď. Přitlačila
jsem ho k zemi a nutila mámu, aby počítala do tří. Nakonec
jsem mu utrhla ruku, což byla buď náhoda, nebo předzvěst věcí
příštích. Máma použila starý trik, který se naučila při spravování
kimon na judo, a ruku mu zase přišila zubní nití. Já jsem si ho
jako pak každý večer vzala s sebou do postele.

Jo, je to tak. Spala jsem s Hulkem Hoganem.
Pro dítě, které se nedokázalo dorozumět s ostatními tak jako
jeho vrstevníci, bylo zásadním zlomem, když mu v den třetích
narozenin porozuměl cizí člověk. Bylo to pro mě poučení, jak je
důležité věřit, že když něco hodně chci a hodně se o to snažím,
můžu toho dosáhnout.

V životě jsem toho už dokázala celkem dost. (Nechci říkat hodně,
protože mi není ani třicet a ještě mi toho zbývá spousta udělat
– řekněme, že jsem na úrovni Gandalfa Šedého po všech těch
dramatických událostech v Hobitovi, který je připravený pomoci
zničit prsten a stát se Gandalfem Bílým.) Často jsem dosáhla věcí,
o kterých jiní tvrdili, že jsou nereálné, nepravděpodobné nebo,
což miluju, nemožné. Nic z toho bych nedokázala bez naděje.
Ten druh naděje, o kterém mluvím, je víra, že nakonec přijde
něco dobrého. Že všechno, čím procházíte i čím jste si prošli,
bude stát za tu dřinu a beznaděj. Naděje, o které mluvím, je hluboká
víra, že svět je možné změnit, že i nemožné je možné.

V den mých třetích narozenin jsem poprvé poznala, že se nesmím
nikdy vzdávat naděje, nikdy nad sebou nesmím lámat hůl
a musím se obklopovat lidmi, kteří ve mně vidí schopnosti, jaké
já sama vidět nedokážu. Tehdy jsem měla poprvé pocit, že jsem
zvítězila.

úterý 24. ledna 2017

Můj boj/Tvůj boj


Ronda Rousey - bojovnice s pohnutým příběhem.

Jako dítě dlouho nemluvila, ještě ve třech letech nedokázala říct jediné srozumitelné slovo. Specialisté byli bezradní, a tak Ronda už tehdy musela sehrávat těžký boj sama se sebou, když tolik chtěla mluvit se svým okolím, ale to jí prostě nerozumělo. Všichni si o ní dělali starosti, jen její otec věřil, že Ronda není hloupá ani postižená, říkal, že je zkrátka jen spící agent, co se jednou probudí a všem to natře – a měl pravdu!



Bohužel se toho však už nedožil. Při sáňkování s ní si ošklivě zlomil páteř, která se kvůli jeho vzácné poruše krve nehojila. Po mnoha náročných operacích se ukázalo, že jeho stav se již nikdy nezlepší, a bylo otázkou času, než zcela ochrne a zemře.  S touto diagnózou se nedokázal smířit, a když bylo Rondě osm let, spáchal sebevraždu, stejně jako kdysi jeho otec.

Ronda se s jeho smrtí neuměla vyrovnat a začala mít problémy ve škole, kde se často prala. Její matka, držitelka zlaté medaile v judu ze světového šampionátu v roce 1984, ji přiměla naučit se judo, a začala ji velmi přísně vést k tomu, aby byla jednoduše nejlepší. V 17 letech se účastnila Olympiády a stala se tak nejmladší judistkou v historii her. Začala vyhrávat jednu medaili za druhou a stala se malým fenoménem. Po tom, co v roce 2008 vyhrála na olympiádě v Pekingu bronzovou medaili, juda nechala; bylo jí teprve 21 let. Chtěla dosáhnout něčeho víc.



Vstoupila do světa MMA (Mixed martial Arts – smíšená bojová umění), nejtvrdší sportovní soutěže na světě, kde do té doby zápasili profesionálně pouze muži. Jenže Ronda se probojovala tak daleko, že se díky ní změnila pravidla, a ona se stala první ženou, která bojovala v UFC a byla několik let její neporazitelnou jedničkou. V té chvíli se jí také dostává hvězdné slávy a ona přijímá i filmové role v Hollywoodu – Postradatelní 3, Rychle a zbězile 7, Vincentův svět a jiné. Je na vrcholu své kariéry.



Tato kniha je velmi upřímnou a drsnou zpovědí ženy, která dokázala využít svůj hněv jako motor k tomu, aby překonala sama sebe a zazářila jako šampión. Neskrývá v ní své slabiny, strachy a prohry a velice intimně otvírá duši svým čtenářům. Nahlédnout do nitra této ženy je fascinující a inspirující zároveň. Kniha se čte jedním dechem a určitě potěší všechny příznivce bojových sportů, ale i ty, kteří se nikdy nevzdávají a jsou připraveni dojít až na vrchol.

Tento rok v březnu by měl o ní vyjít film s názvem Očima mého otce.



pátek 20. ledna 2017

Originály - Ukázka z knihy



1
Kreativní destrukce

Jak riskantního podniku se dopouštíme, když se pustíme proti proudu

„Rozumný člověk se přizpůsobuje světu kolem sebe.
Nerozumný se vytrvale snaží přizpůsobovat svět sobě.
Proto veškerý pokrok závisí na nerozumných lidech.“
George Bernard Shaw

Jednoho sychravého podzimního večera roku 2008 se čtyři studenti rozhodli, že provedou revoluci v oblasti obchodu. Topili se až po uši v dluzích, ke všemu se jim rozbily brýle a oni byli rozhořčeni zjištěním, na kolik by je to přišlo, kdyby si pořídili nové. Jeden z nich nosil rozbité brýle už pět let, drátoval si je dohromady pomocí kancelářské sponky. A i když se mu během té doby dvakrát změnil počet dioptrií, odmítal zaplatit hříšné peníze za nové čočky.

Osmdesát procent trhu s brýlemi v USA ovládal gigant s názvem Luxottica, a právě tohohle obra museli studenti položit na lopatky, pokud chtěli docílit toho, aby byly brýle obecně cenově dostupnější. Nedávno se něco podobného povedlo firmě Zappos, která prorazila s on-line prodejem obuvi, a tak studenty zajímalo, jestli by dosáhli stejného úspěchu.

Když se čas od času zmínili o svém nápadu před svými kamarády, vysloužili si obyčejně nemilosrdnou kritiku. Jejich přátelé trvali na tom, že přes internet si přece nikdo brýle nekoupí. Musí si je totiž nejdřív vyzkoušet. Jistě, s něčím podobným v oblasti bot už přišel Zappos, ale přesto existoval důvod, proč to celé nemohlo vyjít. „Pokud by to byl dobrý nápad,“ omílali jim pořád dokola, „už by to někdo dávno zrealizoval.“

Ani jeden ze studentů se nevyznal v obchodování přes internet a v počítačových technologiích, ani v maloobchodu, módě a v oblečení. Přestože jim všichni tvrdili, že je to šílený nápad, opustili vyhlídky na lukrativní zaměstnání, aby se mohli věnovat vlastnímu podnikání. Hodlali prodávat brýle, které v obchodě běžně stojí 500 dolarů, za 95 dolarů, a zároveň při každém nákupu obdarovat brýlemi někoho potřebného v některé z rozvojových zemí.

Veškerý byznys závisel na funkční webové stránce. Bez ní by si zákazníci těžko mohli zboží prohlédnout či objednat. Strávili spoustu času jejím vymýšlením a navrhováním, až ji nakonec spustili ve 4 hodiny ráno toho únorového dne roku 2010, kterého nakonec otevřeli i svůj obchod. Nazvali svoji společnost Warby Parker, což byla kombinace jmen dvou postav z děl Jacka Kerouaca, který je inspiroval k tomu, aby se nebáli shodit ze sebe tíhu společenského tlaku a pustili se do svého dobrodružství. Obdivovali jeho rebelantského ducha, jehož chtěli využít i ve svém podnikání. A vyplatilo se jim to. 

Studenti očekávali, že prodají jedny nebo dvoje brýle denně. Ale poté, co je časopis GQ nazval „Netflixem ve světě brýlí“, prodali za měsíc tolik brýlí, kolik jich měli v plánu za první rok, a poptávka rostla tak rychle, že museli zavést čekací listinu, na níž se nakonec objevilo na dvacet tisíc zákazníků. Trvalo devět měsíců, než dali dohromady tolik zboží, aby poptávku uspokojili. 

Přesuňme se ale rychle do roku 2015, kdy časopis Fast Comapny zveřejnil seznam nejinovativnějších společností za uplynulý rok. Společnost Warby Parker nejenže na tomto seznamu nechyběla, ona stála na prvním místě. V předchozích třech ročnících se na prvním místě ocitly takové giganty jako Google, Nike a Apple, každá s více než padesáti tisíci zaměstnanců. Warby Parker byla začínající společnost, vyjukaný nováček s pouhou pětistovkou zaměstnanců. Během pěti let vybudovala parta studentů jednu z nejmódnějších značek na světě a darovala přes milion brýlí těm, kteří je potřebovali, ale nemohli si je do té doby dovolit. Ve výroční zprávě udala jejich společnost obrat 100 milionů dolarů a její hodnota byla oceněna na 1 trilion dolarů. 

V roce 2009 mi jeden ze společníků představil koncept společnosti Warby Parker a nabídl, abych do ní investoval. Odmítl jsem.
Bylo to jedno z nejhorších rozhodnutí na poli finančních záležitostí, které jsem kdy udělal, a potřeboval jsem pochopit, proč se tak stalo.

originální,  adj.: původní; 
originál, subst.: věc jedinečného či unikátního charakteru; osoba, která se odlišuje od ostatních nějakým zajímavým způsobem, je pro ostatní výzvou; osoba tvořivých schopností a energie

Před lety psychologové objevili, že existují dvě cesty, které vedou k úspěchu: konformita a originalita. Konformita znamená následovat zavedené cesty a udržovat status quo. Být originální znamená chodit po stezkách málo prošlapaných, prosazovat nové myšlenky, které jdou proti proudu, ale nesporně obracejí věci k lepšímu.
Samozřejmě že na světě neexistuje nic v pravém slova smyslu originální, protože všechny naše nápady jsou ovlivněny tím, co jsme se naučili do té doby. Neustále si půjčujeme cizí myšlenky, ať už záměrně nebo neúmyslně. Všichni jsme náchylní ke „kleptomnézii“ – čas od času považujeme cizí myšlenky za své vlastní. Moje definice zní, že originalita znamená prosazovat a podporovat relativně neobvyklé nápady v určitých oblastech, které mají potenciál danou oblast zlepšit.

Originalita sama o sobě je svázána s kreativitou: je třeba vytvořit koncept, který je zároveň nový a užitečný. Ale tím to nekončí. Originální jsou lidé, kteří převezmou iniciativu a docílí toho, aby se jejich sny změnily v realitu. Zakladatelé společnosti Warby Parker měli dost originality na to, aby si vysnili nekonvenční způsob prodeje brýlí, ale skutečně originální se stali díky tomu, že podnikli všechny kroky k tomu, aby z brýlí udělali levnější a dostupnější zboží. 

Tato kniha je o tom, jak se můžeme stát originálnější. Překvapivé vodítko vám může poskytnout i prohlížeč, který používáte k procházení internetu.

Nacházet chyby v systému

Není to tak dávno, co ekonom Michael Housman vedl projekt, jehož cílem bylo zjistit, proč někteří pracovníci zákaznického servisu vydrží v zaměstnání déle než jiní. Vyzbrojil se daty o více než třiceti tisících zaměstnanců, kteří vyřizovali hovory pro banky, aerolinie či mobilní společnosti, a předpokládal, že jejich profesní životopis bude výmluvným svědectvím o jejich věrnosti jedinému místu. Domníval se, že lidé, kteří často mění práci, vydrží v zaměstnání kratší dobu, ale nebylo to tak: zaměstnanci, kteří v posledních pěti letech vystřídali pět zaměstnání, rozhodně neměli větší šanci, že svoje další zaměstnání opustí dřív než jejich kolegové, kteří na stejné pozici pracovali dlouhých pět let.

Hnal se za dalšími vodítky, a nakonec si všiml, že jeho tým zaznamenal, jaký internetový prohlížeč zaměstnanci používají. Napadlo ho, že by mohl zkusit zjistit, jestli to nějak nesouvisí s tím, kdy v zaměstnání skončili. Nečekal, že najde nějakou souvislost, předpokládal, že to, jaký prohlížeč člověk použije, je čistě záležitostí jeho momentální nálady. Ale když si prohlédl výsledky, byl ohromen: zaměstnanci, kteří používali Firefox nebo Chrome, vydrželi v zaměstnání o patnáct procent déle než ti, jež používali Internet Explorer nebo Safari.

Houseman si nejprve myslel, že je to náhoda, a proto se pustil do kontrolní analýzy, která se týkala absence v zaměstnání. Ale znovu se opakoval stejný vzorec: u uživatelů Firefoxu a Chromu hrozila o devatenáct procent menší pravděpodobnost, že nepřijdou do práce, než u těch, kteří měli v oblibě Explorer nebo Safari.
Poté se Houseman zaměřil na výkonnost. Jeho tým shromáždil na tři miliony dat o prodeji, spokojenosti zákazníků či průměrné délce hovorů. Uživatelé Chromu a Firefoxu měli významně vyšší prodej a jejich hovory byly v průměru kratší. Jejich zákazníci byli také spokojenější: uživatelé Firefoxu a Chromu dosáhli po devadesáti dnech v zaměstnání takové úrovně spokojenosti zákazníků, ke které se uživatelé Internet Exploreru a Safari dopracovali za 120 dní.
Ale za to, jestli se zaměstnanci v práci poflakují nebo se projevují spolehlivě a slaví úspěchy, samozřejmě nemůže prohlížeč sám o sobě. Výběr prohlížeče spíše prozrazuje něco o zvycích jeho uživatelů. Proč jsou tedy uživatelé Chromu a Firefoxu spolehlivější a úspěšnější ve všech zkoumaných ohledech?

Nabízela se odpověď, že jsou dovednější v práci s technologiemi, a proto jsem požádal Housemana, aby tuto možnost prozkoumal. Zaměstnanci prošli testem počítačové zdatnosti, který prověřil jejich znalosti klávesových zkratek, softwarových programů i hardwarů a rychlost, s jakou píší na klávesnici. Jenže skupina uživatelů Chromu a Firefoxu neprojevila výrazně vyšší odbornost ani rychlost či přesnost psaní. I když se tedy tyto faktory objasnily, záhada prohlížeče stále trvala. Technické znalosti a dovednosti nebyly zdrojem jejich úspěchu.

Rozdíl se zdá být v tom, jak ke svému prohlížeči přišli. Pokud si pořídíte PC, v systému Windows je nastavený prohlížeč Explorer. Pokud používáte Mac, je ve vašem počítači předinstalovaný prohlížeč Safari. Téměř dvě třetiny pracovníků zákaznického servisu používají defaultní prohlížeč a nepátrají po tom, jestli není dostupný nějaký lepší.

Abyste získali Firefox nebo Chrome, je třeba prokázat trochu důvtipu a stáhnout si jiný prohlížeč. Místo toho, abyste přijali předem nastavený systém, musíte se pídit po tom, jestli neexistuje nějaká lepší možnost. A právě tenhle skutek dokazující vaši podnikavost, jakkoli nepatrný, je ukazatelem toho, jak se chováte při práci. 

Zaměstnanci zákaznického servisu, kteří přijali přednastavený prohlížeč Internet Explorer nebo Safari, přistupovali ke své práci stejným způsobem. Při telefonních hovorech se drželi předpisů a stížnosti zákazníků vyřizovali pomocí běžných postupů. Pracovní předpisy pro ně byly dané, takže když se v práci začali cítit nespokojení, přestávali do ní chodit, až jednou prostě skončili.
Zaměstnanci, kteří prokázali dost podnikavosti a změnili svůj přednastavený prohlížeč, přistupovali ke své práci jinak. Hledali nové cesty jak prodávat zákazníkům zboží a jak se vypořádat s jejich starostmi. Když se dostali do situace, která se jim nelíbila, prostě ji vyřešili. Protože už kdysi dokázali, že jsou schopni převzít iniciativu, aby zlepšili své podmínky, neměli důvod odejít. Udělali si práci takovou, jakou ji chtěli mít. Jenže oni byli ty výjimky, které potvrzují pravidla.

Žijeme ve světě Internet Exploreru. Stejně jako téměř dvě třetiny pracovníků zákaznického servisu používají internetový prohlížeč přednastavený ve svém počítači, většina z nás přijímá i ve svém životě přednastavené způsoby jednání. Vědecký tým vedený politickým psychologem Johnem Jostem v sérii provokativních studií zkoumal, jak lidé reagují na předem dané nepřijatelné podmínky. V porovnání s Američany evropského původu byli Američané afrického původu méně spokojení s ekonomickými okolnostmi, ale ve větší míře považovali ekonomickou nerovnost za legitimní a spravedlivou. Lidé s nejnižšími příjmy byli v porovnání s lidmi s nejvyššími příjmy o 17 procent více náchylní věřit tomu, že ekonomická nerovnost je nutná. Když pak byli dotázáni, zda by podporovali zákon, který by omezil svobodu občanů a tisku kritizovat vládu, pokud by takový zákon pomohl vyřešit národní problémy, ochotu vzdát se svého práva na svobodu slova projevilo dvakrát více lidí s nejnižšími příjmy než lidí s příjmy nejvyššími. Jost a jeho kolegové tedy zjistili, že znevýhodněné skupiny podporují status quo důsledněji než skupiny zvýhodněné, a své zjištění shrnuli takto: „Lidé, kteří nejvíce strádají vlivem daného stavu věcí, jsou paradoxně nejméně náchylní tento stav zpochybnit, odmítnout nebo změnit.“
Aby objasnil tento zvláštní jev, vytvořil Jostův tým teorii ospravedlnění systému. Jeho základní myšlenkou je tvrzení, že lidé jsou motivovaní k tomu, aby si status quo vysvětlovali jako legitimní – i když takové přesvědčení stojí proti jejich zájmům. V jedné studii se zabývali chováním demokratických a republikánských voličů před prezidentskými volbami v roce 2000. Když podle průzkumů vzrostly šance George W. Bushe, republikánští voliči ho označili za vhodnějšího kandidáta, ale stejně ho posuzovali i demokraté, kteří si tak připravovali ospravedlnění pro očekávaný status quo. Jenže to samé následovalo, když se zvýšila pravděpodobnost, že uspěje Al Gore: jak republikáni, tak demokraté ho považovali za lepšího uchazeče o křeslo prezidenta. Bez ohledu na svou politickou orientaci lidé vždy více oceňovali toho kandidáta, o kterém se v danou chvíli zdálo, že zvítězí. Když jeho šance opadly, opadla i jejich obliba.

Ospravedlnění systému má tlumící funkci. Je to emocionální zabiják bolesti: pokud to takhle na světě má být, nemá smysl, abychom s tím byli nespokojení. Jenže souhlas nás zároveň okrádá o morální rozhořčení, které je nutné k tomu, abychom se postavili nespravedlnosti a kreativní vůli uvažovat o jiných způsobech fungování světa.

Charakteristickou známkou originality je odmítání systému a hledání lepších možností. Studuji tento problém už více než deset let a ukázalo se, že je složitější, než jsem očekával.
Výchozím bodem je zvědavost: nejprve je třeba přemýšlet o tom, proč vůbec existuje systém. Většinou jsme přinuceni klást si takové otázky o systému, když zažijeme vuja de, což je opačný zážitek než je déja vu. Déja vu máme, když se setkáme s něčím novým, ale připadá nám, že jsme to už kdysi zažili. Vuja de je opak – setkáváme se s něčím známým, ale vidíme to z nové perspektivy, díky níž získáme nový  náhled na staré problémy.

Bez vuja de by společnost Warby Parker pravděpodobně neexistovala. Do té noci, kdy si její zakladatelé vysnili svoji společnost, strávili dohromady šedesát let s brýlemi na nose. A brýle byly vždycky nevysvětlitelně drahé zboží. Jenže i oni do té doby brali status quo jako daný, nenapadlo je požadovanou cenu zpochybnit. „Nikdy předtím mě to nenapadlo,“ tvrdí jeden ze spoluzakladatelů, Dave Gilboa. „Vždycky jsem brýle považoval za určitý druh zdravotnického zboží. Přirozeně jsem předpokládal, že když mi je prodává doktor, musí pro jejich cenu být nějaké ospravedlnění.“

Jenže potom jednou stál Dave ve frontě před Apple Storem, aby si pořídil nový iPhone, a přistihl se, jak tyhle dva produkty v duchu srovnává. Brýle jsou spojené s lidským životem už skoro tisíc let, a od té doby, co je nosil jeho dědeček, se skoro vůbec nezměnily. Tehdy poprvé se Dave pozastavil nad tím, proč tedy brýle patří k tak drahým záležitostem. Proč věc, která je v zásadě tak jednoduchá, stojí mnohem víc, než složitý smartphone?

Tuhle otázku si mohl položit úplně každý a musel by dojít ke stejné odpovědi, jakou našli i zakladatelé společnosti Warby Parker. Když už se začali zajímat o to, proč jsou ceny brýlí tak přemrštěné, podnikli malý výzkum v oblasti brýlového průmyslu. Tehdy zjistili, že  tuto oblast bezkonkurenčně ovládá evropská společnost Luxottica, která si za poslední rok přišla na slušných 7 bilionů dolarů. „Zjistili jsme, že ta samá společnost vlastnila značky Lens-Crafters a Pearle Vision, Ray-Ban a Oakley i licenci Prady a Chanelu na výrobu brýlových obrub a slunečních brýlí – a najednou nám dávalo smysl, proč jsou brýle tak příšerně drahé.“ Díky tomu, že zcela ovládala trh, mohla si Luxottica dovolit dvacetkrát zvýšit cenu brýlí. Takže systém nebyl z podstaty legitimní – šlo o rozhodnutí skupiny lidí v jisté společnosti. Ale to zároveň znamenalo, že jiná skupina lidí může udělat jiné rozhodnutí. „Můžeme to přece udělat jinak,“ pochopil najednou Dave. „Bylo to náhlé prozření, že můžeme ovlivnit svůj vlastní osud, že můžeme ovlivnit svou cenu.“

Když se začneme zajímat o systémy, které nefungují spravedlivě, zjistíme, že spousta z nich má společenský původ: pravidla a systémy byly přece vymyšleny lidmi. A tohle vědomí nám dává odvahu přemýšlet o tom jak to změnit. Předtím, než ženy získaly v USA volební právo, spoustu z nich „ani nenapadlo, že by jejich degradující postavení bylo nějak nepřirozené,“ poznamenává historička Jean Bakerová. Ale s tím, jak sílilo hnutí sufražetek, „rostl i počet žen, které si uvědomily, že společenské zvyky, náboženské předpisy a právo ve skutečnosti vymysleli lidé, a proto je mohou i změnit.“

čtvrtek 19. ledna 2017

Můj poslední výdech - Ukázka z knihy



str. 115 - 121

Ve druhém roce lékařského výcviku slouží studenti
na pohotovosti. Některé pacienty zachránit
nemůžete. Jiné ano: když jsem poprvé
spěchal za svým pacientem v kómatu, kterého
převáželi z pohotovosti na operační sál, odsál
z jeho lebky krev a pak ho pozoroval, jak se
probouzí, mluví se svou rodinou a stěžuje si, že
má řezné rány na hlavě, topil jsem se v záchvatu
euforie a motal se po nemocnici až do dvou do
rána, dokud jsem se v ní úplně neztratil. Trvalo
mi 45 minut, než jsem našel cestu zpátky.
Jenže náročný program si vybíral svou daň.
Jako rezidenti jsme často pracovali i sto hodin
týdně; ačkoli podle zákona to mělo být maximálně
88 hodin, vždycky byla nějaká práce, která
se ještě musela udělat. Slzely mi oči, bušilo
mi srdce, ve dvě ráno jsem do sebe lil energetické
nápoje. V práci jsem se ještě držel, ale jakmile
jsem opustil nemocnici, únava mě dohnala. Koli-
krát jsem se udivený vzbudil v autě na parkovišti,
kde jsem stihnul usnout ještě předtím, než
jsem nastartoval na čtvrthodinovou cestu domů
do postele.

Ne všichni rezidenti takový tlak ustáli. Jeden
z nás zkrátka nebyl schopný převzít zodpovědnost
či vinu. Byl to velmi talentovaný chirurg,
ale nedovedl přiznat svou chybu. Jednoho dne
mě poprosil, abych mu pomohl zachránit kariéru,
a vedli jsme spolu dlouhý rozhovor v hale.
„Všechno, co musíš udělat,“ sdělil jsem mu,
„je podívat se mi do očí a říct: Omlouvám se.
To, co se stalo, je moje chyba, a udělám všechno
proto, aby se to neopakovalo.“
„No ale to byla přece sestra, kdo...“
„Ne. Ty musíš být schopný to říct a cítit to.
Zkus to znova.“
„Ale...“
„Ne. Řekni to.“
A tak to šlo celou hodinu, než jsem pochopil,
že je to s ním marné.
Další rezidentku stres vyřadil z oboru nadobro,
odešla za méně namáhavou prací v oblasti
poradenství.

Mnozí však zaplatili ještě vyšší cenu.
S tím, jak se zlepšovaly moje dovednosti,
narůstala i moje odpovědnost. Naučit se posoudit,
čí život lze zachránit, čí zachránit nelze a čí
by zachráněn být neměl, to je nepřenosná, až prorocká
schopnost. Dělal jsem chyby. Poslal jsem
pacienta na operační sál, aby bylo z jeho mozku
zachráněno tolik, že jeho srdce mohlo pracovat,
ale on už nemohl mluvit, živili ho pomocí hadiček
a byl odsouzen k další existenci, o kterou by
asi nikdy nestál... Domnívám se, že to je horší
selhání než vidět pacienta umírat. Existence na
pomezí nevědomého metabolismu se stává nesnesitelným
břemenem, které je často naloženo
na nějakou instituci, zatímco rodina, která nemá
prostředky, aby dosáhla konečného rozuzlení
této situace, svého nemocného navštěvuje stále
řidčeji, až nakonec zaúřadují neodvratné fatální
proleženiny nebo zápal plic. Někteří trvají i na
takovém životě a s plným vědomím přijímají
všechny jeho možnosti. Ale mnozí toho nejsou
schopni a neurochirurg je ten, který se musí v takové
situaci umět rozhodnout.

Dal jsem se na tuhle práci částečně i proto,
abych se zabýval smrtí: abych ji mohl popadnout,
odmaskovat a dívat se jí upřeně do očí. Neu-
rochirurgie mě fascinovala tím, že se v ní mísily
záležitosti mozku a vědomí a stejně tak i záležitosti
života a smrti. Doufal jsem, že život mezi
těmito dvěma proměnnými mi zajistí ne snad
úplně prostor pro konání milosrdných skutků,
ale pozvedne moje vlastní bytí: že se dostanu
dost daleko od malicherného materialismu, od
sebestředných maličkostí přímo do středu věci,
k opravdu závažným rozhodnutím a bojům
mezi životem a smrtí... není to snad svého druhu
transcendence?

Ale během mé rezidentury se pomalu ukazovalo
něco jiného. Uprostřed toho přívalu zranění
hlavy jsem začal mít pocit, že to, že jsem se
ocitnul tak blízko rudě planoucího světla těchto
momentů, mě jen oslepilo natolik, že jsem nebyl
schopen vnímat jejich pravou podstatu – asi
jako kdybych se chtěl učit astronomii a začal
tím, že budu civět rovnou do slunce. Nebyl jsem
s pacienty v jejich nejdůležitějších momentech,
byl jsem jen v nich. Viděl jsem mnoho utrpení,
ale horší bylo to, že jsem mu uvykl. Když
se topíte v krvi, zvyknete si, naučíte se plout na
povrchu, naučíte se plavat, dokonce si užívat života,
sblížíte se se sestrami, doktory a dalšími,
kteří jsou s vámi na stejné lodi nesené tím samým
proudem.

Můj spolurezident Jeff a já jsme pracovali na
traumatech společně. Pokaždé, když mě zavolali
dolů na traumatologickou jednotku k souběžnému
úrazu hlavy, fungovali jsme jako skvěle
sehraný tým. Jeff ohodnotil vnitřní zranění
a pak se mě zeptal na prognózu ohledně pacientových
kognitivních funkcí. „No, pořád by se
ještě mohl jednou stát senátorem,“ odpověděl
jsem jednou, „ale jen za nějaký malý stát.“ Jeff
se smál a od té doby se stal počet obyvatel státu
barometrem závažnosti zranění hlavy. „Wyoming,
nebo Kalifornie?“ ptal se Jeff, a snažil se
tak odhadnout, jak intenzivní péči bude muset
naplánovat. Nebo jsem řekl: „Jeffe, jeho krevní
tlak je nestálý, ale musím ho dostat na sál, nebo
se z Washingtonu bude muset sešoupnout na
Idaho – můžeš ho stabilizovat?“

Jednou jsem v bufetu hltal svůj typický oběd
– dietní kolu a zmrzlinový sendvič – a můj pager
oznámil příchozí rozsáhlé zranění. Nechal jsem
sendvič sendvičem a přiběhl jsem na traumatologické
oddělení, právě když přijížděli záchranáři
s lůžkem na kolečkách recitovali podrob-
nosti případu: „Dvaadvacetiletý muž, nehoda
na motorce, rychlost 64 kilometrů za hodinu,
mozek mu pravděpodobně vychází nosem...“
Hned jsem se dal do práce, požádal jsem
o intubační set a snažil se odhadnout, jak je na
tom s ostatními vitálními funkcemi. Když byl
zaintubovaný, zkoumal jsem jeho další zranění:
pohmožděný obličej, silniční lišej, rozšířené panenky.
Napumpovali jsme ho manitolem, abychom
snížili otok mozku, a odvezli na rentgen:
roztříštěná lebka, silně rozšířené krvácení. V duchu
jsem si plánoval, jak mu naříznu kůži, navrtám
kost, odsaju krev. Jenže jeho krevní tlak
najednou klesl. Odvezli jsme ho zpátky na traumatologii,
ale než přiběhl zbytek traumatýmu,
jeho srdce se zastavilo. Strhla se kolem něj hotová
smršť: do stehenní tepny mu zavedli cévky,
hluboko do hrudníku zarazili trubičky, do žil
napumpovali léky, a to všechno zatímco mu někdo
masíroval srdce, aby přinutil krev stále téct.
Po půl hodině jsme ho nechali zemřít. Všichni
jsme si shodně mysleli, že s tímto typem zranění
hlavy pro něj byla smrt nejlepší.
Vyšel jsem ven z traumatologické jednotky
právě ve chvíli, kdy dovnitř pouštěli jeho rodi-
nu, aby se mohla podívat na tělo. Pak jsem si
vzpomněl: moje kola, můj sendvič... a úmorné
vedro traumatologické jednotky. Dohodl jsem
se s jedním z rezidentů z pohotovostního pokoje,
že mě zastoupí, a vykradl se jako duch, abych
zachránil sendvič, a to v přítomnosti mrtvoly
syna, kterého jsem nemohl zachránit.
Třicet minut v ledničce stačilo, aby sendvič
vstal z mrtvých. Docela dobrý, pomyslel jsem si,
když jsem si ze zubů šťoural čokoládové šupinky,
zatímco rodina se naposledy loučila se svým
synem. Zajímalo by mě, jestli jsem za svou kratičkou
kariéru lékaře zaznamenal víc morálních
pádů než pokroků.

***

str. 159 - 162

Leželi jsme s Lucy v nemocniční posteli a oba
jsme plakali. Na obrazovce počítače vedle nás
stále zářily snímky z CT a moje identita lékaře
– moje do té doby nejvlastnější identita – byla
najednou pryč. Diagnóza byla jasná, rakovina
už napadla mnoho orgánů. V pokoji bylo ticho.
Lucy šeptala, že mě miluje. „Nechci zemřít,“ přiznal
jsem. A pak jsem jí řekl, že se musí znovu
vdát, protože nesnesu pomyšlení, že by zůstala
sama. Také jsem řekl, že musíme okamžitě refinancovat
hypotéku. Začali jsme obvolávat členy
rodiny. Za chvíli přišla Victoria a probírali jsme
s ní snímky a možnou budoucí léčbu. Když začala
mluvit o mém návratu na rezidenturu, zarazil
jsem ji.
„Victorie,“ promluvil jsem, „já už se do téhle
nemocnice jako doktor nevrátím. Nemyslíš?“
Jedna z kapitol mého života byla u konce,
a možná se zavírala celá kniha. Místo toho, abych
byl v tomto dramatu pastorální postavou, která
je nápomocná v životním přerodu, cítil jsem se
jako ovce, ztracený a zmatený. Závažné choroby
život nezmění, ony ho převrátí naruby. Mnohem
spíš než jako zjevení – pronikavé světlo ozařující
to, na čem opravdu záleží – to bylo, jako když
někdo vybombarduje cestu, po které jste se chtěli
vydat. Teď se s tím musím popasovat.
Přijel můj bratr Jeevan a sedl si vedle mě. „Byl
jsi moc dokonalý,“ podotkl. „Ale to víš sám, ne?“
Vzdychl jsem. Myslel to dobře, ale jeho slova
trefila do černého. Celý svůj život jsem si
budoval šance, které teď přijdou vniveč. Měl
jsem tolik plánů a byl jsem tak blízko jejich
konečné realizaci. Byl jsem fyzicky vysílený,
budoucnost, kterou jsem před sebou viděl,
a s ní i moje identita se rozpadly a já čelil stejným
existenciálním pochybnostem jako moji
pacienti. Potvrdila se diagnóza rakoviny plic.

Moje pečlivě naplánovaná budoucnost, na
které jsem tak tvrdě pracoval, byly najednou
pryč. Smrt, kterou jsem tak důvěrně znal ze své
práce, byla teď na návštěvě u mě osobně. Stáli
jsme si tváří v tvář a všechno bylo neznámé.
Ocitl jsem se na křižovatce, odkud bych měl
být schopný zahlédnout stopy bezpočtu pacientů,
o které jsem se za ty roky staral, a vydat
se po nich, ale místo toho jsem viděl jen
prázdnou, drsnou, pustou zářící bílou poušť,
ze které písečná bouře vymazala všechny stopy
po něčem známém.

Slunce zapadalo. Nazítří ráno mě měli propustit.
Schůzku s onkologem jsem měl mít až
později v týdnu, ale sestra mi řekla, že se lékařka
chystá u mne zastavit ještě toho večera,
než odjede pro své děti. Jmenovala se Emma
Haywardová a chtěla mě pozdravit ještě před
prvním oficiálním setkáním. Trochu jsem ji
znal – staral jsem se o některé její pacienty – ale
zatím jsme spolu nemluvili jinak než jako dva
kolegové-lékaři. Do pokoje se namačkali moji
rodiče i bratři a na mé posteli seděla Lucy, která
mě držela za ruku, ale nikdo moc nemluvil.
Otevřely se dveře a Emma vešla. Na jejím bílém
plášti bylo znát, že má za sebou dlouhý den, ale
úsměv měla svěží. Hned za ní následoval její doprovod
a rezident. Emma byla jen o několik let
starší než já, měla dlouhé tmavé vlasy, ale jak je
obvyklé u lidí, kteří tráví mnoho času se smrtí,
byly protkané stříbrem. Přisunula si židli.
„Ahoj, jmenuju se Emma,“ začala. „Omlouvám
se, dnes to bude krátké, ale chtěla jsem se aspoň
představit před prvním oficiálním setkáním.“
Potřásli jsme si rukama, moje byla obtočená
dráty s infuzemi.
„Díky, že jste se zastavila,“ řekl jsem. „Vím,
že máte děti, které musíte vyzvednout. Tohle je
moje rodina.“