čtvrtek 28. června 2018

Jak jsem byl „smyslů zbaven“


Jak jsem byl „smyslů zbaven“


Tehdy byl jsem pouze člověk
Co se na horu vydal
aby trochu času zabil
Avšak nakonec jsem zabil vše,
čím sám jsem byl

To, co bylo mnou, už není
Z vůle mé a umu nezůstalo nic
Tady jsem, nádobou bez obsahu
Otrokem Boží vůle
a schopností bez hranic

V městě Maisúr panuje letitý zvyk. Máte-li něco udělat, vylezete na horu Čamundi. Nemáte-li na práci nic, vylezete tam rovněž. Když se zamilujete, opět vystoupáte na tuto horu. A pokud vás láska opustí, pak na ni dokonce vyjít musíte.

Tak se stalo, že jednoho odpoledne jsem ani já zrovna neměl nic na práci a současně jsem krátce předtím zažil zklamání v lásce, a proto jsem se tam také vypravil.

Odstavil jsem motorku a usedl na skalní odkryv nacházející se přibližně ve dvou třetinách vzdálenosti od úpatí k vrcholku. Tohle místo bylo mou „skálou rozjímání“, a to už delší čas. Rostl zde zakrslý banyán a jakýsi strom plodící nachově červené bobule, oba s houževnatými kořeny uchycenými v hluboké puklině v povrchu skaliska. Naskýtal se mi panoramatický výhled na město.

Až dosud jsem vnímal realitu tak, že moje tělo a mysl představovaly mé „já“, zatímco okolní svět znamenal „to vnější“. Ale nyní jsem zčistajasna nebyl s to rozlišit, co jsem ještě já, a co už ne. Oči jsem měl stále otevřené, nicméně vše kolem – vzduch, jejž jsem vdechoval, skála, na níž jsem seděl, i celé prostředí, které mě obklopovalo – se mnou splynulo a proměnilo se v součást mne samého. 

Existovalo pouze „já“, žádné „vně“. Byl jsem při vědomí, ale ne při smyslech. Rozlišovací schopnosti mých smyslových orgánů prostě existovat přestaly. Čím víc o tom budu vyprávět, tím spíš budu působit jako blázen, protože to, co jsem prožíval, je zkrátka nepopsatelné. To, co jsem zakoušel jako své já, se rozprostíralo doslova všude. Všechno explodovalo v čirou bezhraničnost, vše se prolínalo se vším jako při výbuchu. Byla to bezrozměrná, bezvýhradně dokonalá jednota všehomíra.
Celý můj život je tento, stále plynule trvající okamžik.

Když jsem znovu přišel k sobě, připadalo mi, že mohlo uběhnout tak deset minut. Jenže pohled na hodinky zvěstoval, že už je půl osmé večer! Trvalo to tedy čtyři a půl hodiny. Oči jsem měl otevřené, slunce mezitím zapadlo a snesla se tma. Byl jsem zcela bdělý, ale po ničem z toho, co jsem až dosud považoval za své já, nezbylo ani památky.

Nikdy jsem nebyl žádný uplakánek. Avšak teď, v pětadvaceti letech, mne na hoře Čamundi přepadlo pohnutí natolik extatické, že mi slzy tekly proudem a zmáčely mi košili skrznaskrz.

Není to tak, že bych byl předtím nějak nevyrovnaný či nešťastný. Žil jsem si, jak se mi líbilo. Vyrostl jsem v šedesátých letech za éry Beatles a džínsů, přečetl hodně evropských filozofických i beletristických prací – Dostojevského, Camuse, Kafku a podobně. Jenže nyní mě cosi vymrštilo do úplně jiné dimenze existence, o níž jsem nevěděl zhola nic, a zaplavil mě dříve nepoznaný pocit – bezmezná radost ze života a nevýslovná blaženost – pocit, jejž jsem nikdy předtím nezažil a neuměl si ho ani představit. Když jsem se to celé pokusil posoudit střízlivým rozumem, vyšlo mi jediné řešení – že jsem se nejspíš pomátl! Ale co naplat, ten pocit byl tak překrásný, že jsem si přál, aby už nikdy nepominul.

Dodnes nedokážu dostatečně jasně vylíčit, co se vlastně v onom odpoledni přihodilo. Nenapadá mě výstižnější přirovnání než to, že jsem vystoupil na horu a už z ní nikdy nesešel dolů.

Pocházím z jihoindického Maisúru, někdejšího sídelního města zdejších vladařů proslulého svými paláci a zahradami. Otec byl povoláním lékař, matka byla v domácnosti. Na svět jsem přišel jako nejmladší ze čtyř sourozenců.

Škola mě nudila. Vysedávání v lavici pro mě představovalo muka, protože jsem vnímal, že nám učitelé vykládají o věcech, jež pro ně osobně nic neznamenají. Naši hospodyni, která mě každé ráno vodila do školy, jsem už jako čtyřletý žádal, aby se se mnou rozloučila hned u vchodu a nedoprovázela mě až do budovy. Jakmile se vzdálila, vyrazil jsem do blízkého kaňonu, jenž překypoval neuvěřitelně pestrou paletou životních forem. Začal jsem si vytvářet obrovskou soukromou zoo sestávající z hmyzu, pulců a hadů nastrkaných do lahviček a nádobek, na které jsem chodil do otcovy příruční lékárničky. Rodiče po pár měsících moje záškoláctví odhalili a mé badatelské úsilí na poli biologie na ně neudělalo pražádný dojem. Další objevitelské výpravy do kaňonu mi zakázali s tím, že je to jen neužitečné ráchání se ve strouhách. Otráven – zdaleka nikoli poprvé – tím, co jsem považoval za nezáživný a vší fantazie zbavený svět dospělých, jsem tedy nasměroval svou pozornost jinam a našel si jinou zábavu.

Když jsem trochu povyrostl, ze všeho nejraději jsem se toulal lesem, chytal hady, rybařil, podnikal náročnější výšlapy a šplhal po stromech. Nezřídka jsem si se svačinovou krabičkou a lahví vody vylezl na tu nejvyšší větev jednoho mohutného stromu a seděl tam. Kolébavé pohupování větvoví mě vnášelo do stavů zvláštního vytržení podobného transu, v nichž jsem spal, a přece byl úplně vzhůru. Na tom stromě jsem ztrácíval veškerý pojem o čase. Běžně jsem tam hřadoval od deváté dopoledne až do půl páté odpoledne, kdy školní zvonek ohlašoval konec vyučování. Až mnohem později jsem si uvědomil, že šlo o spontánní meditaci. A když jsem pak ještě o něco později začal dvířka k tomuto stavu mysli otevírat i jiným lidem, pokaždé šlo o meditaci „kolébavou“. Tenkrát jsem ovšem neznal ani samotné slovo „meditace“. Jen se mi zkrátka líbilo, jak mě strom ukolébává do rozpoložení přesně na hranici mezi spánkem a bděním.

Škola mě nudila, zato mě však zajímalo všechno ostatní – okolní krajina, jak žijí lidé kolem mě, nebo proč je svět takový, jaký je, a jak vůbec mohl vzniknout. Rád jsem podnikal cyklistické vyjížďky po blátivých venkovských cestách a najezdil tak dobrých pětatřicet kilometrů denně. Domů jsem se vracel olepený blátem a prachem. Obzvláštní zálibu jsem nalezl ve vytváření mentálních map terénu, jímž jsem projížděl. Ve chvílích samoty stačilo zavřít oči, a hned se mi před nimi znovu a se všemi detaily promítala celá scenérie, kterou jsem toho odpoledne spatřil – každý kámen, každý kousek skály, každičký strom. Býval jsem okouzlen pravidelnými proměnami krajiny v různých ročních obdobích, podobami, jichž nabývala v době orby či v období, kdy obilí začíná rašit. Díky této fascinaci jsem si oblíbil knihy Thomase Hardyho, především jeho popisy anglické přírody, jež leckdy vydají i na několik stránek. I já jsem si v duchu vytvářel podobná líčení světa, jenž tvořil kulisu mého dětství a mládí. Dokonce i dnes se mi v hlavě promítají jako videozáznam. Zachce-li se mi, mohu si to všechno do nejmenších podrobností a s autentickou živostí přehrát, všechno to, co jsem kolem sebe rok za rokem vídával.

Byl jsem zarytý skeptik. Už jako pětiletému se mi při rodinných návštěvách chrámu rodila v hlavě spousta otázek. Kdo je to ten Bůh? A kde je? Někde nahoře? A kde přesně je toto „nahoře“? Pár let na to se tyto otázky ještě rozhojnily. Ve škole jsme se učili, že naše planeta je kulatá. Budiž, ale pokud je skutečně kulatá, tak kde je potom to „nahoře“? Nenašlo se živáčka, jenž by byl s to dát mi na tyto otázky nějakou odpověď, a tak jsem s našimi do chrámu už jakživ nevstoupil. Museli mě tedy vždy na tu chvíli svěřit do opatrování dveřníkovi, jehož hlavním úkolem je dohlížet, aby nikdo nevešel do chrámu obutý, a dávat pozor na odloženou obuv. Ten mě pokaždé pevně popadl za ruku a vláčel mě s sebou všude, kam se v rámci své práce zrovna potřeboval přesunout. Dobře věděl, že pustí-li mě z očí, v tu ránu se vytratím. Po letech jsem si chtě nechtě povšiml, že lidé vycházející z restaurace se tváří znatelně radostněji než ti, kteří vycházejí z chrámu. To mi připadalo pozoruhodné.
Jenže i když bylo možné označit mě za skeptika, já sám jsem se s touto nálepkou tak docela neidentifikoval. Měl jsem tisíce otázek ohledně všeho, na co si jen lze vzpomenout, ale nikdy jsem nepocítil potřebu vytvořit si na ty věci nějaký definitivní úsudek. Velice záhy mi došlo, že nevím vůbec nic o ničem. Z toho plynulo, že jsem věnoval intenzivní pozornost všemu, co se kolem mě vyskytlo. Když přede mě někdo postavil sklenici vody, dokázal jsem na ni donekonečna zírat. Zvedl jsem list spadlý ze stromu – a rovněž na něj utkvěle hleděl. Za nocí jsem dlouho civěl do tmy. Nebo jsem pohlédl na obyčejný kamínek a jeho obraz mi pak bez přestání hrál v mysli a převracel se tak, že jsem znovu viděl každičké zrníčko jeho struktury z každého úhlu.

Stejně tak jsem brzy získal dojem, že mluva není nic víc než komunikační kód, jejž si lidé v průběhu věků ustavili. Pochopil jsem, že když někdo mluví, tak de facto jen produkuje jisté zvuky, jimž já následně přikládám ten či onen význam. Přestal jsem se tedy o to snažit – a zjistil, že potom jsou tyto zvuky docela zábavné. Tak jsem se jen díval, jak se lidem řinou z úst určité vzorce či struktury. A když jsem se na některého hovořícího člověka upřeně zahleděl, úplně se mi rozplynul a zbyl z něho jen shluk energie. Zůstala pouze ta struktura a vzorce, nic víc.

V tomto stavu bezbřehé zaujatosti vším možným, avšak ničím konkrétním, mě dokázalo upoutat prakticky cokoli. Můj milý tatínek při své lékařské exaktnosti pojal podezření, že jsem zralý na psychiatrické vyšetření. Viděl to tak, že „ten kluk neustále jen zírá do prázdna a pravděpodobně není docela při smyslech“. A mne zase odjakživa udivovalo, že svět patrně není s to postřehnout nezměrnost, která se skrývá v prostém „nevím“. Každý, kdo tento pocit „nevím“ musí hned bourat tím, že ho zanáší nejrůznějšími předpoklady a předsudky, se připravuje o úžasnou možnost – totiž o možnost skutečného, ryzího poznání. Tito lidé zapomínají, že konstatování „nevím“ představuje dvířka – a to jediná – k tomu, aby člověk mohl hledat a následně i poznávat.

Maminka mi kladla na srdce, ať ve škole dávám pozor. A moji učitelé se sotva kdy setkali s někým, kdo by jim věnoval tak velkou pozornost jako já! Absolutně jsem netušil, co to tam na tom stupínku vykládají, ale když už jsem se přece jen dostavil do školy, sledoval jsem je velice upřeně a nepohnutě. Jenže oni to z jakýchsi pro mě nepochopitelných příčin nijak zvlášť neoceňovali. Speciálně jeden z nich dělal všechno možné i nemožné, aby ze mě vymámil nějakou odpověď. Jenže já nadále mlčel jako zařezaný, tak mě popadl za rameno a neurvale mnou zatřepal se slovy: „Ty musíš být buďto anděl, anebo ďábel!“ A ještě dodal: „A podle mě jsi to druhé!“

Příliš mě tím neurazil. Až dosud jsem ke všemu kolem sebe – zrnkem písku počínaje a vesmírem jakožto celkem konče – přistupoval naplněn čirým úžasem. V té spletité síti sestávající ze samých otázek ovšem pořád existovala jedna jednoznačná jistota, a tou jsem byl „já“. Jenže teď ve mně učitelův výlev aktivoval další sérii otazníků. Kdo vlastně jsem? Člověk, anděl, ďábel, nebo co tedy? Zahleděl jsem se na sebe sama v naději, že se toho snad doberu. Nepomohlo to. Tak jsem se na to pokoušel přijít se zavřenýma očima. Minuty se sčítaly v hodiny, a já jen dál seděl a seděl, oči stále zavřené.

Při otevřených očích mě dokázalo zaujmout naprosto cokoli – mravenec, list, oblaka, květiny, tma, zkrátka vše. Teď jsem ale ke svému překvapení zjišťoval, že zavřu-li je, vyrojí se zajímavých podnětů ještě více – pulzování mé tělesné schránky a činnost jednotlivých orgánů, rozmanité kanály, jimiž prochází má vnitřní energie, uspořádání mé celkové anatomie nebo skutečnost, že veškeré hranice a meze lze najít jen a jen ve vnějším světě. Toto cvičení mi zpřístupnilo náhled na kompletní mechaniku lidského bytí. Nedovedlo mě k žádné zjednodušující odpovědi, že jsem „toto“ nebo „ono“, nýbrž k poznatku, že zachce-li se mi, mohu být vším, na co si jen vzpomenu. Rozhodně jsem jeho pomocí nedospěl k žádným definitivním závěrům. A s tím, jak se mi začala otevírat cesta k hlubšímu smyslu toho, co to znamená být člověkem, se mi dokonce sesypala i ona dosavadní nezpochybnitelná jednoznačnost mého já. Už mi nešlo brát sama sebe jako autonomního jedince – dočista jsem se rozplynul a proměnil se v mlhavou bytost.

Jedné věci jsem se však navzdory veškeré své nezvedenosti věnoval podivuhodně disciplinovaně, a sice józe. Začal jsem s ní jednou v létě o prázdninách, bylo mi tenkrát  dvanáct let. Jako každoročně jsem spolu s houfem sestřenic a bratranců pobýval u dědečka. Na zahradě jeho rodinného domu se nacházela stará studna, která byla značně hluboká. Zatímco si děvčata někde hrála na schovávanou, my kluci jsme s oblibou skákali do zmíněné studny a vzápětí z ní šplhali ven. Ani jedno z toho nebylo bez rizika. Při skoku dolů by stačil jediný chybný pohyb, a z mozku by zůstala jen skvrna rozmáznutá po studničním ostění. Ve studni nebyly ani žádné schůdky, které by usnadňovaly vylézání; člověk se zkrátka musel přidržovat jednotlivých kamenů vyzdívky a vydrápat se po nich nahoru, nejednou jsme z toho měli konečky prstů do krve odřené. Jen málokterý z chlapců si s tímhle úkolem uměl poradit. Já k nim patřil, dokonce jsem v tom byl docela přeborník.

Jednou se k našim hrátkám nachomýtl jakýsi starý, asi tak sedmdesátiletý pán. Chvilku nás pozoroval, načež se beze slova sám vrhl do studny. Mysleli jsme si, že je po něm. On však záhy vyšplhal zpátky nahoru, a to ještě rychleji než já. Odhodil jsem svou pýchu a zeptal se ho: „Jak to děláte?“ A jeho odpověď? „To jóga. Být tebou, taky ji vyzkouším.“

Už se mě nezbavil, chodil jsem za ním od té doby jako ocásek. Tak jsem se stal žákem muže známého pod jménem Maladihálí Svámí a vášnivým praktikantem jógy. Do té doby jsem patřil k těm spáčům, s jejichž probouzením má celá rodina plné ruce práce. Ráno co ráno měli naši co dělat, abych se v posteli aspoň posadil; a když se jejich snaha konečně setkala s úspěchem, rázem jsem se opět skulil a spal jako dudek. Stávalo se, že mi maminka vložila do ruky zubní kartáček, já ho strčil do úst – a okamžitě usnul. Tak mě celá nešťastná horko těžko dostrkala do koupelny – kde  jsem bez meškání usnul znovu. Ale tři měsíce poté, co jsem začal s jógou, se moje tělesná schránka začala probouzet již v půl páté ráno, a to bez sebemenšího popudu zvenčí – a je tomu tak dodnes. Jakmile jsem procitl, sám od sebe jsem se pustil do ranního cvičení, ať se dělo co se dělo; ani jeden den jsem nevynechal. Toto jednoduché cvičení – známé jakožto angamardhana (systém tělesných jógových cviků sloužících k posilování svalů a údů) – mě určitě odlišovalo od ostatních lidí, a to po stránce tělesné i mentální. Ale to bylo asi tak všechno. Aspoň jsem si to myslel.

Postupem času jsem pozbyl posledních zbytků důvěry v strukturované vzdělávání. Nikoli však z cynismu. Pořád jsem v sobě měl dostatek zápalu a životního elánu, abych se intenzivně zajímal o všechno, co se mi naskytlo. Avšak mým dominantním rysem se již v tom útlém věku stalo tíhnutí k jasnosti a srozumitelnosti. Nebyl jsem žádný šťoural, který se vyžívá v hledání nesrovnalostí a mezer v tom, co se mu v rámci vzdělávání předkládá – já ty mezery a nesrovnalosti prostě „jen“ viděl. Co jsem živ, nikdy jsem nic nehledal, po ničem se nepídil. Jen jsem se díval, nic víc. A přesně k tomu se dnes snažím vést i ostatní: Chcete-li opravdu poznat, co je to duchovnost, nic nehledejte. Lidé si obvykle myslí, že spiritualita znamená hledání Boha, pravdy, nějakého „absolutna“. Potíž tkví v tom, že v takovém případě už máte předem definováno, co hledáte. Je třeba si uvědomit, že důležitý zde není samotný předmět hledání. Důležité je umět se dívat. A právě tato schopnost – totiž jednoduše se dívat bez toho, že hledám něco konkrétního – je to, čeho se v dnešním světě nedostává. Coby tvorové obdaření duší jsme puzeni k tomu, abychom všemu přikládali nějaký význam. Nalézání však není totéž co hledání. Nalézání, to je rozšiřování osobní vnímavosti, je to schopnost dívat se a vidět.
Po dokončení střední školy jsem se vrhl na samostudium – pilně jsem navštěvoval knihovnu Maisúrské univerzity. Přicházel jsem tam jako první v devět ráno, kdy otevírala, a odcházel až se zavírací hodinou, tedy v půl deváté večer. Od snídaně až do večeře byly mou jedinou potravou knihy. Ačkoli jsem byl odjakživa velký jedlík, najednou jsem se dokázal obejít bez oběda. Hltal jsem naprosto vše, od Homéra až k populárněnaučnému časopisu Popular Mechanics, od Kafky ke Kálidásovi, od Danta k Denisovi, postrachu okolí. Tak to šlo celý jeden rok, z něhož jsem vyšel sice vzdělanější, ale zároveň naplněný ještě větším počtem otázek než kdy předtím.

Matčiny slzy mě přiměly, abych se, byť nerad, na místní univerzitu zapsal jako řádný student; za hlavní obor jsem si vybral anglickou literaturu. Ani poté jsem však nepřestával vláčet s sebou bez ustání miliardy otázek, jež mě obklopovaly na způsob jakési temné aury, kterou nedokázaly rozptýlit ani všechny spisy, co jich jen v univerzitní knihovně bylo, a nesvedl to ani žádný z mých profesorů. A opět jsem svůj čas trávil všude možně, ale v posluchárnách ze všeho nejméně. Připadalo mi totiž, že vyučování není de facto nic jiného než diktování poznámek – a já jsem rozhodně neměl v úmyslu stát se stenografem! Jednou jsem jistou lektorku požádal, zda by mi mohla své poznámky půjčit, abych si je mohl ofotit, čímž bych jí ušetřil práci s diktováním a sebe zbavil nutnosti dávat při jejích přednáškách pozor. Nakonec se mi povedlo domluvit se podobně se všemi vyučujícími  (kteří se vesměs zaradovali, že tím pádem nebudu na jejich přednáškách rušit). Každý den mě do výkazů zapisovali jako studenta, jenž byl výuce přítomen. V závěru měsíce se docházka kontrolovala, ten den jsem se do školy dostavil a s uspokojením si vždy ověřil, že všichni pedagogové naši dohodu dodrželi.

Patřil jsem k partě, která si uvykla setkávat se pod obrovitým banyánem rostoucím v areálu kampusu. Kdosi z nás ji mimoděk nazval „Banyánový klub“ a ta nálepka nám už zůstala. Naše klubové motto znělo „zábava na prvním místě“. Sjížděli jsme se pod ten strom na motorkách a dlouhé hodiny rokovali o všem možném i nemožném – například jak z motorek značky Jawa dostat větší rychlost nebo jak učinit svět lepším. Samozřejmě nepřipadalo v úvahu, abychom přitom třeba jen na okamžik sesedli z motorky. To by byla svatokrádež!

Do závěru vysokoškolského studia jsem stihl projezdit celou Indii. Začal jsem jižními kraji, ty jsem procestoval na kole, pak jsem přesedlal na motorku a projel na ní i zbytek země. Přirozený vývoj věci napovídal, že teď je načase vypravit se i do zahraničí. Když jsem ale dorazil na indickonepálskou hranici, dověděl jsem se, že můj řidičský a technický průkaz na cestování po Nepálu nestačí, že potřebuju ještě další doklady. Po této zkušenosti ve mně vzklíčil sen vydělat si dost peněz na to, abych na své motorce mohl navštívit všechny kouty světa. Tahle touha se však nezrodila jen z cestovatelské vášně. Skutečnost je taková, že jsem neměl stání. Chtěl jsem cosi vědět. Netušil jsem, co konkrétně by to mělo být a kde to hledat, jedno mi však v hloubi duše bylo zcela jasné – že chci rozhodně něco víc.

Nikdy jsem se nepovažoval za bůhvíjak impulzivního člověka; jen jsem potřeboval poznávat život. Když jsem uvažoval o svých aktivitách, zjistil jsem, že čím větší riziko se s nimi pojilo, tím víc mě přitahovaly. Jednou kdosi podotkl, že můj strážný anděl je bezpochyby velmi dobrotivý a ještě k tomu ustavičně pracuje přes čas. Odjakživa mě lákalo osahávat si hranice a zkoušet, kam až můžu zajít. Otázky typu co a proč jsem si nekladl. Jediné, co mě zajímalo, bylo jak. Při zpětném pohledu zjišťuji, že jsem nikdy nedumal nad tím, čím bych chtěl být, až budu velký, nýbrž jen o tom, jak chci svůj život prožít. A vnitřně jsem věděl, že řešení toho „jak“ může vyjít pouze ze mě samého a jen já ho také musím uskutečnit.

V době, o níž hovořím, nastal v Indii rozmach drůbežářství. Chtěl jsem si vydělat nějaké peníze, pomocí nichž bych mohl uspokojit svou touhu po nespoutaném cestování bez určeného cíle. Tak jsem se i já pustil do chovu drůbeže. Otec bědoval: „Co řeknu lidem? Že můj syn chová slepice?“ Já však na jeho stesky nedbal a skutečně jsem vybudoval svou vlastní drůbežářskou farmu, úplně sám a z ničeho. Moje podnikání se utěšeně rozjelo a peníze se začaly sypat. Své práci jsem věnoval čtyři hodiny denně, vždy hned po ránu. Zbytek dne jsem trávil četbou a psaním básní, plaváním v průzračné vodě, meditováním a denním sněním v koruně obřího banyánu.

Podnikatelský úspěch ještě více povzbudil mou inklinaci k riskování. Tatínek nepřestával lamentovat, že ze synů ostatních otců jsou dnes inženýři, průmyslníci či vojáci, případně zkoušejí štěstí v Americe. Navíc všichni, s nimiž jsem se potkával – moji přátelé, příbuzní, někdejší učitelé ze základní i vysoké školy – říkali: „No ne, my jsme si mysleli, že z tebe bude něco pořádného, a ty zatím jen marníš svůj život!“

A já se na tuhle vějičku chytil. Spolu s jedním kamarádem, jenž nastoupil dráhu stavebního inženýra, jsme se začali angažovat ve stavebnictví. Během pěti let se nám podařilo udělat z naší firmy velkou stavitelskou společnost a zařadit ji mezi přední dodavatele soukromých staveb v Maisúru. Otcova počáteční skepse se postupem času změnila v nadšení.

Byl ze mě zámožný, na vlastních nohou pevně stojící, adrenalinem překypující a po dobrodružství prahnoucí mladý muž. Jakmile se vám daří všechno, na co sáhnete, snadno získáte dojem, že se planety točí kolem vás, a ne kolem Slunce.

A přesně tak jsem se cítil, když jsem se toho osudného dne v září roku 1982 rozhodl vyjet na svém motocyklu na horu Čamundi.

V té chvíli jsem ani v nejmenším netušil, že můj život už nikdy nebude takový jako předtím.
Když jsem se následně snažil svým přátelům vylíčit, co se mi tam na hoře přihodilo, dokázali se jen vyptávat: „Nebyls opilý? Nebo na drogách?“ Byli z mého prožitku, jenž mi explozivně otevřel dosud netušenou životní dimenzi, ještě zmatenější než já.

Ještě než jsem se začal seriózně zaobírat tím, co to mohlo být, prožil jsem přibližně týden nato něco velmi podobného. Seděl jsem u rodinné večeře. Myslel jsem si, že to, co prožívám, trvá nanejvýš dvě minuty, jenže ve skutečnosti to bylo sedm hodin. Zkrátka a dobře jsem tam seděl, zcela při vědomí, až na to, že to „já“, s nímž jsem se až dosud plně identifikoval, se té situace vůbec neúčastnilo; všechno ostatní však bylo na svém místě. A čas letěl.

Dodnes si vybavuji, jak mi ostatní klepali na rameno, ptali se, co se mi stalo, a pobízeli mě k jídlu. Já jen zvedl ruku a požádal je, ať mě nechají být. Už byli na mé výstřednosti zvyklí, tak mi vyhověli a vytratili se. Bylo skoro čtvrt na pět ráno, když jsem se probral k „normálnímu“ vědomí.

Prožitky tohoto typu se u mě začaly objevovat častěji. Jakmile to na mě přišlo, dokázal jsem hodiny a hodiny nespat a nejíst, jen jsem seděl jako přikovaný. Jednou to trvalo dokonce celých třináct dní. Byl jsem tehdy právě v jakési vesnici, když se to rozběhlo – ten stav neodolatelného a nepopsatelného ztišení a extáze. Vesničané se kolem mě začali sbíhat a šeptali si: „Ach, ten se jistě vynachází v samádhi.“ (To je blažené rozpoložení, kdy se člověk vymaňuje z hranic daných mu jeho tělesnou schránkou; je zevrubně zdokumentováno v indické duchovní tradici.) V Indii, vzhledem k její historii, se stále udržuje hluboké porozumění pro spiritualitu, jejímiž dědici byli i tito vesničané a o níž jsem já – se svým „džínovým“ mozkem – neměl ani potuchy. Když jsem konečně procitl, někteří z přihlížejících lidí dostali nápad položit mi okolo krku věnec. Jiní se zase chtěli dotknout mých nohou. Připadalo mi to ztřeštěné – nechápal jsem, jak je takové věci mohly napadnout.

Jindy jsem zase docela obyčejně seděl u oběda a jedl. Vložil jsem do úst sousto – a ono znenadání explodovalo. V tom okamžiku jsem vlastně zažil zázračnou alchymii lidského trávení – podstatu procesu, kdy se něco, co přichází zvenčí, de facto kousíček planety, stává součástí člověka samého. Na rozumové rovině to víme všichni – že jsou to vlastně částečky naší planety, co nám dává výživu, a že i naše tělo se jednoho dne stane její součástí a bude pro změnu živit ji. Ale protože tento poznatek přišel prožitkem, naprosto se tím změnil můj náhled na to, co jsem vlastně zač. Můj vztah ke všemu, co mě obklopuje, včetně samotné planety, se posunul na zcela novou úroveň.

Vyrůstal jsem s povědomím, že v každém z nás tkví ona neobyčejná inteligence, síla, která za jedno jediné odpoledne dokáže kousek chleba nebo jablka přebudovat v lidské tělo. A to je docela kumšt! Když jsem se této inteligence, jež je zdrojem veškerého stvoření, začal dotýkat vědomě, začaly se kolem mě dít zdánlivě nevysvětlitelné věci. Vše, na co jsem sáhl, se tak či onak proměnilo. Stávalo se, že na mě někdo pohlédl, a vytryskly mu slzy. Leckdo tvrdil, že mu stačilo podívat se na mě, a hned se mu ulevilo od nějakého tělesného či duševního soužení. I u mě dokázaly v řádu několika hodin zmizet různé neduhy, z nichž bych se s pomocí obvyklé lékařské péče kurýroval řadu měsíců. Nicméně jsem ničemu z toho nepřikládal žádný zvláštní význam.

Tato schopnost poměrně dramaticky transformovat svou vnitřní i vnější realitu u mě přetrvává dodnes. Nejde však o něco, čeho bych se snažil aktivně dosáhnout. Věc se má tak, že jakmile se jednou dostanete do kontaktu s touto hlubší dimenzí inteligence, jež je samotnou základnou naší vezdejší existence, život je znenadání plný zázraků.

Přibližně po šesti, možná osmi týdnech se mi tyto neuvěřitelné prožitky staly každodenní realitou. V průběhu té doby prošlo všechno, co se mnou úzce souviselo, razantní proměnou. Moje vzezření – tvar očí, chůze, hlas, ba i celková tělesná konstituce – se začalo měnit natolik výrazně, že si toho všímali i ostatní.

To ovšem nebylo nic proti tomu, co se odehrávalo v mém nitru. V průběhu půldruhého měsíce mě zaplavoval nezměrný příval vzpomínek – doslova a do písmene celé věky paměti. V každičkém okamžiku jsem si bezprostředně uvědomoval dobrý milion dějů, které se ve mně právě odvíjely. Bylo to jako dívat se do kaleidoskopu. Moje logické myšlení mě upozorňovalo, že nic z toho nemůže být pravda. Přitom vše, co jsem ve svém nitru viděl, bylo jasnější než bílý den. Přesto jsem potajmu doufal, že je to pouhý klam. Odjakživa jsem se považoval za inteligentního mladíka, teď to ale vypadalo, že jsem leda tak mladý blázen, a s tímto zmatkem mi bylo zatěžko se smířit. Ke svému rozčarování jsem však opakovaně zjišťoval, že na tom, co mi moje paměť vypráví, není ani zrnko lži.
Až do těch časů jsem zarytě odmítal přijmout za fakt cokoli, co se nedalo vměstnat do rozumového a logického rámce. Nyní jsem si však pozvolna začínal uvědomovat, že tou nejvyšší inteligencí je život sám – a že lidský intelekt je spíše chytrost, jejímž úkolem je zajistit přežití. Ta pravá, skutečná inteligence je jen a jen samotný život – a jeho přímý zdroj. Nic jiného.

Napovídalo se už hodně o tom, že božskost (či Bůh) není nic než láska, případně soucit. Obrátíte-li však svou pozornost k otázce stvoření, zjistíte, že božskost (nebo jakkoli nazvete zdroj stvoření) je ta nejvyšší inteligence, jakou si jen dokážete představit. Potíž tkví v tom, že místo abychom se s touto bez přehánění všemocnou inteligencí, která tepe v každém z nás, snažili navázat kontakt, bereme za řídící faktor světsky orientovaný a na logiku se odvolávající rozum, který nám sice v mnoha situacích může být užitečný, ale zároveň je už ze samé podstaty věci omezený.

Spolu s tím se u mě objevila větší citlivost vůči niterným prožitkům ostatních lidí. Někdy stačilo, abych na ulici spatřil neznámého zarmouceného člověka, a hned jsem se rozplakal. Přišlo mi neuvěřitelné, jaká hrozná trápení musejí lidské bytosti snášet, zatímco mě jen tak pro nic za nic přepadá extatická radost.

Až po čase jsem si uvědomil, že to, čím procházím, je něco „spirituálního“ či „duchovního“. Pomalu mi docházelo, že prožívám přesně to, co posvátné tradice a texty velebí jako vrcholný prožitek; že de facto zakouším to nejkrásnější, co může být člověku dáno.

Z každičké buňky mého těla tryskala nepopsatelná extáze – v každém okamžiku, bez ustání. Lidé mají sklon glorifikovat čas dětství, protože dítě se dokáže smát a radovat jen tak, bez příčiny. Já ale na vlastní kůži poznal, že podobný entuziasmus nás může provázet i v dospělosti. Je dostupný každé lidské bytosti, neboť koneckonců vše, co jsme způsobilí prožívat, vychází jen a jen z našeho nitra.
Začínalo mi svítat, že ke změnám v mém vzezření dochází proto, že se tím tělo přizpůsobuje nové vnitřní konstituci. Od dvanácti let jsem prováděl základní soubor tělesných jógových cvičení neboli hatha jógu. Jóga je v principu metoda sloužící k obnově těla tak, aby mohlo sloužit vyššímu cíli. Lidské tělo sice je hromádkou masa a kostí, ale také může fungovat jako skutečné zřídlo stvoření.
Existuje celá komplexní technologie, jejíž pomocí lze lidské transformovat v božské. Lidská páteř není jen řada chatrně uspořádaných kostí, ale je to samotná osa vesmíru. Záleží jen na tom, jak se systém reorganizuje. Co se mne týče, původně jsem býval výrazně tělesným člověkem, ale pak jsem se naučil nakládat se svým tělem tak, jako bych žádné neměl. Tělesná stránka mé existence doznala značného odlehčení. Předtím veškerá intenzita mé bytosti tkvěla čistě v těle. Jakmile jsem vešel do místnosti, všichni přítomní věděli, že nastane „akce“. Teď jsem se ale učil zacházet se svým tělem jinak.

Právě tenkrát jsem si uvědomil, že to, co prožívám, je vlastně jóga. Ano, ten prožitek bezhraničnosti a jednoty s veškerým bytím, sjednocenosti se vším životem, to je jóga. Jednoduchý soubor jógových pozic neboli ásan, které jsem cvičil každý den, měl sloužit k utužování tělesného zdraví, aspoň jsem si to myslel. Avšak po tom, co se mi přihodilo na hoře Čamundi, jsem pochopil, že cvičení spouští určitý proces, jehož prostřednictvím se mohu přenést do dimenze ležící daleko za hranicemi materiální sféry. Proto také lidem neustále opakuji: I když s jógou začnete z nejrůznějších důvodů a pohnutek, pořád bude takto fungovat!

V člověku spočívá cosi, čemu se protiví všechny meze a hranice, cosi, co touží být nekonečné, bezbřehé. Lidská přirozenost je taková, že neustále toužíme být něčím víc, než čím právě jsme v dané chvíli. Ať jsme toho dosáhli sebevíc, nepřestáváme chtít být ještě „většími“. Při bližším pohledu zjišťujeme, že to není jen touha po „něčem větším“, ale touha po všem. Všichni prahneme po tom, stát se nekonečnými. Jediný problém vězí v tom, že se toho snažíme dobrat po částech.
Představte si, že jste zavření v krychli o hraně dlouhé dva metry. Může být docela pohodlná, a přesto pocítíte touhu vymanit se z ní. Ocitnete se ve větší krychli, jejíž hrana bude dvojnásobně dlouhá; zpočátku vám v ní bude báječně, ale po chvíli znovu zatoužíte dostat se za její hranice. Chci tím říct, že ať už se pohybujeme v sebevelkorysejších mezích, tak v momentě, kdy si je uvědomíme, se nás zmocní ryze instinktivní potřeba prodrat se za ně. Ve východních kulturách se tato tužba odpradávna považuje za nejvyšší cíl veškeré lidské činnosti a snažení. Svoboda – neboli mukti či mókša – se chápe jako přirozená touha tkvící v každém člověku a současně jako nejdůležitější cíl nás všech. A jen proto, že si ji neuvědomujeme, se ji snažíme naplňovat pouze po částech, ať už prostřednictvím získávání moci, peněz, lásky či znalostí. Případně dnes velmi oblíbenou kratochvílí – nakupováním!
Jakmile jsem pochopil, že lidé netouží po nějaké konkrétní metě, nýbrž po neomezeném růstu, v jistém smyslu se mi věci ujasnily. Když jsem pochopil, že tohoto stavu může dosáhnout každý, připadlo mi jen přirozené podělit se o něj. Od těch dob sleduji ve svém životě jediný cíl, totiž předávat svou zkušenost dalším lidem a objasňovat jim skutečnost, že tento stav radosti, svobody a bezhraničnosti jim nikdo nemůže upírat, pokud se oni sami nepostaví do cesty přirozenému klokotu života.

Ta extatická blaženost, v níž pobývám od onoho odpoledne stráveného na Čamundi, není žádnou hudbou daleké budoucnosti ani vzdušným zámkem. Pro toho, kdo je vůči ní otevřený, je realitou všedního dne. Každý člověk na světě na ni má nepopiratelné právo.

***
Ukázka z knihy VNITŘNÍ INŽENÝRSTVÍ. Kniha je k dostání ve všech knihkupectvích nebo na internetu zde: http://bit.ly/inzenyrstvi





středa 14. února 2018

PROČ LÁSKA NENÍ EMOCE

Pomalu se blížíme ke kapitole, v níž se budeme učit pět empatických dovedností, a napadlo mě, že byste možná ještě předtím rádi prohloubili svůj empatický cit pro emoce pohledem na něco, co emoce není: pohledem na lásku. Je-li emoce zdravá, přichází pouze v případě potřeby, plyne a mění
se v reakci na okolí a ochotně se vzdálí, jakmile vyřeší určitý problém.

Je-li láska zdravá, nic takového nedělá. Pokud se emoce donekonečna opakují nebo se stále znovu objevují s přesně stejnou silou, pak něco není v pořádku. Avšak skutečná láska je věčným příslibem, který se nekonečně opakuje v průběhu života i za hranicí smrti. Láska nenarůstá ani neubývá v reakci na své prostředí a nemění se s měnícím se větrem. Láska není emoce, nechová se způsobem, jakým se chovají emoce. Skutečná láska tvoří samostatnou kategorii. 

Ty věci, které jsme se naučili označovat jako lásku – touha, fyzická přitažlivost, sdílené koníčky, stesk, žádostivost, smyslnost, zrcadlení, cykly závislosti, vášně – to vše je v pohybu a podléhá změnám a fluktuaci stejně jako emoce, ale tyto věci nejsou láska. Láska je naprosto stálá a naprosto nedotčená emocemi. Když skutečně milujeme, můžeme pociťovat všechny své volně plynoucí emoce ve všech jejich stavech nálad (včetně strachu, zuřivosti, nenávisti, smutku či pocitu hanby) a zároveň nadále milovat své drahé a vážit si jich. Láska není protikladem strachu nebo hněvu nebo jakékoliv jiné emoce. Láska je mnohem, mnohem hlubší. 

Někdo jako lásku chápe pouhý obdiv, což je jistý druh projekce dobrého stínu (viz strany 232–233). Tito lidé si najdou partnery či partnerky, jež nejlépe ztělesňují jejich neprožívanou stinnou stránku – dobrou či zlou – a žijí s ní v jakémsi transu. I když bych této smutné hře neříkala „láska“, v mnohých vztazích právě ona je zaměňována za lásku: najdete někoho, kdo dokáže vyjádřit váš neprožívaný obsah, připoutáte se k němu či k ní a rozběhnete jízdu na horské dráze nálad a tužeb. Když se projekce nezdaří a vy svou obdivovanou cílovou osobu spatříte takovou, jaká je, ztrácíte iluze a snažíte se na ni opět připoutat své projekce, nebo dokonce nalézt jinou osobu, na kterou byste mohli promítat svůj obsah. To však není láska, protože skutečná láska nehraje hry s dušemi jiných lidí a nezávisí na tom, co můžete promítat na své partnery a partnerky nebo na tom, co můžete získat ze vztahu. Skutečná láska je modlitbou a nesmrtelným příslibem: neochvějné zasvěcení se duši svého milovaného či své milované a duši světa. Emoce a touhy mohou libovolně přicházet a odcházet a okolnosti se mohou měnit překvapujícími způsoby, avšak opravdová láska nikdy nezaváhá. Skutečná láska snese všechny emoce a přežije trauma, zradu, rozvod, a dokonce i smrt. 

Pravda o lásce je taková: láska je stálá, jen její jména se mění. Láska se neomezuje pouze na romantické vztahy. Láska je všude – v dětském objetí, v zájmu projeveném přítelem, ve středu rodiny a v srdcích domácích mazlíčků. Když jste ztraceni a lásku nikde nenacházíte, pak nasloucháte slovům o lásce v lidské řeči, místo abyste naslouchali řeči lásky. Láska je stálá, není to emoce. 

Pokud byste se rádi zabývali láskou jako pocitem, pak vám mohu pouze doporučit přečíst si knihu od někoho, kdo nebyl vychováván zvířaty a nemá tak silnou empatii jako já, protože já vnímám niterný rozdíl mezi láskou a emocí. Mohu se zlobit na lidi, jež miluji, mohu se jich bát a mohou mě hluboce zklamat, láska však nikdy nezakolísá. Pokud jsou mí milovaní natolik narušení nebo natolik rozdílní, že náš vztah nemůže fungovat, nezůstávám s nimi (a nenechávám jim své kreditní karty!), nepřestávám je však milovat. Láska žije v říši mnohem hlubší než emoce a na tomto hlubokém a bohatém místě slova ztrácí další smysl. Nechám proto slova o lásce zapadnout do smysluplného ticha kolem a půjdeme dál.

***
Kapitola „Příslib věčné lásky“ z knihy ŘEČ EMOCÍ, autorka: Karla McLaren, koupit ZDE





pondělí 15. ledna 2018

ZHUBNI DÍKY TUKŮM


Víte, co nejlepšího můžete udělat pro své zdraví, ideální tělesnou hmotnost a hodnotný dlouhý život? 

Jíst více tuků! 

Ano, přesně tak. Jíst víc tuků proto, abyste se zbavili nadváhy, cítili se dobře, předešli srdečním potížím, diabetu, demenci, rakovině a prodloužili si život. Jak něco takového může být pravda? Cožpak všichni lékaři, odborníci na zdravou výživu, přední medicínské asociace i sama vláda neříkají, abychom jedli méně tuků proto, že se po nich tloustne a způsobují nemoci srdce? Lidé se touto výzvou poslušně řídili déle než 50 let a teď jsme tlustší a churavější než předtím. 

Pravdou je, že tuk nahromaděný v těle zvyšuje náchylnost k nemocem a je příčinou předčasné smrti. Avšak zdánlivě logický závěr, že tuk, který jíme, vytváří tělesný tuk a ucpává tepny, je mylný. 

Jde o snadno pochopitelnou chybu. Představa, že tuk obsažený v jídle se v těle usazuje, dává smysl. Tuk rovná se tuk. Stejné slovo. Látka stejná vzhledově i na omak. Odborníci na výživu nás stále varují, že tuk obsahuje dvojnásobek kalorií (9 kcal na 1 g) než sacharidy a bílkoviny (přibližně 4 kcal v 1 g), a tedy když snížíme příjem tuku, zhubneme a budeme se cítit lépe. Zní to rozumně. Jenže věc se má jinak. 

Celá myšlenka, kterou jsme dosud s důvěrou přijímali, je vědecky nepravdivá. Vědecké výsledky ukazují ve skutečnosti pravý opak. Když se blíže podíváte na údaje z výzkumů, zjistíte, že podporují názor o prospěšnosti tuků při hubnutí (a navíc i pro odvrácení srdečních nemocí, diabetu typu 2, demence, rakoviny a dalších chorob). Skutečnost je taková, že čím více tuků jíte, tím více tuku ztrácíte, a tím lépe tělo funguje. Od roku 1980 stále platilo vládní varování před konzumací tuků. V roce 2015 však došlo k šokujícímu zvratu. Dietní doporučení přestala hlásat dlouholeté dogma, cholesterol byl omilostněn a byly staženy všechny rady omezit cholesterol a celkově tuky na nezbytné minimum. Vaječné žloutky se slavnostně vrátily do našeho jídelníčku. 

Pokud jste z toho zmatení, není těžké pochopit proč. Také mě to přivedlo do rozpaků, protože jsem pacientům řadu let ordinoval nízkotučné diety. Celá desetiletí všichni lékaři, výživoví poradci, odpovědné instituce a vládní agentury lidi přesvědčovali, aby jedli méně tuku, pokud chtějí zhubnout a předejít různým nemocem. Ovšem tato rada nejenže nefungovala, ale dokonce napáchala značné škody. Jak dnes vidíme, omezení tuků v jídle vyústilo v nárůst obezity a nemocnosti. 

Přibližně od roku 1970 jsme jako zodpovědní lidé snížili množství tuku ve stravě z 43 % na 33 % celkově přijímaných kalorií, přičemž jsme nejvíce zredukovali nasycené tuky. Přesto jsme nyní mnohem náchylnější k nemocem a počet lidí se srdečními chorobami se zvyšuje (méně osob na srdeční nemoci umírá jen díky tomu, že máme lepší léčebné prostředky). Diabetes typu 2 a obezita se šíří po celé zeměkouli raketovou rychlostí. V roce 1960 měl diabetes typu 2 například v USA jeden člověk ze 100 – a v současnosti se poměr změnil na 1 z 10 lidí, což znamená desetinásobné zvýšení počtu nemocných. Od 80. let minulého století vzrostl výskyt diabetu 2. typu o 700 %! V roce 1960 byl obézní pouze 1 ze 7 obyvatel USA – nyní je to 1 ze 3 a podle prognózy do roku 2050 bude trpět obezitou každý druhý Američan. V roce 1980 nebyl zaznamenán téměř žádný případ diabetu typu 2 u dětí. Do roku 2000 bylo 1 z 10 dětí buď prediabetikem, nebo mělo plně rozvinutý diabetes typu 2. Do roku 2008 připadal na každé čtyři mladistvé 1 prediabetik nebo diabetik typu 2. Kde toto skončí? 

Bohužel tento nyní již celosvětový problém není stále považován za prvořadý. Podle publikovaných údajů 80 % z celkového počtu úředně registrovaných diabetiků typu 2 žije v rozvojových zemích. Největší zdravotní problém, před nímž stojíme, je metabolická katastrofa, která vedla ke globální epidemii obezity, diabetu 2. typu a srdečních nemocí. Po celém světě denně uléhá ke spánku dvakrát tolik až po krk najedených otylých (zhruba 2,5 miliardy) než hladových podvyživených lidí. To přirozeně ovlivňuje nejen lidské zdraví, ale i globální ekonomiku. Chronické nemoci, jimž však lze předejít, budou stát v následujících 20 letech 47 bilionů amerických dolarů. Tato suma přesahuje souhrnný roční hrubý domácí produkt šesti nejmocnějších ekonomik světa. V USA převyšují požadavky na lékařskou péči a pomoc všechny ostatní federální výdaje, a pokud náklady na zdravotní péči nepřestanou stoupat, do roku 2040 spolknou 100 % celostátních daňových příjmů a neponechají žádné peníze na armádu, vzdělání, soudnictví a vše ostatní. 

Situace je velmi vážná, a proto se musíme společně zaměřit na humánní, společenské a hospodářské problémy způsobené naším stravováním a nemocemi, které vyvolává. A v první řadě začněme u vlastního zdraví a tělesné hmotnosti. Většina lidí chce vědět jednu naprosto přirozenou věc: 

Co mám dělat, abych si uchoval zdraví, zbavil se nadváhy a vyhnul se chronickým chorobám? 

A přesně tím se zabývá tato kniha, která bez vášní předkládá nové důkazy a vyvrací staré názory jak o tělesném tuku, tak o tuku, který jíme, a vyzývá všechny, aby uvěřili pravdě, o které hovoří. 

***

Ukázka z knihy ZHUBNI DÍKY TUKŮM. Koupit ji můžete ZDE.



pondělí 9. října 2017

FUNGUJÍ OPRAVDU ANTIDEPRESIVA?



Ukázali jsme si, že v léčbě deprese jsou účinky šafránu a cvičení srovnatelné s působením léků. Co nám to ale vlastně říká? Z tisíců publikovaných studií zřejmě vyplývá, že antidepresiva jsou účinná. Klíčové je zde ovšem slovo publikovaných. Co když se farmaceutické společnosti rozhodly zveřejnit pouze ty studie, jež přinášejí pozitivní výsledky, zatímco výzkumy ukazující opak pečlivě utajují? Vědci se tudíž rozhodli na základě federálního zákona o svobodném přístupu k informacím (FOIA) požádat Americký úřad pro potraviny a léčiva o přístup k publikovaným i nepublikovaným studiím provedeným farmaceutickými firmami. To, co zjistili, je šokovalo.

Podle publikované literatury byly výsledky bezmála všech experimentů s antidepresivy pozitivní. Naproti tomu analýza údajů z klinických hodnocení FDA, včetně nepublikovaných studií, ukázala, že přibližně polovina pokusů neskončila pro antidepresiva příznivě. Když byla všechna publikovaná i nepublikovaná data shromážděna, žádný podstatný příznivý efekt antidepresiva oproti pilulkám s placebem nevykazovala. Účinek placeba by tedy mohl vysvětlovat zdánlivou klinickou účinnost antidepresiv. Jinými slovy, zlepšení nálady může být důsledkem pacientovy víry v sílu léku, nikoli účinků léku samotného. A co je ještě horší, dokumenty získané na základě FOIA odhalily, že FDA si je vědoma, že tyto léky (Paxil a Prozac, tj. paroxetin a fluoxetin) neúčinkují o moc lépe než placebo. Přesto se rozhodla ochránit farmaceutické společnosti, tyto informace nezveřejnila a totéž nařídila i lékařům. Jak to ale farmaceutickým firmám mohlo projít? Farmaceutický průmysl je považován za jedno z nejziskovějších a politicky nejmocnějších odvětví v USA a duševní choroby chronické, běžné a často léčené větším počtem léků – představují zlatý důl. Antidepresiva se totiž v moderní době předepisují více než 8 % populace.

Na druhou stranu to, že antidepresiva patrně nepomáhají lépe než placebo, neznamená, že by nefungovaly vůbec. Přestože účinek placeba je reálný a výrazný, antidepresiva porážejí cukrové pilulky v tlumení příznaků nejtěžších depresí, jimiž trpí přibližně 10 % pacientů (tady je třeba připustit, že tato statistika také znamená, že zhruba 90 % pacientů s depresí možná dostává léky se zanedbatelnými účinky).

Někteří lidé namítají, že pokud jsou lékaři ochotni předepisovat pacientům léky s minimální účinností, bylo by lepší jim lhát a podávat jim skutečně jen cukrové pilulky. Na rozdíl od léků cukrové pilulky nemají vedlejší účinky. Například antidepresiva způsobují sexuální dysfunkci až u tří čtvrtin uživatelů. Dalším problémem je třeba dlouhodobý přírůstek váhy a nespavost. Přibližně každý pátý pacient pak také při vysazení léků trpí abstinenčními příznaky.

Největší ironií však je, že antidepresiva zřejmě do budoucna zvyšují náchylnost pacientů k depresi. Podle provedených výzkumů pacientům více hrozí opakované deprese po léčbě antidepresivy než po léčbě jinými prostředky, například placebem. Je-li tedy přínos cvičení ke zlepšení nálady také jen placebo, i tak u něj převažují pozitiva nad negativy.


Ukázka z knihy JAK NEZEMŘÍT, kapitola Jak nezemřít na sebevražednou depresi – koupit knihu ZDE.




pondělí 18. září 2017

ODVÁŽNÉ SRDCE



Thupten Jinpa
Odvážné srdce

Úvod

Není nic mocnějšího než myšlenka, jejíž čas nadešel.
Victor Hugo

Vzpomínám si, jak jsem ťapkal celý vzrušený vedle Jeho Svatosti dalajlámy, držel se ho za ruku a snažil se udržet s ním krok. Bylo mi asi šest let, když dalajláma navštívil domov Stirling Castle Home pro tibetské děti v severoindické Šimle. Patřil jsem ke zhruba dvěma stům dětí zde usazených uprchlíků. Domov založila britská charita Zachraňte děti v roce 1962 ve dvou bývalých britských koloniálních domech postavených na nevysokém návrší. Všechny děti se na návštěvu pilně připravovaly a na přivítání nacvičovaly tibetské písně. Dospělí zametli cestu a bělostným páleným vápnem ji vyzdobili tibetskými symboly – lotosem, nekonečným uzlem, vázou, dvěma zlatými rybami (s hlavami k sobě), kolem dharmy s osmi loukotěmi, praporcem vítězství, slunečníkem a mušlí. V den dalajlámovy návštěvy bylo kolem školy rozmístěno velké množství indických policistů; pamatuji si, že jsem to ráno během čekání s některými z nich hrál kuličky. Když konečně přijel, jako bychom se ocitli v pohádce. Z nabílených vonných pecí postavených speciálně pro tuto příležitost stoupal hustý dým. Oblečeni v pestrobarevných svátečních oděvech a s tradičním tibetským bílým uvítacím šátkem zvaným kata v rukou jsme stáli po obou stranách příjezdové cesty vedoucí ke škole a z plna hrdla zpívali.

Byl jsem vybrán jako jeden z žáků, kteří dalajlámu doprovázeli při prohlídce školy. Zeptal jsem se ho, zda se může stát mnichem, načež odpověděl: „Dobře se uč a můžeš se stát mnichem, kdykoli budeš chtít.“ Když se ohlédnu zpět, myslím, že jediný důvod, proč mne tak přemoudřele přitahovalo mnišství, byli dva učitelé v dětském domově, kteří byli mnichy. Byli tam nejvlídnějšími dospělými a zřejmě i nejvzdělanějšími. Vždycky vypadali šťastně a klidně, někdy až blaženě. Pro nás děti bylo nejdůležitější, že vyprávěli nejzajímavější příběhy.

A tak jsem se při první příležitosti – zrovna byl první den tibetského nového roku (toho roku na konci února) – stal ve věku jedenácti let navzdory otcovým protestům mnichem a odešel do kláštera. Mrzelo ho, že jsem promarnil příležitost stát se živitelem rodiny – rodiče jeho generace si přáli, aby jejich děti získaly vzdělání a pracovaly v kanceláři. Dalších téměř deset let jsem žil, pracoval, meditoval a odříkával mantry v klášteře Dzongkar Choede, jehož jsem byl členem. Právě tam, v tichých, stále zelených kopcích Dharamsaly v severní Indii, jsem si procvičoval svou primitivní angličtinu s hippie, kteří zde hledali osvícení.

Spřátelil jsem se s Johnem a Larsem. John nebyl hippie. Byl americký poustevník žijící o samotě v příjemném bungalovu, který si pronajal poblíž meditační chýše vysoce váženého tibetského Mistra. S Johnem jsem se scházel jednou či dvakrát týdně. Hovořili jsme a já předčítal z tibetské knihy, jež byla sama o sobě překladem klasického indického buddhistického textu z osmnáctého století. Díky Johnovi jsem poznal lívance a šunku.

Lars byl Dán, který žil docela blízko kláštera. Často jsem ho navštěvoval, povídali jsme si a dávali si toast s džemem.

Na jaře 1972 se klášter přestěhoval do parné jižní Indie, kde byl zahájen tibetský přesídlovací program. Zde jsem se ve třinácti letech spolu s ostatními mnichy z kláštera stal součástí přesídlovací pracovní síly. Mýtili jsme lesy, kopali strouhy a pracovali na kukuřičných polích. První dva roky jsme během příprav na přesídlení dostávali denní mzdu 0,75 indických rupií, což je zhruba 1,5 centu.

V Dzongkar Choede se nám dostalo nepatrného formálního vzdělání. Není zvykem, aby mladí mniši chodili do běžných světských škol. Když se naše komunita přestěhovala do jižní Indie, uměl jsem zpaměti všechny požadované buddhistické texty. Denní práce v osadě končily ve čtyři hodiny odpoledne, takže mi zbýval volný čas, který jsem opět věnoval angličtině. Neměl jsem však příležitost mluvit, a tak jsem se spokojil se čtením komiksů. Jednoho dne jsem levně získal používané tranzistorové rádio, takže každý den jsem pak poslouchal BBC World Service a americký Hlas Ameriky. Tenkrát byl na Hlasu Ameriky skvělý program „zvláštní anglické vysílání“, v němž hlasatel mluvil pomalu a každou větu dvakrát zopakoval. Nesmírně mi to pomohlo, neboť jsem tenkrát měl skutečně jen základy.

Protože jsem byl jediným mladíkem v klášteře, který uměl mluvit a číst anglicky, ač zprvu jen rudimentárně, bylo to pro mne zdrojem pýchy a rovněž cestou jak se odlišit od ostatních. Kolem byl svět, doslova i přeneseně za hranicemi uprchlické komunity, za hranicemi kláštera celý svět, do něhož jsem jako jediný z klášterního společenství mohl vstoupit. Díky angličtině jsem se naučil orientovat na glóbu, jenž mi přiblížil všechny velké země, o nichž jsem slýchal ve zprávách – Anglii, Ameriku, Rusko a samozřejmě náš milovaný Tibet, jenž tragicky připadl komunistické Číně.

Kolem roku 1976, když mi bylo tak sedmnáct či osmnáct, jsem se seznámil s obdivuhodnou ženou, jež změnila mou karmu s angličtinou. Doktorka Valentina Stacheová-Rosenová byla německá indoložka se specializací na sanskrtské a čínské texty, která tehdy žila v Bengalúru (kde její manžel vedl Institut Maxe Müllera). Doktorka Stacheová-Rosenová se velmi živě zajímala o můj pokrok v angličtině. Seznamovala mne se západní literaturou a posílala mi knihy – od Hermanna Hesseho a Agathy Christie, Rudou hvězdu nad Čínou Edgara Snowa a především velký anglický slovník se spoustou příkladů užití slov ve větách. Doma u doktorky Stacheové-Rosenové jsem se naučil jíst nožem a vidličkou. Až do její smrti v roce 1980 jsme si dopisovali. Nedovedu si představit, jak by se bez její laskavosti moje angličtina dostala ze stavu, v němž tehdy byla, a v souvislosti s tím kam by se byl ubíral můj život.

Přečetl jsem rovněž v angličtině psanou knihu Trevora Linga The Buddha, v níž je vylíčen život a učení Buddhy jako revolucionáře, filozofa a duchovního učitele. Především v této knize mne hluboce zasáhla sugestivní síla anglického jazyka. Byla v něm živost a bezprostřednost, kterou jsem v psané tibetštině nikdy necítil; podobala se mluvené řeči. (Rozdíl mezi psanou a mluvenou tibetštinou je obrovský.)

Někdy v této době jsem potkal tibetského učitele, jenž se později stal jedním z těch, kdo nejvýznamněji ovlivnili mé klasické buddhistické vzdělání. Zemej Rinpočhe, známý svou vzdělaností a poezií, byl nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznal. Žil tehdy částečně odloučeným životem, oddaný tiché meditaci, v další tibetské osadě vzdálené od kláštera přibližně hodinu cesty autobusem. Rinpočheho jméno jsem znal z mnoha školních učebnic tibetského jazyka, které editoval. Osobní setkání a rozhovor s ním ve mně znovu zažehly nadšení pro vzdělání, jež mne původně inspirovalo k mnišství. Již při našem seznámení Rinpočhe rozpo- znal mého neklidného ducha a vzal mne pod svá křídla. A tak jsem v létě 1978 odešel ze svého malého kláštera do Gandän, velkého univerzitního kláštera v jiné části jižní Indie, vzdáleného přibližně deset až dvanáct hodin cesty autobusem.

V roce 1985 při návštěvě Dharamsaly v severní Indii, dvacet let poté, co jsem jako malý kluk popobíhal, abych udržel krok s Jeho Svatostí, jsem měl náhodou tu velikou čest, že jsem byl požádán, abych tlumočil dalajlámovy přednášky, protože sjednaný tlumočník angličtiny první den nemohl. Po několika dnech výuky mne dalajlámova kancelář informovala, že by si Jeho Svatost přál se mnou mluvit. V domluvený čas mne tajemník uvedl do přednáškového sálu, který je součástí dalajlámova oficiálního sídla, jednoduchého koloniálního bungalovu z kamene a dřeva se zelenou střechou z vlnitého plechu. Když jsem vstoupil, Jeho Svatost řekl: „Já vás znám. Jste výtečný debatér z kláštera Gandän. Nevěděl jsem ale, že mluvíte anglicky.“ Někteří Zápaďané, kteří poslouchali mé tlumočení, dalajlámovi řekli, že se moje angličtina dobře poslouchá. Jeho Svatost mne požádal, zda bych mohl být k dispozici, kdy by potřeboval tlumočníka, zejména na cestách. Z očí mi vyhrkly slzy. Ani ve snu mne nenapadlo, že bych mohl mít tu čest úzce spolupracovat s dalajlámou. Jistě nemusím dodávat, že jsem odpověděl, že bych tím byl velice poctěn.

Pro Tibeťana, který vyrostl jako uprchlík v Indii, byla služba dalajlámovi, tibetským lidem hluboce uctívanému, zároveň možností jak uctít oběti, které museli naši rodiče přinést v prvních letech exilu.

Začal jsem tedy dalajlámu doprovázet na jeho zahraničních cestách, tlumočit pro něj anglicky mluvícím posluchačům a kolegům z multidisciplinárních kontemplativních studií včetně významných vědeckých setkání typu dialogů Mind and Life (Mysli a života) a pomáhat mu při přípravě knih. Tyto práce vykonávám jako dalajlámův hlavní tlumočník angličtiny od roku 1985, takže tomuto pozoruhodnému hlasu soucitnosti teď sloužím už bezmála tři desetiletí.

Od samého začátku se Jeho Svatost jasně vyjádřil, že nebudu patřit k jeho stálému personálu. Řekl, že by to bylo mrhání mým mnišským vzděláním a talentem. Poradil mi, abych se spíš soustředil na studium a vedl nezávislý život věnovaný vzdělávání. Bylo to nesmírně soucitné.

Časem jsem dospěl k poznání, že mým osobním údělem je sloužit v současném světě jako zprostředkovatel klasické tibetské buddhistické tradice. Možná mne na tuto roli připravily zvláštní okolnosti mých mladých let, kdy jsem vyrůstal v klášteře a zároveň byl okouzlen angličtinou a Západem. Tenkrát nebylo mnoho lidí vyškolených v klasické buddhistické tradici, kteří zároveň uměli anglicky. Jak jsem se v angličtině zdokonaloval, docházelo mi, že je patrně mým zvláštním úkolem propojovat obě kultury, které mám rád.

Motivace naplnit účelně tento osud mne přivedla do Anglie na univerzitu v Cambridgi, čímž začala nová etapa mého života. Měl jsem štěstí, že jsem díky laskavosti mnoha lidí mohl skutečně zasvětit svůj profesionální život zprostředkování kulturní výměny, ať již ve službě dalajlámovi, nebo jako předkladatel nejdůležitějších tibetských textů do angličtiny. Mé zkušenosti potvrdily to, co jsem již dříve intuitivně věděl, že ze spojení klasické tibetské buddhistické tradice se současným myšlením a kulturou včetně vědy může vzejít mnoho dobrého. Tato kniha je součástí rozsáhlé snahy o mezikulturní pojetí.

O soucitnost se zajímám celý život. V dětství jsem byl tím, kdo soucit druhých přijímal. Díky tisícům obyčejných britských občanů, kteří přispívali organizaci Zachraňte děti, našlo více než tisíc tibetských dětí jako já domov, v němž mohly na počátku šedesátých let vyrůstat v bezpečí, zatímco rodiče se usilovně snažili přizpůsobit životu v zemi, jejíž jazyk ani zvyky neznali. Díky jednotlivcům, jako byli doktorka Valentina Stacheová-Rosenová a Zemej Rinpočhe, jsem nalezl smysl svého zcela neobvyklého vzdělání. V profesionálním životě, v němž tak úzce spolupracuji s dalajlámou, jsem měl výsadu přesvědčit se z první ruky, co znamená žít životem ztělesňujícím charakteristickou lidskou vlastnost zvanou soucitnost.

Dnes jsem ženatý a mám dvě dospívající dcery. Žiji v severoamerickém městě a můj život je naprosto odlišný od života, na nějž jsem byl zvyklý v tibetském klášteře v Indii. V běžném životě musím řešit typické problémy rychlého moderního světa – vyvážit práci, rodinu a vztahy, platit účty – a současně si udržet zdravý rozum, schopnost rozlišovat důležité od nedůležitého a nezbytný optimismus. Právě v učení mé původní tibetské buddhistické tradice nacházím celou řadu prostředků, jež mi pomáhají v současném světě zvládat výzvy každodenního života. O některé z nich bych se s vámi rád podělil v této knize.

Co je soucit? Většina z nás si soucitu cení a souhlasí, že je důležitý jak v osobním životě, tak ve společnosti obecně. Soucit je nesporně také součástí naší každodenní lidské zkušenosti. Milujeme své děti a pečujeme o ně, setkáme-li se s trpícím člověkem, instinktivně s ním cítíme, když nám někdo nabídne pomoc v těžké chvíli, jsme dojati. Většina z nás se také shodne na tom, že soucit nějak souvisí s tím, co znamená vést dobrý život. Není tedy náhoda, že soucitnost tvoří průsečík etických systémů všech významnějších náboženských a humanistických tradic. I ve sporné oblasti politiky je soucitnost hodnotou, k níž se dychtivě hlásí obě strany celého širokého spektra.

Navzdory společně sdíleným zkušenostem a přesvědčením se nedaří přičíst soucitnosti v životě jednotlivců a ve společnosti ústřední roli. V současné kultuře máme k hodnotám, jako jsou laskavost a soucitnost, spíš zmatečný vztah. Sekulárnímu západnímu světu chybí ucelený kulturní rámec, v němž by bylo možné formulovat, co je soucit a jak funguje. Pro některé lidi je věcí náboženství a morálky, soukromou záležitostí jednotlivce podružného až mizivého společenského významu. Další pochybují, že by člověk mohl být zcela nezištný, a jsou nedůvěřiví k postojům jako soucitnost, jejichž hlavním smyslem je dobro druhého člověka. Jak jednou uznávaný vědec poznamenal: „Škrábni altruistu a sleduj, jak pokrytec krvácí.“ Jiní zas vynášejí tyto lidské kvality do takových výšin, že jsou mimo dosah většiny z nás a týkají se jen výjimečných osobností, jako jsou Matka Tereza, Nelson Mandela a dalajláma. Soucitnost se stává něčím, co na dálku obdivujeme u velkých osobností, co však nemá pro běžný život význam.

Široce pojatý soucit je zájem vznikající při setkání s utrpením druhého a snaha toto utrpení zmírnit. Anglické slovo pro soucit compassion, které pochází z latiny, znamená doslova „trpět s“. Podle historičky náboženství Karen Armstrongové je slovo pro soucit v semitských jazycích – rahama-nut v hebrejštině a rahman v arabštině – etymologicky příbuzné s výrazem pro dělohu, což evokuje mateřskou lásku k dítěti, jež je archetypálním vyjádřením soucitu. Soucit je v zásadě odezva na nevyhnutelnou realitu lidského údělu – prožívání bolesti a trápení.

Soucit je schopnost reagovat na utrpení s pochopením, trpělivostí a laskavostí spíš než například se strachem a odporem. Soucit jako takový nám umožňuje otevřít se realitě utrpení a usilovat o jeho zmírnění. Právě soucitnost spojuje schopnost vcítit se s laskavostí, velkodušností a dalšími projevy altruismu.

Soucit vznikající jako reakce na nouzi či utrpení probíhá ve třech okamžitě na sebe navazujících fázích: zaznamenáme utrpení či nouzi druhého, emočně se na svízelnou situaci napojíme a instinktivně si přejeme, aby se zlepšila. Soucit může vést k činu; jde o ochotu pomoci nebo touhu něco s problémem jiného člověka udělat. Dnes již vědci začínají mapovat neurobiologický základ soucitnosti a zkoumají její hluboké evoluční kořeny.
Společnost dlouho přehlížela, že soucitnost je zásadní součástí lidské povahy a chování. Ztotožnili jsme se s populárním výkladem, podle nějž je třeba na chování člověka nahlížet veskrze jen prizmatem soutěživosti a vlastního zájmu. Je to příběh, který vyprávíme sami o sobě.

Problémem takových příběhů je, že bývají sebenaplňující. Tvrdíme-li, že jsme v jádru sobecká a agresivní stvoření, předpokládáme, že každý si žije jen pro sebe. Ve světě, kde je „člověk člověku vlkem“, je jen logické vidět ostatní pouze jako zdroj soupeřivosti a nepřátelství. A tak přistupujeme k druhým lidem s obavami, strachem a podezíravostí, místo abychom je brali jako sobě rovné a přátelské. Naopak jestliže považujeme člověka za společenskou bytost obdařenou instinktem soucitnosti a laskavosti a uvědomujeme si, že blaho lidí jako hluboce vzájemně provázaných bytostí je propojené, naprosto to mění náš pohled na svět a chování v něm. Takže příběhy, které si o sobě vyprávíme, jsou důležité, dokonce velmi důležité. 

***

Úvod z knihy ODVÁŽNÉ SRDCE, koupit ji můžete ZDE

úterý 12. září 2017

Je možné zvrátit průběh rakoviny prostaty pomocí vhodné stravy?



Pokud dokáže zdravá strava přeměnit váš krevní oběh ve stroj zabíjející rakovinu, co ji tak využít nejenom k tomu, jak se nádorovému onemocnění vyhnout, ale také k tomu, jak je léčit? Jiným smrtelným chorobám, jako jsou choroby srdce, diabetes 2. typu či hypertenze, se dá zabránit. Lze je zastavit či dokonce zvrátit jejich průběh. Proč by to tedy nemohlo jít i u rakoviny?

Aby doktor Ornish a jeho kolegové mohli odpovědět na tuto otázku, vybrali třiadevadesát mužů s rakovinou prostaty, kteří se rozhodli neabsolvovat klasickou léčbu. Tento druh rakoviny se může rozvíjet tak pomalu a vedlejší účinky léčby jsou tak hrozivé, že někteří muži, u nichž bylo diagnostikováno toto onemocnění, se raději nechají zařadit do lékařských kolonek s označením „pečlivě sledovat“ nebo „budoucí léčba“. Následujícím krokem je totiž často chemoterapie, ozařování a/nebo radikální operační zákrok, který může mít za následek pacientovu inkontinenci či impotenci. Proto se lékaři snaží tyto léčebné postupy co nejvíce oddálit. A jelikož nemocní sami nijak aktivně do léčby nevstupují, představují ideální skupinu populace, na níž je možné vyzkoušet účinek stravy a životního stylu.

Pacienti trpící rakovinou prostaty byli náhodně rozděleni do dvou skupin: do kontrolní skupiny, které nebyla doporučena žádná dieta ani speciální druh životosprávy, a do skupiny, jejíž strava byla založena na konzumaci ovoce, zeleniny, celozrnných obilovin a luštěnin, zejména fazolí. Mimoto měli její účastníci dodržovat zásady zdravého životního stylu, kupříkladu šestkrát týdně se půlhodinu věnovat rychlé chůzi.

Postup nádorového onemocnění byl sledován na základě hladiny PSA (prostatického specifického antigenu), což je indikátor (onkomarker) nárůstu rakoviny prostaty v těle. Po jednom roce se hodnoty PSA zvýšily u kontrolní skupiny o 6 %. Přesně to také rakovina činí: s postupem času se nádor zvětšuje. U skupiny, která kladla důraz na zdravý životní styl, však hladina PSA klesla o 4 %, což naznačuje, že nádory se všeobecně zmenšily. Nebylo k tomu zapotřebí žádné chemoterapie ani ozařování – stačilo jíst a žít zdravě.

Biopsie, provedené před a po dietě, provázené zdravým životním stylem, doložily, že se během tohoto výzkumu změnila u účastníků výzkumu podoba více než pěti set genů. Jednalo se o první ukázku toho, že to, co jíte a jak žijete, vás může ovlivnit na genetické úrovni, podle toho, které geny jsou do léčebného procesu zapojeny, a které naopak ne. V průběhu dalšího roku po skončení testovacího období se u příslušníků první, kontrolní skupiny projevil takový nárůst nádorů, že 10 % pacientů bylo nuceno prodělat prostatektomii, operační zákrok, při němž je odstraněna celá prostatická žláza a okolní tkáň. Tento zákrok může vést nejen k inkontinenci a impotenci, nýbrž také ke změnám orgasmické funkce u přibližně 80 % mužů, kteří se zákroku podrobí. Oproti tomu žádný muž ze skupiny, která konzumovala rostlinnou stravu a dbala na zdravý životní styl, neskončil na operačním stole.

Jak to, že byli vědci schopni přesvědčit skupinu starších mužů, aby po dobu jednoho roku v podstatě přešli na veganskou stravu? Nechávali jim domů dopravovat hotová jídla. Vědci nejspíše dospěli k závěru, že muži jsou tak líní, že prostě snědí cokoli, co se jim připraví a předloží hotové – a ono to zafungovalo!

***


Úryvek z knihy JAK NEZEMŘÍT, autor Michael Greger, právě vychází v češtině, koupit ji můžete ZDE.