úterý 5. února 2019

ŽÁRLIVOST A ZÁVIST - Co se nám snaží říct a jak s nimi pracovat?


Žárlivost a závist jsou dva různé emocionální stavy, přináší však podobná poselství. Žárlivost přichází v reakci na nevěru nebo zradu v rámci blízkého vztahu, zatímco závist se objevuje jako reakce na neférové rozdělení zdrojů nebo uznání. Obě emoce obsahují směsici hněvu  (včetně nenávisti, proto se podívejte na svůj stín!) a strachu. Obě se snaží stanovit nebo obnovit ztracené hranice, jakmile intuitivně zhodnotí míru skutečného ohrožení vašich jistot nebo pozice. Pokud tyto emoce přijmete s respektem, přispějí vaší osobnosti i vztahům obrovskou stabilitou. Plyne-li žárlivost volně, nebudete se navenek jevit jako žárlivý nebo majetnický člověk. Naopak, vaše přirozená intuice a jasné hranice vám pomohou instinktivně volit a udržovat vztahy s důvěryhodnými partnery a přáteli. A stejně tak ani s volně plynoucí závistí se nebudete jevit jako závistivci nebo chamtivci, naopak vaše vnitřní jistota vám umožní oslavovat zisky a uznání u druhých lidí (i když nejsou zasloužené) bez toho, abyste ignorovali svou vlastní potřebu zisků a uznání. Pokud ovšem svou žárlivost a závist zneuctíte, budete mít potíže poznat spolehlivé lidi či s nimi navazovat vztah a vás (i všechny kolem vás) budou obtěžovat vaše katastrofální pokusy o zvýšení vaší sebeúcty a pocitu jistoty odsuzováním ostatních a shrabováním všeho, kam až vaše ruka dosáhne.

Žárlivost a závist nazývám „sociologickými emocemi“, protože nám pomáhají porozumět sociálnímu světu a brilantně se v něm orientovat. Jen málo lidí sdílí tento pohled. Naše kultura považuje za patologické většinu náročných emocí, ovšem žárlivost a závist bývají terčem útoků častěji než ostatní emoce. Lidé, kteří vyjadřují tyto emoce, jsou zřídkakdy přijímáni se ctí a respektem, častěji jsou prohlášeni za „šílené žárlivce“ nebo „zelenooké příšery“, v důsledku čehož jsou tyto emoce odsouzeny skrývat se ve stínu. Není to dobré, zejména pokud se jedná o emoce, které jsou nositeli intuitivní a ochranné informace. Žárlivost i závist se vynoří tehdy, když máte pocit, že jsou vaše společenské a osobní jistoty v ohrožení. Umlčet tyto emoce představuje totéž jako vyhodit spuštěné poplašné zařízení z okna ven, místo abyste se snažili zjistit, proč se vlastně poplach spustil! Když udusíte svou žárlivost a závist, ztratíte nejen možnost uvědomit si, jaké situace je vyvolaly, ale ztratíte i svou emocionální hbitost, instinkty a schopnost orientovat se v sociálním světě a ve vztazích. Mnozí psychologové i laici řadí žárlivost a závist mezi „primitivní“ emoce příslušející spíše neandertálcům než moderním lidem. Je to jen další příklad zneužití rozumu ke škatulkování a zneuctění určitého emočního stavu. Pokud je intelektu dovoleno vést válku s emocemi, je naše vnitřní vesnice destabilizovaná a schopnost inteligencí řádně fungovat se znepokojivě snižuje. Označíme-li žárlivost a závist za primitivní a překonanou, ignorujeme skutečnost, že potřeba žárlivosti a závisti se od počátku dějin lidstva u žádného obyvatelstva nesnižuje. Pokud by tyto emoce byly skutečně překonané, dnes by se již nevyskytovaly. Ale protože stále nevymizely, je úkolem nás, empatických lidí, zjistit, proč je potřebujeme. Začneme se žárlivostí.

POSELSTVÍ ŽÁRLIVOSTI

Představte si sebe a svého partnera na oslavě. Oba právě vstupujete do závazného vztahu, poprvé se ukazujete jako pár na veřejnosti a těšíte se na večer. Váš partner jde pro něco k pití, když tu spatří svou bývalou přítelkyni a usměje se na ni s takovou radostí, že pocítíte ostré bodnutí u srdce. Okamžitě tuto bolest zaženete a na své zbledlé tváři vykouzlíte úsměv pro případ, že by se na vás někdo díval. Než se stihnete vzpamatovat, váš partner a jeho bývalá přítelkyně se objímají a líbají na tváře způsobem, který ve vás vyvolává pochyby, zda mezi nimi skutečně vše skončilo. Když se váš partner rozloučí a vrátí se s vaším drinkem, co uděláte? Vytěsníte žárlivost a ukážete mu svou šťastnou tvář? Pokud tak učiníte, zřejmě to váš partner ocení, ovšem malý kousek vaší duše se zhroutí (a vy budete mít pravděpodobně po zbytek večera špatnou náladu nebo se vám budou hlavou honit různé myšlenky). Nebo vyjádříte žárlivost v její náladové podobě a obviníte svého partnera ze zrady? Pokud tak uděláte, budete mít navrch, poškodíte tím ovšem vlastní sebepojetí a reputaci svého partnera (nemusel mít totiž žádné nevhodné záměry). Kdybyste měli pouze tyto dvě volby – ublížit sobě, nebo kárat svého partnera –, žárlivost by si skutečně zasloužila svou hroznou pověst. Naštěstí existuje ještě další možnost. Porozumíte-li, proč se žárlivost objevuje (a co vám přináší), budete moct tuto silnou emoci usměrnit s úctou.

V uvedené situaci vám volně plynoucí žárlivost umožnila přesně pochopit situaci, protože mezi vaším partnerem a jeho bývalou přítelkyní zjevně přetrvává silné spojení. Žárlivost je kombinací intuice (strachu) a sebeobrany (hněvu), která se projevuje ve stavu nálady tehdy, když jsou ohrožené vaše nejbližší a nejdůležitější vztahy. Důvěrnost a pocit jistoty a bezpečí v blízkých vztazích jsou neuvěřitelně důležité pro zdraví a dobrou pohodu, dokonce natolik důležité, že budete mít pocit skutečného fyzického ohrožení, jakmile vytušíte zradu ze strany svého partnera. Tento pocit ohrožení lze zcela jistě vystopovat až do „primitivnějších“ dob našich předků, kdy výběr partnera nebo partnerky a udržení vztahu zajišťovalo fyzické přežití v tvrdých klimatických podmínkách. Nicméně intimní témata v souvislosti s přežitím neztratily v průběhu evoluce na důležitosti, proto se každý z nás dodnes potýká s nebezpečími, která ohrožují zdraví, pocit bezpečí a pohody. Není to žádný patologický jev – představuje to přirozenou a zdravou reakci. Pokud ovšem své žárlivosti nebudete naslouchat a nebudete ji respektovat, vtáhne vás do začarovaného kruhu, který vám může hodně znepříjemnit život. Jestli opakovaně zápasíte se žárlivostí, doporučuji vám vynikající knihu od Davida Busse o sociologické a biologické nutnosti žárlivosti The Dangerous Passion: Why Jealousy Is as Necessary as Love and Sex (Nebezpečná vášeň: Proč je žárlivost potřebná stejně jako láska a sex). Tato kniha neuvěřitelně otevírá oči, obhajuje žárlivost jako přirozenou a přesnou emoci – dokonce i když popisuje důkazy hrozného zneužívání této emoce zapříčiněného jejím vytěsněním a nekompetentním vyjádřením. Jedno ze zajímavých zjištění, které Buss uvádí, vychází ze studie prováděné u dvojic, které podstoupily terapii z důvodu „patologické“ žárlivosti u jednoho z partnerů. Studie odhalila jasné případy skryté nevěry u většiny dvojic (a jasné případy ochromujícího množství vnitřní nejistoty u zbylých dvojic). Pokaždé žárlivost poukazovala na skutečné ohrožující situace vnější nebo vnitřní nejistoty a jednala přesně, jak měla – upozornila svého nositele na vážná nebezpečí, která ohrožují jeho důvěrný vztah, udržení partnera a sociální pohodu.

Nezapomínejme, že všechny emoce mají pravdu, i když jsou nepříjemné nebo plné zdánlivě nebezpečných sil. Objeví-li se žárlivost, má pro svou přítomnost oprávněný důvod. Vaším úkolem je vzít žárlivost na vědomí a uvítat ji, místo abyste se tvářili, že nepotřebujete pocit jistoty a bezpečí ve svých nejdůležitějších vztazích. Žárlivost je důležitou součástí lásky a milujících vztahů. Ve skutečnosti bude opravdová a trvající láska, která hluboce otevře vaše srdce a duši, často u vás vyvolávat žárlivost. Když skutečně vpustíte do svého srdce druhou osobu, v podstatě necháváte padnout všechny své hranice – což znamená, že vaše psychika potřebuje ochránit vztah, který se teď stal součástí vás samých. Žárlivost hraje důležitou roli v této obranné strategii. Klíčem v práci se žárlivostí je rozpoznat, kdy upřímné hrozby, které vnímáte, pochází ze zrady vašeho partnera či partnerky a kdy pochází z vašich pochybností o sobě nebo z pocitu nejistoty ve vztahu. Jako u každé jiné náročné emoce neexistuje žádná alternativa k usměrnění žárlivosti. Jediná cesta ven vede skrz ni.

Cvičení pro žárlivost

Žárlivost obsahuje hněv, proto byste ji měli nasměrovat do své hranice, aby jí dodala sílu poté, co se hranice v šoku otřásla v základech. Žárlivost obyčejně vnímáme jako ohnivou energii, planoucí a intenzivní, nebo vařící a pařící. V obou případech vám její přesun z těla ven a dovnitř svých hranic pomůže obnovit osobní prostor a zklidnit se, díky čemuž se pak dokážete opět soustředit. Když upevňujete své hranice za pomoci žárlivosti, zabýváte se smysluplně svým hněvem a zevnitř svého oživeného osobního prostoru léčíte s obnovenou silou svůj šok a ztrátu vlastní hodnoty. Tak získáte přístup k těm instinktům a intuici, které spočívají na strachu a které vám žárlivost přináší.

Pokud se pokusíte jednat (což je správná reakce na strach uvnitř žárlivosti) předtím, než obnovíte své hranice pomocí hněvu, s nejvyšší pravděpodobností překompenzujete a neudržíte své nálady na uzdě, nebo naopak je vykompenzujete nedostatečně a zhroutíte se. Pokud ovšem svou hranici nejdřív posílíte a upevníte, budete jednat z pozice uzemněné síly. Jakmile pro sebe vytvoříte posvátný prostor, budete mít plný přístup ke své intuici a instinktům, což znamená, že budete mít k dispozici desítky možností jak reagovat (místo pouze obvyklých dvou reakcí: vybuchnout, nebo se zhroutit). Možná se rozhodnete situaci pečlivěji prozkoumat („co bylo zrazeno?“), ve vzpomínkách zapátrat po dalších událostech nebo zradách (což představuje geniální způsob použití intuice uvnitř žárlivosti), zdvořile si promluvit se svým partnerem o svých upřímných obavách, prozkoumat svou vlastní sebeúctu a pocit jistoty („co je zapotřebí uzdravit a obnovit?“) nebo v rámci sezení spálit související smlouvy, a tím si uvědomit, s čím jste souhlasili, když jste vstupovali do tohoto vztahu (věrnost pro vás možná nebyla původně důležitá, i když nyní o ni očividně zájem máte!). Ať je váš další krok jakýkoliv, budete jednat jakožto vzpřímená a emočně podporovaná osoba, a nikoliv jako bezmocná oběť. Pokud budete své žárlivosti naslouchat, posílí vaše vnímání a schopnost jednat se sebou i s partnerem či partnerkou s úctou.

Zahodíte-li svou žárlivost tím, že ji vytěsníte nebo výbušně vyjádříte, zhoršíte svou schopnost identifikovat nevěru a vhodně na ni reagovat. Pak vztahy, pro které se rozhodnete, budou pravděpodobně s vámi natolik neslučitelné a znejišťující, že nebudete mít dostatečně klidnou mysl potřebnou pro to, abyste se o sebe postarali, abyste vedli harmonický život nebo se zabývali svými hlubšími záležitostmi. Pokud si ovšem dokážete vážit geniální informace ukryté v žárlivosti a naslouchat jí, budete schopni kráčet i po často náročné cestě k jádru jakéhokoliv problematického tématu souvisejícího se vztahem. V tomto jádru můžete objevit nejen informace o svém aktuálním partnerovi či partnerce, ale i svá základní přesvědčení o vlastní hodnotě a hodnotě druhých lidí, rodinné naprogramování, které jste převzali v souvislosti s láskou a spolupatřičností, smlouvy s partnery / partnerkami nebo pečovateli (váš první milostný vztah), které v sobě stále nosíte, nebo třeba ty geniální triky, které jste použili, abyste se ochránili před ztrátou tím, že jste si podvědomě zvolili nekompatibilní lidi, se kterými nikdy nebudete schopni navázat skutečné vztahy.

Za pomoci své respektované žárlivosti můžete odhalit smlouvy o důvěře, které vznikaly pod tlakem ze strany vrstevníků, rodinných pravidel a neshod, médií a jejich vymývání mozku a prakticky čehokoliv dalšího. Když tyto uvízlé a svazující informace umístíte na hezky velké pergameny a podíváte se na ně, začnete rozumět tomu, proč ve vašem životě vztahy a žárlivost představovaly překážku. Pak se můžete skrze svou žárlivost osvobodit. Dokážete-li zavinout své smlouvy, pevně je smotat nebo i uzavřít do pouzdra či obalu, vymaníte se z jejich vlivu (teď, když víte, co smlouvy obsahují a proč jste s nimi souhlasili). Když pak své smlouvy hodíte daleko od sebe a spálíte libovolnou intenzitou, kterou v tu chvíli pociťujete (žárlivost může z těchto smluv udělat planoucí vatry), budete schopni naplno těžit ze síly svých emocí a nebudete jimi ani zahlceni, ani přemoženi. Vaše psychika se pročistí, vědomí rozšíří a opět získáte své vymezení, intuici a přístup ke svým zdrojům. Možná bude vztah, který vaši žárlivost vyvolal, pokračovat, ale vy v něm budete schopni fungovat vědoměji. Možná se vztah rozpadne, jestliže je váš partner či partnerka nevěrná, anebo zjistíte své vlastní falešné důvody pro setrvávání v daném vztahu. Možná v sobě objevíte hluboké pocity nedostatečnosti, které je potřeba léčit předtím, než přijmete závazky jakéhokoliv vztahu. Ať se stane cokoliv, podstatné je, že se váš příběh rozvíjí, uctěná žárlivost vám umožní ochránit vaše srdce i srdce partnera či partnerky. Nejednejte se žárlivostí, jako by to byl nezvaný host. Pozvěte ji dál a obejměte, v žárlivosti se ukrývá mocné léčivé poznání.

Pokud jste ve svém životě strávili hodně času vytěsňováním nebo vyjadřováním žárlivosti, můžete objevit ještě celou řadu emocí, které za touto žárlivostí uvízly – zejména hněv a strach. Dostaví se třeba stud, nenávist, zuřivost a zloba, nebo můžete pociťovat úzkost, panický strach či zmatek. Můžete upadnout do apatie nebo deprese nebo vás zaplaví smutek, zoufalství či žal. Nepovažujte tyto pocity za patologické! Všechny emoce vámi jednoduše projdou, když je respektujete, usměrníte a s úctou přijmete jejich geniální informace. Potřebujete-li, klidně se vraťte ke kapitole o emoci, kterou právě pociťujete. Uvědomte si však následující: zvýšený pohyb a tok emocí jsou známkou toho, že všechno děláte správně! Narovnejte se, zůstaňte stát zpříma a poblahopřejte si, váš vnitřní proud se dal opět do pohybu! Použijte svou mnohonásobnou inteligenci, vnímejte své tělo, napojte se na své vize a pamatujte: máte emoce, ale nesestáváte z nich. Emoce nejsou vašimi trýzniteli – představují vaše nástroje, průvodce, ochránce a spojence. Když projdete smlouvami, které vaše žárlivost v danou chvíli objeví, opět se prosím soustřeďte, obnovte své uzemnění, prozařte hranice a dočerpejte energii co nejdříve. Žárlivost vám pomůže odkrýt a uvolnit ohromné množství informací a starých vzorců chování. Tato extrémní změna v psychice okamžitě zalarmuje vaše schopnosti udržující status quo, proto byste měli každou svoji část hned osvěžit. Tím, že záměrně dočerpáte sílu a vitalitu, stane se váš sklon uchovávat status quo stejně vědomým procesem jako provádění změn. Jakmile ukončíte práci se žárlivostí, poděkujte jí a dejte jí vědět, že je zcela vítána i v budoucnu, aby vám pomohla volit, udržovat a hlídat ty nejdůležitější vztahy ve vašem životě.

CO DĚLAT, KDYŽ ŽÁRLIVOST ZATUHNE

Neustálá a nepoddajná žárlivost je zřídkakdy patologická. Je rušivá, nepříjemná a nezřídka trapná (stud a žárlivost častokrát putují společně, protože obě emoce sledují naše chování a vztahy), jen málokdy se však objeví zničehonic, bez příčiny. Jelikož žárlivost ve stavu nálady často nabírá velmi znepokojivou a hrozivou podobu (a pro její zlou pověst nelze žárlivost sdílet s ostatními lidmi), snadno můžeme uvěřit svým mylným představám, že s námi něco není v pořádku. Všechny dovednosti, které uvádím ve cvičení pro žárlivost, vám sice pomůžou projít skrze jakékoliv množství zatuhlé žárlivosti, tato emoce je ovšem tak silná (a je tak silně zneuctívána), že se snaha o přiblížení může zdát skličující, a někdy až nemožná. Jestliže tato situace nastala, je to chvíle pro vyhledání podpory. Tradiční terapie dokáže být velice užitečná, stejně jako kognitivně-behaviorální terapie. Pamatujte si ovšem důležitou věc: nikomu nedovolte, aby se snažil vymazat vaši žárlivost ve prospěch některé z „hezčích“ emocí. Vaším posvátným úkolem na území žárlivosti je obnovit své hranice, intuici a schopnost volit a udržovat oddané vztahy – a ne se jednou provždy zbavit neuvěřitelně léčivé síly žárlivosti.

CTÍME ŽÁRLIVOST DRUHÝCH LIDÍ

Když lidem pomůžete respektovat jejich žárlivost a naslouchat jí, odvedete výbornou léčivou službu. Když se naproti tomu budete snažit zbavit lidi jejich žárlivosti tím, že se s nimi budete hádat nebo je zostudíte, zrušíte tím jejich instinkty a hranice. Pokud ovšem dokážete žárlivost uvítat jako oprávněnou a smysluplnou emoci, okamžitě žárlivou osobu zklidníte a navrátíte do jejího středu, čímž se obnoví její hranice a instinkty. Nemusíte přebírat roli mudrce nebo rádce, žárlivost přichází celá se svou geniální informací a svými instinkty, proto vše, co vlastně potřebujete udělat, je ptát se žárlivého člověka na to, co vnímá. To mu pomůže respektovat intuici uvnitř žárlivosti a ověřit signály, které ho upozornily na potíže. Pokud znáte někoho, kdo bojuje s neustále se vracejícími návaly žárlivosti, můžete vytvořit posvátný prostor tím, že mu pomůžete uvědomit si, že se jeho žárlivost objevuje pokaždé v reakci na skutečné ohrožení pocitu pohody a důvěrné jistoty. Pokud se zapletl do vztahu s nevěrným partnerem či partnerkou, můžete mu pomoct rozpoznat situaci jednoduše tak, že ho necháte mluvit. A pokud problém nespočívá v partnerovi či partnerce, ale v jeho vlastním pocitu nejistoty (nebo v nevhodné volbě partnera či partnerky), můžete mu rovněž pomoct rozpoznat situaci tím, že ho necháte mluvit. Jestliže ovšem jeho žárlivost neprojde žádnou změnou, měli byste mu pomoct najít dobrého terapeuta, který ho dokáže podpořit v odkrývání hluboko pohřbených témat, jež narušují schopnost prožívat léčivou intimitu. Žárlivost je intenzivní emoce. Pokud je zneužita, zamotá se do začarovaného kruhu a uvrhne člověka do divoké podoby nálady – v důsledku čehož takový člověk pak potřebuje větší pomoc, než mu dokáže poskytnout přítel.

POSELSTVÍ ZÁVISTI

Závist, stejně jako žárlivost, obsahuje směsici hněvu, který obnovuje hranice, a intuitivního strachu. Rozdíl mezi oběma emocemi spočívá v tom, že závist používá hněv a strach k tomu, aby pomohla identifikovat rizika, která ohrožují naši pozici a jistotu v sociální skupině, ne v důvěrných vztazích. Závist upozorňuje na zradu a útoky na náš pocit pohody, činí tak ovšem spíše v souvislosti se spravedlivou a poctivou distribucí zdrojů a uznání než v souvislosti s vnímáním vlastní hodnoty jakožto partnera či partnerky. Závist je mocná a silná, protože reaguje na významné ohrožení společenské pozice a přístupu ke zdrojům (jako jsou peníze, jídlo, privilegia, jistota a bezpečí, sounáležitost a status). Závist se vás zastane ve chvílích nespravedlnosti nebo zvýhodňování druhých lidí nebo když vám jsou (nebo máte pocit, že vám jsou) odebrány zdroje ve prospěch někoho jiného.

Závist je spolu se žárlivostí často označována jako primitivní a destruktivní emoce, ale stejně tak jako u žárlivosti se ani u závisti od počátku lidských dějin nesnížila potřeba jejího výskytu u žádné populace na zemi. Jsme druh neodmyslitelně spjatý se sociálním životem, proto žárlivost i závist přichází, aby dohlédly na naše společenské vztahy, společenské tlaky a společenské postavení. Obě tyto emoce nám pomáhají fungovat v rámci sociálních struktur. V primitivnějších situacích se závist objevovala tehdy, když byla pozice jedince v jeho sociální skupině vážně ohrožena vetřelci, izolací nebo rozmarnými autoritami („co bylo zrazeno?“). V takových případech dodala závist sílu potřebnou k opětovnému stanovení hranic a intuici k volbě těch správných dalších kroků (mezi sty možnými) potřebných k obnovení společenské pozice („co je zapotřebí uzdravit a obnovit?“). Pokud byla pozice jedince destabilizována, nebo ještě hůř smazána vyvržením ze skupiny, síla a informace uvnitř závisti byly schopné dodat mu dovednosti a intuici potřebnou k přežití a třeba i vyhledání nové skupiny.

V dnešním moderním světě hrozby pro naše společenské postavení a naši schopnost zajistit zdroje nikterak neubyly. Dnes vyžadujeme více peněz, více zdrojů, více věcí a větší infrastrukturu, než kdykoliv dřív vyžadovali naši předkové. Z toho vyplývá, že síla a intuice ukryté v závisti – která nám pomáhá navázat kontakt se zdroji materiálních a společenských jistot a dohlížet na ně – jsou nadále nesmírně důležité pro přežití. Naším klíčovým úkolem není závist vymazat ve prospěch „příjemnějších“ emocí, ale pochopit její důležité intuitivní schopnosti obnovující hranice a naplno využít její léčivé síly v našem moderním životě, jež je tak silně závislý na zdrojích. Závist má významnou obrannou funkci. Je zde, aby nám pomáhala zajistit vazby se sociálními strukturami a poskytla nám podporu, kterou potřebujeme, abychom žili naplno a vzkvétali.

Představte si následující scénář. Ve svém zaměstnání si již šest let pomalu budujete svou kariéru, znáte strukturu, rizika, spojence, potížisty, šiřitele klevet. Víte, jak interpretovat nálady svých nadřízených a víte, kdy a jak navrhnout změny tak, aby šance na jejich přijetí byla co nejvyšší. Práce vám přináší radost a máte i vize do budoucna, nenacházíte ovšem dostatek podpory pro své představy. Zvažujete možnost výpovědi, avšak nástupní plat v novém zaměstnání by se zdaleka nevyrovnal platu, který máte nyní, ani nárok na dovolenou by nebyl stejně vysoký a u zdravotní pojišťovny jste právě dosáhli úrovně, kdy vám proplatí 30 procent nákladů na zubní můstek, který již dlouho potřebujete. A celkem vzato vaše zaměstnání není tak špatné.

Jednoho dne je najat bystrý mladý muž a vy jen sledujete s otevřenými ústy a plni závisti, jak během krátké doby s vašimi nadřízenými, a dokonce i s potížisty vychází způsoby, o kterých se vám ani nesnilo. Jestliže nevíte, jak pracovat se svou závistí, zřejmě se dopustíte jednoho nebo dvou neúčinných rozhodnutí. Pokud svou závist vytěsníte a umlčíte, budete možná vypadat profesionálněji. Jelikož se ovšem objevila v reakci na velice reálné ohrožení, bude se muset vrátit (s největší pravděpodobností záludnými cestičkami, které vás uvedou do rozpaků). Když se vaše udupaná závist vrátí zadními vrátky, můžete se ocitnout v situacích, kdy nového kolegu (nebo šéfa!) začnete nechtěně kritizovat, „zapomenete“ na důležitý pracovní úkol nebo bezdůvodně uděláte zcela zbytečné chyby. Pokud svou závist vytěsníte, zboříte svou hranici, oslabíte intuici a snížíte svou efektivitu natolik, že sami ohrozíte svou pozici v práci. A nový kolega může být dokonce pověřen, aby vám pomáhal (nebo nad vámi dohlížel!). Vytěsněná závist vás vyřadí z provozu v době, kdy se nejvíc potřebujete soustředit a být schopni přemýšlet s nohama pevně na zemi.

Druhá neúčinná volba představuje vyjádření závisti skrze její různé podoby nálad – lstí nebo sabotáží. Mohli byste nového kolegu veřejně kritizovat, tajně kout pikle a obcházet ho nebo ho jemným popichováním dohnat k frustraci a vyhnat z vašeho působiště. Problém spočívá v tom, že každé z těchto válečných opatření ublíží a poníží jak nového kolegu, tak i vás, naruší pracovní prostředí a možná vykolejí chod celé firmy – to vše ohrozí vaši pozici mnohem zákeřnějšími způsoby, než jak by dokázal kolega. Pokud nadřízení začnou nového kolegu vnímat jako vaši oběť, okamžitě ztratíte svou tvář a stanete se sobeckým člověkem, se kterým nikdo nebude chtít mít co do činění. Jestliže má nový kolega lepší sociální dovednosti než vy, objeví způsob, jak vás obejít (což znamená, že možná bude muset oslabit vaši pozici ve firmě, aby zachránil svou vlastní kůži). Pokud do tohoto boje investujete hodně času a energie, utrpí tím váš pracovní výkon. Je velmi snadné pochopit, proč má závist tak strašnou pověst. Obě možnosti, jak vytěsnění, tak i vyjádření tohoto mocného pocitu, nepřináší druhým lidem nic než bolest a utrpení, škodí vašemu vlastnímu postavení a schopnosti fungovat moudře uvnitř vašich sociálních struktur.

Naštěstí existuje ještě třetí, léčivý způsob, jak využít vynikající vlastnosti hněvu a strachu ukrytých uvnitř závisti. Když svou závist budete respektovat a přivítáte ji, dodá vám dostatek vnitřní síly a spojí vás s vaší intuicí, díky čemuž pak budete schopni přehodnotit své postavení a hrozbu, kterou nový kolega představuje. Místo abyste ochromovali sebe vytěsňováním nebo se snažili ochromit nového spolupracovníka sabotáží, můžete použít vitalitu obsaženou v závisti k vlastnímu posílení a přípravě na mnohé změny, které tento nový muž neodvratně vnese do vašeho pracovního prostředí. Když dokážete obnovit svou hranici a celou situaci sledovat zevnitř svého posvátného prostoru, budete schopni ustát šok z nenadálé přítomnosti tohoto muže ve vaší sociální skupině. Rovněž opět získáte rovnováhu potřebnou ke zkoumání svého vlastního způsobu fungování, a to za pomoci překvapivě nových informací, které vám příchod nového spolupracovníka přináší. Pokud se vám líbí, můžete ho v novém zaměstnání přivítat a z první ruky se naučit něco o jeho cenných sociálních dovednostech a možná rozšířit své vlastní dovednosti tím, že některé z jeho technik převezmete (nebo alespoň zvážíte).

Pokud kolegu nedokážete vystát, chopte se příležitosti a odveďte důležitou práci se svým stínem (viz kapitola o nenávisti na stranách 227 až 246). Získáte tím sílu potřebnou k prozkoumání, proč vaše pracovní strategie nefungují tak dobře jako jeho. S touto novou informací můžete přehodnotit své zaměstnání a zvolenou kariéru ve firmě a možná poprvé rozpoznat, že jste si sami lhali do kapsy ohledně své schopnosti pracovat v této podnikové struktuře. Není to žádné příjemné zjištění a někdy vás to dokáže zcela rozhodit, což je důvod, proč se objevuje závist. Když je v ohrožení vaše společenské postavení a váš přístup ke zdroji uznání a podpory, což je zcela jasný případ naší modelové situace, potřebujete okamžitě posílit své hranice a svou intuici. Potřebujete rychle myslet, jednat, obnovit své sebepojetí, usměrnit přiměřený stud, který pociťujete v případě, že jste se nechovali nikterak hvězdně, obnovit svou hranici, vytvořit a ihned uvést do praxe několik oboustranně přínosných scénářů. Závist vám tohle vše dodá, ovšem jen když ji použijete.

Závist přispívá přesně těmi schopnostmi a dovednostmi, které potřebujete k účinnému zvládání čehokoliv, co ohrožuje nebo mění váš  polečenský status nebo finanční životaschopnost. Pokud je závist řádně uctěná a usměrněná, neproměníte se v bojovníka ani nebudete submisivní. Umožňuje vám rozpoznat sociální struktury a způsoby, jak v nich fungovat nebo jak je opustit, pokud v nich fungovat nedokážete, jak získávat a udržovat zdroje a uznání bez znehodnocování druhých lidí (znehodnocování druhých představuje nesmírně ubohou sociální strategii) a jak rozšířit své schopnosti přežít. Když svou závist zneuctíte, vykolejíte sami sebe, dostanete se do izolace a ohrožení. Když jí ovšem dovolíte volně plynout, dodá vám vnitřní pocit jistoty a bezpečí a intuici, kterou potřebujete, abyste čelili a reagovali na mnohé hrozby a náhlé změny, které zažíváte v rámci své snahy získat zdroje a čestně se ubránit v naší moderní džungli.

Cvičení pro závist

Hněv uvnitř závisti je silný, proto byste ho měli nasměrovat do svých hranic hned, jak ho pocítíte. Můžete se posílit (a objekt své nenávisti ochránit před újmou) i tím, že si dokonce představíte, jak svou hranici zapálíte. Když dokážete svůj intenzivní hněv uvnitř závisti respektovat a dostat ho ven z těla, budete se moct uklidnit natolik, abyste opět soustředili svou pozornost a získali přístup k intuici ukryté uvnitř závisti. A stejně jako v případě žárlivosti – pokusíte-li se jednat předtím, než obnovíte své hranice, překompenzujete se a vybuchnete, nebo se nedostatečně vykompenzujete a zhroutíte se. Pokud svou hranici ovšem nejprve posílíte a stabilizujete, budete schopni se uzemnit a soustředit uvnitř svého posvátného prostoru, kde získáte přístup ke svým mnohonásobným inteligencím, emocím, tělesným instinktům, vizím a ke své celistvosti.

Je důležité, abyste v takových chvílích byli obklopeni svou vesnicí zdrojů, protože pokud nejste, může se stát, že se budete svých vzorců chování a postojů držet, jako kdyby představovaly drahocenné dědictví nebo životně důležité orgány, místo abyste k nim přistupovali jako k rozhodnutím a strategiím, které jste v minulosti přijali ať již z jakýchkoliv důvodů. Jestliže dokážete se svým chováním zacházet jako se strategiemi, budete ho moct prozkoumat a změnit (pálením smluv) ve prospěch nových strategií, které budou lépe vyhovovat vaší dnešní sociální situaci. To neznamená, že všechny situace, které ve vás vyvolávají závist, vyžadují, abyste změnili své chování nebo jednání. Závist ovšem přichází v reakci na skutečná ohrožení buď ze strany vetřelce, nebo autority, která tedy nemusí na vás až tolik záležet, nebo z vlastního pocitu nejistoty, jenž oslabuje vaši schopnost účinně se zapojit do společenského prostředí. Hněv uvnitř závisti se probouzí, aby vám dodal sílu, naproti tomu strach se objevuje, aby vám propůjčil instinkty a intuici potřebnou k realizaci jakýchkoliv nápravných a léčivých kroků. Závist obsahuje obě emoce a obě emoce jsou v dané situaci zapotřebí. Daná chvíle není vhodná na to, abyste jednali za každou cenu (zejména pokud jsou vaše hranice narušeny!), ani to není ta pravá chvíle pro obnovení hranic a vaší předchozí pozice (vaše předchozí pozice může být ohrožena). Nastala změna a závist přichází, aby vás uprostřed změny ochránila a umožnila vám fungovat efektivně a hbitě.

Pokud předložíte své smlouvy s objektem závisti, s vašimi nadřízenými nebo strukturami, pro které pracujete, s vaším vlastním postavením nebo titulem (abyste odkryli očekávání, jež jste zřejmě vložili do této ztotožněné identity) nebo s čímkoliv, co přirozeně vyplyne z vaší závisti, budete schopni odkrýt mnohé z vašich přesvědčení a postojů. Můžete odhalit základní přesvědčení o své hodnotě a ceně v sociálních strukturách, vnitřní programy z dětství o hodnotě, kterou předpokládáte, že ve vás vidí rodiče a rodina, témata související se sourozenci a vrstevníky, která jste sice vytěsnili, ale nadále určují vaše chování, a možná odhalíte i způsoby, jakými se snažíte uhájit svou nezávislost tím, že odmítáte patřičně zapadnout do jakékoliv sociální struktury.

Je-li vaše závist přijata a usměrněna se ctí, pomůže vám odkrýt nevyléčená témata a traumata, která do dnešního dne pronásledují vaše chování. Jakmile obnovíte své hranice, intuici a sociální dovednosti, nebudete se již muset hroutit nebo kypět závistí, protože budete schopni posoudit a zvládat hrozby, na které vás závist upozorní, různými jinými (a mnohem cennějšími) způsoby.

Uvědomte si prosím, že nezpracovaná závist dokáže působit trápení a potíže ve světě emocí – zejména v souvislosti s hněvem a strachem. Nebuďte proto překvapeni, když se v průběhu usměrňování závisti vynoří i stud, hněv, vztek, nenávist, apatie, strach, úzkost, panický strach a zmatek. Každá blokovaná emoce buduje hráz ve vašem emočním světě, a jakmile ji otevřete, mohou se do doby, než bude obnoven váš plynulý vnitřní tok, valit další emoce. Je to samozřejmě intenzivní zkušenost, ale máte k dispozici dovednosti potřebné k tomu, abyste propluli jakýmkoliv návalem emocí. Dokážete-li tyto emoce zpozorovat a přivítat (v případě potřeby se vraťte ke kapitole o emoci, kterou právě pociťujete), dodají vám informace a soustředěnost potřebnou pro vaše uzdravení, a pak se přirozeným způsobem posunou zase dál.

Nezapomínejte, že vaším úkolem není své emoce ovládat, ale stát se přizpůsobivým a hbitým vodičem, skrze který mohou emoční energie volně proudit. Nezáleží na tom, zda jsou vaše emoce příjemné, nepříjemné, slabé nebo intenzivní – podstatné je, že využijete své dovednosti, abyste emoce přivítali, usměrnili a uctili jejich životně důležité informace. Vzpomeňte si na dvojici manter pro všechny silné emoce – „jediná cesta ven vede skrz ni“ a „i tohle jednou pomine“.

Jakmile prozkoumáte a zničíte všechny smlouvy, které vaše závist pro danou chvíli identifikovala, opět se soustřeďte, obnovte své uzemnění, rozjasněte svou hranici a osvěžte se co nejdříve. Usměrněním závisti vyvoláte ve své psychice mnohé změny, proto byste měli pomocí osvěžujícího cvičení dočerpat energii do každé části svého osobního území, aby kroky, které podniknete směrem k udržení statu quo, byly stejně vědomé a záměrné jako kroky směřující ke změně. Jakmile skončíte, poděkujte své závisti a dopřejte jí vážené místo ve svém emočním světě. Dodá vám vnitřní sílu a vědomí potřebné k tomu, abyste sledovali, a dokonce i oslavili vítězství a uznání náležící druhým lidem a zároveň udržovali svůj vlastní přístup ke zdrojům, sociální podpoře a uznání.

CO DĚLAT, KDYŽ SE ZÁVIST ZABLOKUJE
(NEBO PŘEROSTE V NENASYTNOST)

Pokud závist představuje pro vás velikou překážku a ani trochu s ní nehnou vaše pokusy o usměrnění, budete zřejmě potřebovat podporu terapeuta. Blokovaná závist je mocná a může vás uvrhnout do divokých stavů nálady. Často pozoruji, že hluboká a vytrvalá závist bývá důsledkem rodičovské nejednotnosti nebo sourozenecké soupeřivosti, o které se nikdy pořádně nemluvilo. Když dítě neustále zažívá nespravedlnost a jeho pocit nároku je v nepřetržitém ohrožení v důsledku toho, že pozornost a zdroje pořád směřují jen ke druhým lidem, může dojít k vážnému poškození jeho hranic. Opak je rovněž pravdou a děti, které vyrůstají s pocitem, že mají nárok na téměř cokoliv, a nikdy nezískaly smysl pro přiměřené meze, mohou mít taky vážně poškozené osobní hranice. Labilní chování, které je nevyhnutelným důsledkem takového narušení hranic, pak dokáže rozvrátit jakoukoliv další emoci a sociální dovednost dítěte.

Pokud dítě během svého vývoje v dospělého postrádá kontakt se zdravou závistí, může se stát nedůvěřivým, sebestředným a velmi chamtivým člověkem, který udělá cokoliv, aby předčil ostatní. Celosvětový finanční kolaps v roce 2008 je dokonalým příkladem chamtivosti, která nekontrolovaně běsnila ve finančních institucích všeho druhu, až vyústila ve smršť, která všechno pohltila a mnohé z nás zruinovala jen proto, že druzí – z nichž mnozí byli již absurdně bohatí – nebyli schopni ovládnout svou chamtivost. Když lidé a instituce nerozumí konceptu mezí, promění se jejich závist v dravou chamtivost a oni se promění v bezednou studnici nedbalého a znehodnoceného bažení. Totéž platí o politicích a jejich vládách. Když politici a vůdci (kteří často pochází z příliš hýčkaných vyšších vrstev) zaplní vlády svým vlastním nezaslouženým pocitem nároků, cítí se pak tyto vlády oprávněny vlastnit nebo kontrolovat jakékoliv místo na světě. Bojovná, šovinistická, xenofobní a izolacionistická reakce americké vlády na útoky z 11. září představuje dokonalý příklad toho, jak nekontrolovaná chamtivost po moci funguje pouze krátkodobě – a dříve nebo později stáhne všechno a všechny s sebou do pekel.

I když vám techniky v této knize mohou pomoct léčit se ze situací svého dětství, které pokřivily vaši závist a proměnily ji v chamtivost, budete potřebovat zkušeného terapeuta, se kterým se propracujete základními tématy zrady, emočního a finančního osamění nebo přílišné shovívavosti, lehkomyslného chtíče a zmatených představ o tom, co skutečně je nespravedlnost. Neváhejte vyhledat pomoc, pokud máte pocit, že to sami nezvládáte, a obnovte své instinkty, intuici, hranice, zdravý stud a smysl pro úctu.

CTÍME ZÁVIST DRUHÝCH LIDÍ

Závist se dostaví pokaždé jako reakce na skutečné ohrožení společenského postavení a přístupu ke zdrojům a uznání buď ve vnějším světě sociálních struktur, nebo ve vnitřním světě psychických struktur. Bohužel když se závist přesune do stavů nálady nebo nabere svou divokou podobu, může být obtížné s ní pracovat. Vysvětlím proč. Závist se v mnohých lidech pohybuje ruku v ruce se studem, protože téměř nikdo neví, jak tuto záludnou emoci usměrnit. Jestliže se někdo rozhodne závist v životě potlačovat, v důsledku neustálého opouštění sama sebe jeho pocit studu nepříjemně obživne (umlčení závisti někdy sice ochrání objekt vaší závisti, vždy ale ohrozí vás, což se vašemu studu ani trochu nelíbí). Pokud se naopak někdo rozhodne svou závist vyjadřovat bojovným a sebestředným způsobem, je jeho pocit studu rovněž nepříjemně aktivován (stud pociťujete, když druhé lidi zneuctíte, ne pouze proto, že se chováte špatně, ale proto, že zneuctění druhého člověka představuje takřka vždy ohavnou sociální strategii). Mnozí se proto v přítomnosti vlastní závisti cítí poníženi.

Další překážkou v práci se závistí je její strašná pověst, která je ve většině případů dokonce horší než pověst žárlivosti. Máme dovoleno pociťovat spíš žárlivost než závist. Dokážete-li se tomuto trendu postavit a vytvořit prostor pro závist ve vás a druhých lidech, pomůžete tím tuto emoci pročistit a zmenšit její ponižující aspekty, což povede k menší pravděpodobnosti, že by závist vyústila v chamtivost. Pokud vytvoříte posvátný prostor a uctíte závistivé lidi tím, že se jich zeptáte, co vnímají, pomůžete jim navázat opět kontakt se svou vlastní intuicí a informací, díky čemuž budou schopni rozpoznat hrozby, kterým čelí, prozkoumat množství různých reakcí a obnovit své pudy. Nebudete muset rozdávat rady vševědoucího mudrce, protože závist do dané situace přinese svou vlastní mocnou a léčivou moudrost.

Když dovedete závistivé lidi podpořit, naslouchat jim a respektovat je tím, že je vybídnete, aby promluvili a zkoumali své představy, pomůžete jim odhalit, odkud se vnímané hrozby vzaly a co se s nimi dá dělat. Pokud ovšem něčí závist přetrvává beze změny nebo se objevuje opakovaně, měli byste dané osobě pomoct vyhledat kvalifikovaného terapeuta, který ji doprovodí při odkrývání souvisících témat. Když závist uvízne v začarovaném kruhu, může se vyhrotit a člověk pak velice trpí a/nebo je bezmezně chamtivý, z čehož vyplývá, že bude potřebovat větší pomoc, než mu přítel dokáže poskytnout. Nezapomínejte přijímat svou žárlivost a závist ve všech jejích podobách: jakožto svou volně plynoucí sociologickou inteligenci, ve stavu nálady jako svou schopnost rozpoznat zradu nebo nespravedlnost a následně obnovit a ozdravit vše, co bylo porušeno, a v divoké podobě, která může upozorňovat na vážná ohrožení vašeho společenského postavení a jistot. Přivítejte svou žárlivost a závist a poděkujte jim.

***
Kapitola ŽÁRLIVOST A ZÁVIST z knihy ŘEČ EMOCÍ od Karla McLaren. Koupit ji můžete na www.noxi.cz nebo v jakémkoliv dobrém knihkupectví.




Pokud vás článek nebo kniha zaujaly, ale necítíte se na to, pustit se do prozkoumávání svých emocí sami, doporučuji vám zkušeného psychoterapeuta Davida Toegla. Více informací na jeho stránkách ZDEhttps://clovecenezlobse.eu/


pondělí 21. ledna 2019

Přerušovaný půst - nejnovější trend v hubnutí

Dlouhá léta panuje v oblasti hubnutí trend, že nejzdravější způsob, jak se stravovat, je jíst málo a často. Mnoho výživových poradců radí 5x až 6x denně po menších dávkách. Je však ale tento způsob opravdu ideální? A je vůbec přirozené, aby člověk, který v dnešní době nemá skoro žádný pohyb a vyvíjí minimální fyzickou aktivitu, jedl od rána do večera, byť i zdravě? Kdo si mohl v dlouhé lidské historii dovolit jíst každé 2 – 3 hodiny? Je tedy vůbec pro tělo zdravé a vůbec přirozené, abychom to tak často krmili?

V současné době se do popředí dostává „nový“ trend, a sice takzvaný přerušovaný půst. Nový ale zas tak není. Například různá východní učení, mimo jiné například jóga, vždy vyzdvihovala důležitost pravidelných půstů. Je jisté, že drastický několikadenní půst není vhodný pro kohokoliv a člověk by se do něj nikdy neměl pouštět bez přípravy. Ale půst se dá pojmout i jinak. Nemusí být nutě dvacetičtyřhodinový. Stačí, když jej držíme několik hodin, avšak poctivě.

Půst je pro člověka zdravý, vždycky byl a vždycky bude. A pro moderního člověka, který ve většině případů jí více a častěji, než jeho tělo potřebuje, to platí dvojnásob. Během půstu si totiž naše tělo náramně odpočine. Nemusí tolik trávit, a tím uleví nejen zažívacímu ústrojí, ale následně mnoha dalším orgánům. Ve chvíli, kdy člověk delší dobu nejí, začíná se tělo automaticky detoxikovat a mimo jiné započne i sahat do tukových zásob, aby mělo potřebnou energii.

Dnes máme spoustu rad a návodů na to, jak by se měl člověk „zdravě“ stravovat. A to neplatí pouze pro přijímané potraviny, ale i pro to, jak často, v kolik hodin, v jakém množství atd. Jenže každý jsme jiný, a ne všechny dobře míněné rady jsou prospěšné pro všechny. Jistě jste slyšeli už mnoho poučeních o tom, jak byste měli snídat nejpozději do hodiny po probuzení, jak je důležité nejíst večer sacharidy, kolik času před spaním by člověk měl či neměl jíst atd. Návodů je celá řada a častokrát jsou velmi rozličné, ne-li zcela protichůdné.

Pro lidi, kteří bojují s váhou a nedostatkem pohybu, tak může být přerušovaný půst ideálním způsobem, jak odlehčit svému tělu, ztratit pár nadbytečných kil, a ještě celkově vylepšit svůj zdravotní stav. Zatímco většina lidí obvykle ví o klasickém 24-hodinovém půstu, ne všichni znají koncept krátkodobého půstu, který se nejčastěji definuje jako 12/12, 16/8 či 20/4. První číslo vždy značí počet hodin, které nejíme, tzn. nepřijímáme žádné kalorie, tedy ani sladké nápoje, alkohol, cukry atd. Druhé číslo znamená, kolik hodin „můžeme“ jíst. Asi nejčastější a pro mnoho lidí nejschůdnější způsob je 16/8, tedy případ, kdy 8 hodin můžeme jíst a zbylých 16 hodin se důsledně postíme. Možná to zní trochu drasticky, ale když si k tomu připočítáme 8 hodin spánku, není to vůbec tak těžké.

Myšlenka přerušovaného půstu je tedy taková, že jíme např. od 12:00 do 20:00 a ve zbylém čase se jídla a kalorického pití (včetně alkoholu), ani nedotkneme. Přitom dojde k tomu, že naše tělo má 16 hodin na to, aby zpracovalo přijatou potravu, odpočinulo si a zbavilo se maximálního množství toxinu a nečistot. Během této doby tělo v drtivé většině opravdu všechno zvládne vstřebat, a tak před dalším jídlem cítíme pořádný a zdravý hlad – takový, který bychom podle mnohých odborníků měli vždy mít, pokud nechceme bojovat s obezitou a udržet své tělo ve zdravé formě.

Stále více lidí si tento způsob stravování velmi pochvaluje a je i velká řada těch, kteří díky němu po mnoha letech boje s váhou, zhubli a zbavili se obezity. Nejideálnější na tom celém je, že tento druh jedení je vysoce flexibilní, a to hned dvojím způsobem. Za prvé můžeme jíst to, co nám chutná, žádné potraviny nejsou předepsané ani zakázané. A za druhého si své časové „okno“ přizpůsobíme tak, aby nejvíce vyhovovalo našim každodenním potřebám a povinnostem. Můžeme tedy jíst od 8:00 do 16:00, od 12:00 do 20:00 nebo třeba od 16:00 do 24:00. Jediné, co je třeba vždy dodržet, je následných 16 hodin (případně 20 či více), nejedení, tedy půstu. Kombinací půstu ale existuje více, například takový, kdy jíme 5 dní v týdnu, jak chceme, a 2 dny v týdnu držíme 24-hodinový půst.

Každý, koho tento styl jeden zajímá, si najde takový způsob, který mu nejvíce vyhovuje. Daniel Roth ve své úspěšné knize Přerušovaný půst podrobně popisuje, proč je metoda tak efektivní. Kromě zábavně uváděných poznatků různých lékařských studií a svých vlastních zkušeností nabízí v tomto knižním rádci lehce pochopitelný úvod do tohoto výjimečného druhu stravování a mnoho nápomocných tipů, aby si každý mohl najít takový typ přerušovaného půstu, který mu nejvíce vyhovuje, nehledě na to, zdali u toho nějak změní svou životosprávu a pravidelný pohyb. Kniha je k dostání v každém dobrém knihkupectví nebo ZDE.

pátek 31. srpna 2018

Co opravdu dětem prospívá?




Děti probouzejí v každém dospělém člověku jedinečné emoce. Jejich gesta, upřímná veselost a nevinnost nás dojímají jako žádná jiná zkušenost v životě. Dítě se dokáže přímo napojit na specifickou část nás samotných – tedy na dítě, kterým jsme my sami byli a kterým stále ještě jsme. Možná jste měli v poslední době chuť zpívat na ulici, rozzlobit se na šéfa nebo skočit v dešti do kaluže, ale kvůli zodpovědnosti nebo studu jste to neudělali. Být s dítětem je cenná zkušenost, protože když jsme s ním, propojíme se se skrytou částí nás samých – se ztraceným dítětem, které potřebujeme v tolika životních okamžicích najít a které je možná naší nejlepší částí.

Pokud držíte v rukou tuto knihu, je to proto, že jako otec, matka, učitel nebo jiná osoba, která vychovává děti, chcete mít možnost spojit se s částí mozku, která se směje, hraje si a umí snít. Vychovávat dítě je také velká zodpovědnost a možná i nejtranscendentálnější část života mnohých lidí. Transcendentální aspekt rodičovství zasahuje téměř všechny roviny lidského života. Na biologické úrovni jsou děti semínkem, které může reprodukovat vaše geny a zajistit vaši transcendenci v budoucích generacích. Na psychologické úrovni znamená dítě pro mnohé lidi realizaci nepotlačitelného instinktu. A na duchovní úrovni dítě představuje možnost dosáhnout duchovního bohatství, když vidíme vyrůstat šťastné děti.

Když tatínek nebo maminka poprvé drží v náručí své dítě, okamžitě si uvědomí, že rodičovství s sebou nese také zodpovědnost v nejrůznějších oblastech. Na prvním místě je samozřejmě nutné zajistit péči o dítě, což zahrnuje výživu, hygienu a jeho základní ochranu. Tyto věci vám naštěstí teoreticky i prakticky vysvětlily porodní asistentky nebo babičky. Na druhém místě jde o ekonomickou zodpovědnost. Starání se o dítě vyžaduje řadu výdajů, se kterými je zapotřebí k radosti obchodů, lékáren, školek, škol a supermarketů počítat. Vzdělávací systém však průměrně po dvanácti letech školní docházky člověku umožňuje vydělávat peníze. Umíte číst a psát. Umíte ovládat počítač. Mluvíte anglicky – nebo se o to alespoň snažíte. Dokážete téměř osm hodin denně sedět. Umíte pracovat v týmu a máte speciální vzdělání pro výkon určité práce. Třetí a nejdůležitější oblastí zodpovědnosti každého rodiče je výchova dítěte. Podle mého názoru vychovávat dítě znamená poskytovat mu podporu a možnost plného rozvoje jeho mozku, aby dítě jednoho dne mohlo fungovat autonomně, dosahovat svých cílů a být se sebou spokojené. Přestože se to takto může jevit jako velmi jednoduché, výchova dítěte má svá úskalí a většina tatínků a maminek nemá informace o tom, jak může svým dětem v tomto procesu pomáhat. Rodiče v zásadě nevědí, jak mozek funguje, jak se vyvíjí a jak mohou podporovat jeho zrání. V některých situacích jsou rodiče úplně ztraceni, dopouštějí se přehmatů nebo se cítí nejistí v tom, jak dětem v určitých aspektech rozumového a emočního zrání napomáhat. Jindy zase jednají sebejistě, což je však přesný opak toho, co by mozek jejich dítěte v dané chvíli potřeboval.

Nechci vám nic nalhávat ani nabízet zkreslené údaje, nakolik jako matka či otec můžete ovlivnit emoční a rozumový vývoj svých dětí. Dítě přichází na svět s povahou, která ho bude ovlivňovat v průběhu celého života. Některé děti jsou spíše introvertní, jiné víc extrovertní. Jsou děti klidné, a děti nervózní. Je známo, že 50 % inteligence dětí je daných geneticky. Některé studie naznačují, že dalších 25 % je ovlivněných spolužáky a kamarády dítěte. Na základě toho došli někteří odborníci k závěru, že rodiče nemají na rozvoj svých dětí téměř žádný vliv. Tento závěr však není správný. Dítě potřebuje ke svému vývoji rodiče, především v prvních letech života. Bez mateřského mléka, matčiny péče, jejích něžných slov, jejích paží, které dítě konejší, a jejích rukou, které je hladí, by dítě vyrůstalo s nenahraditelným intelektovým a emočním deficitem. Vývoj dětského mozku závisí na rodině, která dítěti poskytuje bezpečí, péči a stimulaci.

Dnes mají tatínkové a maminky více příležitostí zasahovat do vývoje svých dětí než kdykoli dříve. Máme víc informací a díky výzkumům v oblasti mozku máme k dispozici poznatky a praktické nástroje, které dětem pomáhají plně se rozvíjet. Bohužel však také máme víc příležitostí k omylům a přehmatům. Skutečnost je taková, že během pouhých dvou desetiletí se sedminásobně zvýšil počet dětí, které užívají léky předepsané neurology nebo psychiatry. Tato tendence neustále vzrůstá, v „rozvinutých“ zemích se šíří jako požár a dnes má každé deváté dítě ve školním věku za sebou zkušenost s psychofarmaky. Ukazuje se totiž, že jsme ve výchově dětí opustili hodnoty, které dnešní věda považuje za zásadní pro vyvážený rozvoj mozku. V důsledku toho se v oblasti výchovy, vzdělávání a osobního rozvoje dětí množí organizace, které se snaží vydělat pomocí komplexních programů pro stimulaci vývoje mozku, dále školy a kurzy pro malé děti, které se z dítěte snaží vychovat génia, a farmaka, která zabraňují rozptylování pozornosti a „zlepšují” chování. Činnost těchto organizací je založena na obecné víře, že takovýto typ programů, stimulace nebo terapie má na rozvoj mozku pozitivní vliv. V opačném extrému však také existují teorie a rodiče, kteří věří v radikálně přirozenou výchovu, kdy dítě vyrůstá bez jakýchkoli norem nebo frustrací. Základem tohoto postoje jsou studie, které naznačují, že frustrace může u dítěte způsobit emoční problémy,
že hranice omezují tvůrčí potenciál dítěte a že nadměrné odměňování může ohrozit jeho důvěru v sebe sama. Nicméně obě koncepce, jak ta první, podle níž mozek dítěte pomocí moderních technologií zvyšuje své dovednosti, tak i ta druhá, podle níž je lidská bytost schopna dosáhnout plného rozvoje na základě ničím neomezovaného zkoumání a získávání zkušeností, jsou nesprávné. Mozek nefunguje tak, jak bychom mu chtěli vnutit, aby fungoval, ale ani tak, jak se domníváme, že sám od sebe funguje. Mozek zkrátka funguje tak, jak funguje.

Neurovědci z celého světa se už desítky let pokoušejí odhalit, podle jakých principů probíhá rozvoj mozku a jaké strategie pomáhají dětem, aby byly šťastnější a optimálně se u nich rozvinuly rozumové schopnosti. Výzkumy v oblasti evoluce a genetiky ukazují, že lidské bytosti vůbec nejsou čistě dobromyslné a šlechetné, nýbrž skrývají v sobě protichůdné instinkty. Stačí se podívat na školní hřiště, kde zrovna nemá dozor žádný učitel, a setkáme se tam s ušlechtilými instinkty v podobě altruismu a vzájemné spolupráce, ale i s opačnými instinkty, například s agresivitou a tendencí ovládat druhé. Bez pomoci rodičů a učitelů, kteří dítě vedou a pomáhají mu uspokojit jeho potřeby v mezích, které vyplývají z respektu k ostatním, by dítě bylo ztracené. Víme, že vývoj našeho druhu byl z velké míry umožněn schopností předávat si kulturní hodnoty z generace na generaci. Tuto schopnost, která umožnila naši „civilizovanost” a solidaritu – přestože se v současné době zdá, jakoby se skoro vytratily – si mozek nedokáže osvojit sám od sebe, nýbrž k tomu potřebuje pozornou péči rodičů a učitelů.

Další výzkumy v oblasti vývoje lidského mozku přinášejí údaje o tom, že raná stimulace nemá na inteligenci zdravého dítěte žádný vliv. Je dokázáno pouze to, že během prvních let života má dítě větší schopnost rozvinout to, co nazýváme absolutní sluch, dále hudební schopnosti a schopnost naučit se nějaký jazyk tak, jako by byl jeho jazykem mateřským. To neznamená, že by bilingvní škola byla lepší než škola standardní, a sice především proto, že učitelé většinou nejsou rodilými mluvčími cizího jazyka, takže se u dítě namísto absolutního sluchu pro cizí jazyk vyvíjí sluch pro jazyk s akcentem. Proto může mít na dítě lepší vliv, když se dívá na filmy v originále, jak je to obvyklé v mnoha jiných zemích, nebo když má několik málo hodin angličtiny nebo čínštiny týdně, ale zato s učiteli, kteří jsou rodilými mluvčími. Také víme, že k rozumovému rozvoji dítěte nepřispívají ani programy jako Baby Einstein nebo poslech Mozartovy hudby. Dítě, které poslouchá klasickou hudbu, se může uvolnit, a proto dokáže za několik minut poté lépe provést několik koncentračních cvičení, ale nic víc. O pár chvil později se efekt rozplyne. Stejně tak existují přesvědčivé argumenty, že expozice dětí chytrým telefonům, tabletům a dalším elektronickým vymoženostem zvyšuje riziko problémů s chováním nebo poruch spojených s nedostatkem pozornosti. Údaje o tom ovšem také naznačují, že tyto poruchy jsou diagnostikovány ve vyšší míře, než odpovídá skutečnosti. Relativně velký počet dětí tak užívá psychofarmaka, která ve skutečnosti nepotřebují. Tendence diagnostikovat deficit pozornosti v neopodstatněně vysoké míře je však pouze špičkou ledovce. Farmaceutické firmy využívají současného přístupu k výchově, což je však postoj vzdálený jakékoli zodpovědnosti. Za značným nárůstem skutečných případů poruch pozornosti a dětské deprese stojí především dlouhé pracovní dny dětí, málo času, který rodiče dětem věnují, nedostatek trpělivosti, nedostatečně stanovené meze chování a jak už jsme zmínili, invaze chytrých telefonů a tabletů.

Existuje ohromné množství zázračných programů, které slibují rozvoj inteligence dítěte, ale když se tyto programy podrobí přísnému vědeckému zkoumání, nevykazují žádný efekt. Mnohé ztroskotají proto, že jejich hlavním účelem je zrychlit přirozený proces rozvoje mozku, a to s přesvědčením, že dospět někam dřív znamená dojít dál. Rozvoj mozku však není proces, který by bylo možné urychlit, aniž by došlo ke ztrátě části jeho schopností. Stejně jako geneticky modifikované rajče, které dozraje za několik dnů a dosáhne „dokonalých” rozměrů a dokonalé barvy, ale ztratí podstatu své chuti, tak i mozek, který se rozvíjí pod tlakem a v rychlém tempu, při kterém přeskakuje celé etapy, může po cestě ztratit část svých podstatných schopností. Empatie, trpělivost, klid nebo láska se nedají zrychleně vypěstovat ve skleníku a vyžadují svůj čas střídaný pauzami a trpělivé rodiče, kteří umějí vyčkat, až dítě bude připraveno vydat ze sebe to nejlepší. A právě proto se nejdůležitější neurovědecké výzkumy v oblasti vývoje dětského mozku zabývají zdánlivě jednoduchými aspekty, jako je pozitivní vliv konzumace ovoce a ryb matkou během těhotenství, pozitivní účinky houpání dítěte v náručí, význam projevů lásky v rozumovém vývoji dítěte nebo význam rozhovorů mezi matkou a dítětem pro rozvoj paměti a jazyka, přičemž se jasně ukazuje, že tyto „obyčejné“ věci jsou pro vývoj mozku opravdu nepostradatelné. Faktem je, že o mozku už víme hodně věcí, které by mohly tatínkům a maminkám pomoct, ale ti o nich bohužel nevědí. Chci vás pobídnout, abyste poznali, jak můžete sami velmi pozitivně působit na vývoj mozku svého dítěte. Existují stovky studií, které dokazují, že mozek se vyznačuje enormní přizpůsobivostí a že rodiče, kteří používají vhodné strategie, svým dětem optimálně pomáhají k dosažení vyváženého rozvoje mozku. Proto jsem v této knize shromáždil nejdůležitější poznatky, nástroje a techniky, které vám usnadní cestu k co nejlepšímu ovlivňování rozumového a emočního vývoj dítěte. Tak dítěti nejen pomůžete v jeho rozvoji, ale také přispějete k prevenci vývojových potíží, jako je porucha pozornosti, dětská deprese nebo problémové chování. Jsem přesvědčen, že základní znalosti o vývoji a rozvoji mozku dítěte představují velkou pomoc pro rodiče, kteří je dokážou využít. Věřím tomu, že znalosti, strategie a zkušenosti, které zde najdete, přispějí k tomu, aby vás rodičovská úloha naplňovala uspokojením. Ale především doufám, že když se ponoříte do úžasného světa dětského mozku, umožní vám to propojit se se svým ztraceným vnitřním dítětem, a v důsledku toho lépe porozumíte i svým dětem, což obojí prospěje jak vašemu vlastnímu vývoj, tak vývoji vašeho potomka.

*** 
Úvodní kapitola z knihy DĚTSKÝ MOZEK VYSVĚTLENÝ RODIČŮM, k dostání ve všech dobrých knihkupectvích nebo na internetu ZDE



čtvrtek 28. června 2018

Jak jsem byl „smyslů zbaven“


Jak jsem byl „smyslů zbaven“


Tehdy byl jsem pouze člověk
Co se na horu vydal
aby trochu času zabil
Avšak nakonec jsem zabil vše,
čím sám jsem byl

To, co bylo mnou, už není
Z vůle mé a umu nezůstalo nic
Tady jsem, nádobou bez obsahu
Otrokem Boží vůle
a schopností bez hranic

V městě Maisúr panuje letitý zvyk. Máte-li něco udělat, vylezete na horu Čamundi. Nemáte-li na práci nic, vylezete tam rovněž. Když se zamilujete, opět vystoupáte na tuto horu. A pokud vás láska opustí, pak na ni dokonce vyjít musíte.

Tak se stalo, že jednoho odpoledne jsem ani já zrovna neměl nic na práci a současně jsem krátce předtím zažil zklamání v lásce, a proto jsem se tam také vypravil.

Odstavil jsem motorku a usedl na skalní odkryv nacházející se přibližně ve dvou třetinách vzdálenosti od úpatí k vrcholku. Tohle místo bylo mou „skálou rozjímání“, a to už delší čas. Rostl zde zakrslý banyán a jakýsi strom plodící nachově červené bobule, oba s houževnatými kořeny uchycenými v hluboké puklině v povrchu skaliska. Naskýtal se mi panoramatický výhled na město.

Až dosud jsem vnímal realitu tak, že moje tělo a mysl představovaly mé „já“, zatímco okolní svět znamenal „to vnější“. Ale nyní jsem zčistajasna nebyl s to rozlišit, co jsem ještě já, a co už ne. Oči jsem měl stále otevřené, nicméně vše kolem – vzduch, jejž jsem vdechoval, skála, na níž jsem seděl, i celé prostředí, které mě obklopovalo – se mnou splynulo a proměnilo se v součást mne samého. 

Existovalo pouze „já“, žádné „vně“. Byl jsem při vědomí, ale ne při smyslech. Rozlišovací schopnosti mých smyslových orgánů prostě existovat přestaly. Čím víc o tom budu vyprávět, tím spíš budu působit jako blázen, protože to, co jsem prožíval, je zkrátka nepopsatelné. To, co jsem zakoušel jako své já, se rozprostíralo doslova všude. Všechno explodovalo v čirou bezhraničnost, vše se prolínalo se vším jako při výbuchu. Byla to bezrozměrná, bezvýhradně dokonalá jednota všehomíra.
Celý můj život je tento, stále plynule trvající okamžik.

Když jsem znovu přišel k sobě, připadalo mi, že mohlo uběhnout tak deset minut. Jenže pohled na hodinky zvěstoval, že už je půl osmé večer! Trvalo to tedy čtyři a půl hodiny. Oči jsem měl otevřené, slunce mezitím zapadlo a snesla se tma. Byl jsem zcela bdělý, ale po ničem z toho, co jsem až dosud považoval za své já, nezbylo ani památky.

Nikdy jsem nebyl žádný uplakánek. Avšak teď, v pětadvaceti letech, mne na hoře Čamundi přepadlo pohnutí natolik extatické, že mi slzy tekly proudem a zmáčely mi košili skrznaskrz.

Není to tak, že bych byl předtím nějak nevyrovnaný či nešťastný. Žil jsem si, jak se mi líbilo. Vyrostl jsem v šedesátých letech za éry Beatles a džínsů, přečetl hodně evropských filozofických i beletristických prací – Dostojevského, Camuse, Kafku a podobně. Jenže nyní mě cosi vymrštilo do úplně jiné dimenze existence, o níž jsem nevěděl zhola nic, a zaplavil mě dříve nepoznaný pocit – bezmezná radost ze života a nevýslovná blaženost – pocit, jejž jsem nikdy předtím nezažil a neuměl si ho ani představit. Když jsem se to celé pokusil posoudit střízlivým rozumem, vyšlo mi jediné řešení – že jsem se nejspíš pomátl! Ale co naplat, ten pocit byl tak překrásný, že jsem si přál, aby už nikdy nepominul.

Dodnes nedokážu dostatečně jasně vylíčit, co se vlastně v onom odpoledni přihodilo. Nenapadá mě výstižnější přirovnání než to, že jsem vystoupil na horu a už z ní nikdy nesešel dolů.

Pocházím z jihoindického Maisúru, někdejšího sídelního města zdejších vladařů proslulého svými paláci a zahradami. Otec byl povoláním lékař, matka byla v domácnosti. Na svět jsem přišel jako nejmladší ze čtyř sourozenců.

Škola mě nudila. Vysedávání v lavici pro mě představovalo muka, protože jsem vnímal, že nám učitelé vykládají o věcech, jež pro ně osobně nic neznamenají. Naši hospodyni, která mě každé ráno vodila do školy, jsem už jako čtyřletý žádal, aby se se mnou rozloučila hned u vchodu a nedoprovázela mě až do budovy. Jakmile se vzdálila, vyrazil jsem do blízkého kaňonu, jenž překypoval neuvěřitelně pestrou paletou životních forem. Začal jsem si vytvářet obrovskou soukromou zoo sestávající z hmyzu, pulců a hadů nastrkaných do lahviček a nádobek, na které jsem chodil do otcovy příruční lékárničky. Rodiče po pár měsících moje záškoláctví odhalili a mé badatelské úsilí na poli biologie na ně neudělalo pražádný dojem. Další objevitelské výpravy do kaňonu mi zakázali s tím, že je to jen neužitečné ráchání se ve strouhách. Otráven – zdaleka nikoli poprvé – tím, co jsem považoval za nezáživný a vší fantazie zbavený svět dospělých, jsem tedy nasměroval svou pozornost jinam a našel si jinou zábavu.

Když jsem trochu povyrostl, ze všeho nejraději jsem se toulal lesem, chytal hady, rybařil, podnikal náročnější výšlapy a šplhal po stromech. Nezřídka jsem si se svačinovou krabičkou a lahví vody vylezl na tu nejvyšší větev jednoho mohutného stromu a seděl tam. Kolébavé pohupování větvoví mě vnášelo do stavů zvláštního vytržení podobného transu, v nichž jsem spal, a přece byl úplně vzhůru. Na tom stromě jsem ztrácíval veškerý pojem o čase. Běžně jsem tam hřadoval od deváté dopoledne až do půl páté odpoledne, kdy školní zvonek ohlašoval konec vyučování. Až mnohem později jsem si uvědomil, že šlo o spontánní meditaci. A když jsem pak ještě o něco později začal dvířka k tomuto stavu mysli otevírat i jiným lidem, pokaždé šlo o meditaci „kolébavou“. Tenkrát jsem ovšem neznal ani samotné slovo „meditace“. Jen se mi zkrátka líbilo, jak mě strom ukolébává do rozpoložení přesně na hranici mezi spánkem a bděním.

Škola mě nudila, zato mě však zajímalo všechno ostatní – okolní krajina, jak žijí lidé kolem mě, nebo proč je svět takový, jaký je, a jak vůbec mohl vzniknout. Rád jsem podnikal cyklistické vyjížďky po blátivých venkovských cestách a najezdil tak dobrých pětatřicet kilometrů denně. Domů jsem se vracel olepený blátem a prachem. Obzvláštní zálibu jsem nalezl ve vytváření mentálních map terénu, jímž jsem projížděl. Ve chvílích samoty stačilo zavřít oči, a hned se mi před nimi znovu a se všemi detaily promítala celá scenérie, kterou jsem toho odpoledne spatřil – každý kámen, každý kousek skály, každičký strom. Býval jsem okouzlen pravidelnými proměnami krajiny v různých ročních obdobích, podobami, jichž nabývala v době orby či v období, kdy obilí začíná rašit. Díky této fascinaci jsem si oblíbil knihy Thomase Hardyho, především jeho popisy anglické přírody, jež leckdy vydají i na několik stránek. I já jsem si v duchu vytvářel podobná líčení světa, jenž tvořil kulisu mého dětství a mládí. Dokonce i dnes se mi v hlavě promítají jako videozáznam. Zachce-li se mi, mohu si to všechno do nejmenších podrobností a s autentickou živostí přehrát, všechno to, co jsem kolem sebe rok za rokem vídával.

Byl jsem zarytý skeptik. Už jako pětiletému se mi při rodinných návštěvách chrámu rodila v hlavě spousta otázek. Kdo je to ten Bůh? A kde je? Někde nahoře? A kde přesně je toto „nahoře“? Pár let na to se tyto otázky ještě rozhojnily. Ve škole jsme se učili, že naše planeta je kulatá. Budiž, ale pokud je skutečně kulatá, tak kde je potom to „nahoře“? Nenašlo se živáčka, jenž by byl s to dát mi na tyto otázky nějakou odpověď, a tak jsem s našimi do chrámu už jakživ nevstoupil. Museli mě tedy vždy na tu chvíli svěřit do opatrování dveřníkovi, jehož hlavním úkolem je dohlížet, aby nikdo nevešel do chrámu obutý, a dávat pozor na odloženou obuv. Ten mě pokaždé pevně popadl za ruku a vláčel mě s sebou všude, kam se v rámci své práce zrovna potřeboval přesunout. Dobře věděl, že pustí-li mě z očí, v tu ránu se vytratím. Po letech jsem si chtě nechtě povšiml, že lidé vycházející z restaurace se tváří znatelně radostněji než ti, kteří vycházejí z chrámu. To mi připadalo pozoruhodné.
Jenže i když bylo možné označit mě za skeptika, já sám jsem se s touto nálepkou tak docela neidentifikoval. Měl jsem tisíce otázek ohledně všeho, na co si jen lze vzpomenout, ale nikdy jsem nepocítil potřebu vytvořit si na ty věci nějaký definitivní úsudek. Velice záhy mi došlo, že nevím vůbec nic o ničem. Z toho plynulo, že jsem věnoval intenzivní pozornost všemu, co se kolem mě vyskytlo. Když přede mě někdo postavil sklenici vody, dokázal jsem na ni donekonečna zírat. Zvedl jsem list spadlý ze stromu – a rovněž na něj utkvěle hleděl. Za nocí jsem dlouho civěl do tmy. Nebo jsem pohlédl na obyčejný kamínek a jeho obraz mi pak bez přestání hrál v mysli a převracel se tak, že jsem znovu viděl každičké zrníčko jeho struktury z každého úhlu.

Stejně tak jsem brzy získal dojem, že mluva není nic víc než komunikační kód, jejž si lidé v průběhu věků ustavili. Pochopil jsem, že když někdo mluví, tak de facto jen produkuje jisté zvuky, jimž já následně přikládám ten či onen význam. Přestal jsem se tedy o to snažit – a zjistil, že potom jsou tyto zvuky docela zábavné. Tak jsem se jen díval, jak se lidem řinou z úst určité vzorce či struktury. A když jsem se na některého hovořícího člověka upřeně zahleděl, úplně se mi rozplynul a zbyl z něho jen shluk energie. Zůstala pouze ta struktura a vzorce, nic víc.

V tomto stavu bezbřehé zaujatosti vším možným, avšak ničím konkrétním, mě dokázalo upoutat prakticky cokoli. Můj milý tatínek při své lékařské exaktnosti pojal podezření, že jsem zralý na psychiatrické vyšetření. Viděl to tak, že „ten kluk neustále jen zírá do prázdna a pravděpodobně není docela při smyslech“. A mne zase odjakživa udivovalo, že svět patrně není s to postřehnout nezměrnost, která se skrývá v prostém „nevím“. Každý, kdo tento pocit „nevím“ musí hned bourat tím, že ho zanáší nejrůznějšími předpoklady a předsudky, se připravuje o úžasnou možnost – totiž o možnost skutečného, ryzího poznání. Tito lidé zapomínají, že konstatování „nevím“ představuje dvířka – a to jediná – k tomu, aby člověk mohl hledat a následně i poznávat.

Maminka mi kladla na srdce, ať ve škole dávám pozor. A moji učitelé se sotva kdy setkali s někým, kdo by jim věnoval tak velkou pozornost jako já! Absolutně jsem netušil, co to tam na tom stupínku vykládají, ale když už jsem se přece jen dostavil do školy, sledoval jsem je velice upřeně a nepohnutě. Jenže oni to z jakýchsi pro mě nepochopitelných příčin nijak zvlášť neoceňovali. Speciálně jeden z nich dělal všechno možné i nemožné, aby ze mě vymámil nějakou odpověď. Jenže já nadále mlčel jako zařezaný, tak mě popadl za rameno a neurvale mnou zatřepal se slovy: „Ty musíš být buďto anděl, anebo ďábel!“ A ještě dodal: „A podle mě jsi to druhé!“

Příliš mě tím neurazil. Až dosud jsem ke všemu kolem sebe – zrnkem písku počínaje a vesmírem jakožto celkem konče – přistupoval naplněn čirým úžasem. V té spletité síti sestávající ze samých otázek ovšem pořád existovala jedna jednoznačná jistota, a tou jsem byl „já“. Jenže teď ve mně učitelův výlev aktivoval další sérii otazníků. Kdo vlastně jsem? Člověk, anděl, ďábel, nebo co tedy? Zahleděl jsem se na sebe sama v naději, že se toho snad doberu. Nepomohlo to. Tak jsem se na to pokoušel přijít se zavřenýma očima. Minuty se sčítaly v hodiny, a já jen dál seděl a seděl, oči stále zavřené.

Při otevřených očích mě dokázalo zaujmout naprosto cokoli – mravenec, list, oblaka, květiny, tma, zkrátka vše. Teď jsem ale ke svému překvapení zjišťoval, že zavřu-li je, vyrojí se zajímavých podnětů ještě více – pulzování mé tělesné schránky a činnost jednotlivých orgánů, rozmanité kanály, jimiž prochází má vnitřní energie, uspořádání mé celkové anatomie nebo skutečnost, že veškeré hranice a meze lze najít jen a jen ve vnějším světě. Toto cvičení mi zpřístupnilo náhled na kompletní mechaniku lidského bytí. Nedovedlo mě k žádné zjednodušující odpovědi, že jsem „toto“ nebo „ono“, nýbrž k poznatku, že zachce-li se mi, mohu být vším, na co si jen vzpomenu. Rozhodně jsem jeho pomocí nedospěl k žádným definitivním závěrům. A s tím, jak se mi začala otevírat cesta k hlubšímu smyslu toho, co to znamená být člověkem, se mi dokonce sesypala i ona dosavadní nezpochybnitelná jednoznačnost mého já. Už mi nešlo brát sama sebe jako autonomního jedince – dočista jsem se rozplynul a proměnil se v mlhavou bytost.

Jedné věci jsem se však navzdory veškeré své nezvedenosti věnoval podivuhodně disciplinovaně, a sice józe. Začal jsem s ní jednou v létě o prázdninách, bylo mi tenkrát  dvanáct let. Jako každoročně jsem spolu s houfem sestřenic a bratranců pobýval u dědečka. Na zahradě jeho rodinného domu se nacházela stará studna, která byla značně hluboká. Zatímco si děvčata někde hrála na schovávanou, my kluci jsme s oblibou skákali do zmíněné studny a vzápětí z ní šplhali ven. Ani jedno z toho nebylo bez rizika. Při skoku dolů by stačil jediný chybný pohyb, a z mozku by zůstala jen skvrna rozmáznutá po studničním ostění. Ve studni nebyly ani žádné schůdky, které by usnadňovaly vylézání; člověk se zkrátka musel přidržovat jednotlivých kamenů vyzdívky a vydrápat se po nich nahoru, nejednou jsme z toho měli konečky prstů do krve odřené. Jen málokterý z chlapců si s tímhle úkolem uměl poradit. Já k nim patřil, dokonce jsem v tom byl docela přeborník.

Jednou se k našim hrátkám nachomýtl jakýsi starý, asi tak sedmdesátiletý pán. Chvilku nás pozoroval, načež se beze slova sám vrhl do studny. Mysleli jsme si, že je po něm. On však záhy vyšplhal zpátky nahoru, a to ještě rychleji než já. Odhodil jsem svou pýchu a zeptal se ho: „Jak to děláte?“ A jeho odpověď? „To jóga. Být tebou, taky ji vyzkouším.“

Už se mě nezbavil, chodil jsem za ním od té doby jako ocásek. Tak jsem se stal žákem muže známého pod jménem Maladihálí Svámí a vášnivým praktikantem jógy. Do té doby jsem patřil k těm spáčům, s jejichž probouzením má celá rodina plné ruce práce. Ráno co ráno měli naši co dělat, abych se v posteli aspoň posadil; a když se jejich snaha konečně setkala s úspěchem, rázem jsem se opět skulil a spal jako dudek. Stávalo se, že mi maminka vložila do ruky zubní kartáček, já ho strčil do úst – a okamžitě usnul. Tak mě celá nešťastná horko těžko dostrkala do koupelny – kde  jsem bez meškání usnul znovu. Ale tři měsíce poté, co jsem začal s jógou, se moje tělesná schránka začala probouzet již v půl páté ráno, a to bez sebemenšího popudu zvenčí – a je tomu tak dodnes. Jakmile jsem procitl, sám od sebe jsem se pustil do ranního cvičení, ať se dělo co se dělo; ani jeden den jsem nevynechal. Toto jednoduché cvičení – známé jakožto angamardhana (systém tělesných jógových cviků sloužících k posilování svalů a údů) – mě určitě odlišovalo od ostatních lidí, a to po stránce tělesné i mentální. Ale to bylo asi tak všechno. Aspoň jsem si to myslel.

Postupem času jsem pozbyl posledních zbytků důvěry v strukturované vzdělávání. Nikoli však z cynismu. Pořád jsem v sobě měl dostatek zápalu a životního elánu, abych se intenzivně zajímal o všechno, co se mi naskytlo. Avšak mým dominantním rysem se již v tom útlém věku stalo tíhnutí k jasnosti a srozumitelnosti. Nebyl jsem žádný šťoural, který se vyžívá v hledání nesrovnalostí a mezer v tom, co se mu v rámci vzdělávání předkládá – já ty mezery a nesrovnalosti prostě „jen“ viděl. Co jsem živ, nikdy jsem nic nehledal, po ničem se nepídil. Jen jsem se díval, nic víc. A přesně k tomu se dnes snažím vést i ostatní: Chcete-li opravdu poznat, co je to duchovnost, nic nehledejte. Lidé si obvykle myslí, že spiritualita znamená hledání Boha, pravdy, nějakého „absolutna“. Potíž tkví v tom, že v takovém případě už máte předem definováno, co hledáte. Je třeba si uvědomit, že důležitý zde není samotný předmět hledání. Důležité je umět se dívat. A právě tato schopnost – totiž jednoduše se dívat bez toho, že hledám něco konkrétního – je to, čeho se v dnešním světě nedostává. Coby tvorové obdaření duší jsme puzeni k tomu, abychom všemu přikládali nějaký význam. Nalézání však není totéž co hledání. Nalézání, to je rozšiřování osobní vnímavosti, je to schopnost dívat se a vidět.
Po dokončení střední školy jsem se vrhl na samostudium – pilně jsem navštěvoval knihovnu Maisúrské univerzity. Přicházel jsem tam jako první v devět ráno, kdy otevírala, a odcházel až se zavírací hodinou, tedy v půl deváté večer. Od snídaně až do večeře byly mou jedinou potravou knihy. Ačkoli jsem byl odjakživa velký jedlík, najednou jsem se dokázal obejít bez oběda. Hltal jsem naprosto vše, od Homéra až k populárněnaučnému časopisu Popular Mechanics, od Kafky ke Kálidásovi, od Danta k Denisovi, postrachu okolí. Tak to šlo celý jeden rok, z něhož jsem vyšel sice vzdělanější, ale zároveň naplněný ještě větším počtem otázek než kdy předtím.

Matčiny slzy mě přiměly, abych se, byť nerad, na místní univerzitu zapsal jako řádný student; za hlavní obor jsem si vybral anglickou literaturu. Ani poté jsem však nepřestával vláčet s sebou bez ustání miliardy otázek, jež mě obklopovaly na způsob jakési temné aury, kterou nedokázaly rozptýlit ani všechny spisy, co jich jen v univerzitní knihovně bylo, a nesvedl to ani žádný z mých profesorů. A opět jsem svůj čas trávil všude možně, ale v posluchárnách ze všeho nejméně. Připadalo mi totiž, že vyučování není de facto nic jiného než diktování poznámek – a já jsem rozhodně neměl v úmyslu stát se stenografem! Jednou jsem jistou lektorku požádal, zda by mi mohla své poznámky půjčit, abych si je mohl ofotit, čímž bych jí ušetřil práci s diktováním a sebe zbavil nutnosti dávat při jejích přednáškách pozor. Nakonec se mi povedlo domluvit se podobně se všemi vyučujícími  (kteří se vesměs zaradovali, že tím pádem nebudu na jejich přednáškách rušit). Každý den mě do výkazů zapisovali jako studenta, jenž byl výuce přítomen. V závěru měsíce se docházka kontrolovala, ten den jsem se do školy dostavil a s uspokojením si vždy ověřil, že všichni pedagogové naši dohodu dodrželi.

Patřil jsem k partě, která si uvykla setkávat se pod obrovitým banyánem rostoucím v areálu kampusu. Kdosi z nás ji mimoděk nazval „Banyánový klub“ a ta nálepka nám už zůstala. Naše klubové motto znělo „zábava na prvním místě“. Sjížděli jsme se pod ten strom na motorkách a dlouhé hodiny rokovali o všem možném i nemožném – například jak z motorek značky Jawa dostat větší rychlost nebo jak učinit svět lepším. Samozřejmě nepřipadalo v úvahu, abychom přitom třeba jen na okamžik sesedli z motorky. To by byla svatokrádež!

Do závěru vysokoškolského studia jsem stihl projezdit celou Indii. Začal jsem jižními kraji, ty jsem procestoval na kole, pak jsem přesedlal na motorku a projel na ní i zbytek země. Přirozený vývoj věci napovídal, že teď je načase vypravit se i do zahraničí. Když jsem ale dorazil na indickonepálskou hranici, dověděl jsem se, že můj řidičský a technický průkaz na cestování po Nepálu nestačí, že potřebuju ještě další doklady. Po této zkušenosti ve mně vzklíčil sen vydělat si dost peněz na to, abych na své motorce mohl navštívit všechny kouty světa. Tahle touha se však nezrodila jen z cestovatelské vášně. Skutečnost je taková, že jsem neměl stání. Chtěl jsem cosi vědět. Netušil jsem, co konkrétně by to mělo být a kde to hledat, jedno mi však v hloubi duše bylo zcela jasné – že chci rozhodně něco víc.

Nikdy jsem se nepovažoval za bůhvíjak impulzivního člověka; jen jsem potřeboval poznávat život. Když jsem uvažoval o svých aktivitách, zjistil jsem, že čím větší riziko se s nimi pojilo, tím víc mě přitahovaly. Jednou kdosi podotkl, že můj strážný anděl je bezpochyby velmi dobrotivý a ještě k tomu ustavičně pracuje přes čas. Odjakživa mě lákalo osahávat si hranice a zkoušet, kam až můžu zajít. Otázky typu co a proč jsem si nekladl. Jediné, co mě zajímalo, bylo jak. Při zpětném pohledu zjišťuji, že jsem nikdy nedumal nad tím, čím bych chtěl být, až budu velký, nýbrž jen o tom, jak chci svůj život prožít. A vnitřně jsem věděl, že řešení toho „jak“ může vyjít pouze ze mě samého a jen já ho také musím uskutečnit.

V době, o níž hovořím, nastal v Indii rozmach drůbežářství. Chtěl jsem si vydělat nějaké peníze, pomocí nichž bych mohl uspokojit svou touhu po nespoutaném cestování bez určeného cíle. Tak jsem se i já pustil do chovu drůbeže. Otec bědoval: „Co řeknu lidem? Že můj syn chová slepice?“ Já však na jeho stesky nedbal a skutečně jsem vybudoval svou vlastní drůbežářskou farmu, úplně sám a z ničeho. Moje podnikání se utěšeně rozjelo a peníze se začaly sypat. Své práci jsem věnoval čtyři hodiny denně, vždy hned po ránu. Zbytek dne jsem trávil četbou a psaním básní, plaváním v průzračné vodě, meditováním a denním sněním v koruně obřího banyánu.

Podnikatelský úspěch ještě více povzbudil mou inklinaci k riskování. Tatínek nepřestával lamentovat, že ze synů ostatních otců jsou dnes inženýři, průmyslníci či vojáci, případně zkoušejí štěstí v Americe. Navíc všichni, s nimiž jsem se potkával – moji přátelé, příbuzní, někdejší učitelé ze základní i vysoké školy – říkali: „No ne, my jsme si mysleli, že z tebe bude něco pořádného, a ty zatím jen marníš svůj život!“

A já se na tuhle vějičku chytil. Spolu s jedním kamarádem, jenž nastoupil dráhu stavebního inženýra, jsme se začali angažovat ve stavebnictví. Během pěti let se nám podařilo udělat z naší firmy velkou stavitelskou společnost a zařadit ji mezi přední dodavatele soukromých staveb v Maisúru. Otcova počáteční skepse se postupem času změnila v nadšení.

Byl ze mě zámožný, na vlastních nohou pevně stojící, adrenalinem překypující a po dobrodružství prahnoucí mladý muž. Jakmile se vám daří všechno, na co sáhnete, snadno získáte dojem, že se planety točí kolem vás, a ne kolem Slunce.

A přesně tak jsem se cítil, když jsem se toho osudného dne v září roku 1982 rozhodl vyjet na svém motocyklu na horu Čamundi.

V té chvíli jsem ani v nejmenším netušil, že můj život už nikdy nebude takový jako předtím.
Když jsem se následně snažil svým přátelům vylíčit, co se mi tam na hoře přihodilo, dokázali se jen vyptávat: „Nebyls opilý? Nebo na drogách?“ Byli z mého prožitku, jenž mi explozivně otevřel dosud netušenou životní dimenzi, ještě zmatenější než já.

Ještě než jsem se začal seriózně zaobírat tím, co to mohlo být, prožil jsem přibližně týden nato něco velmi podobného. Seděl jsem u rodinné večeře. Myslel jsem si, že to, co prožívám, trvá nanejvýš dvě minuty, jenže ve skutečnosti to bylo sedm hodin. Zkrátka a dobře jsem tam seděl, zcela při vědomí, až na to, že to „já“, s nímž jsem se až dosud plně identifikoval, se té situace vůbec neúčastnilo; všechno ostatní však bylo na svém místě. A čas letěl.

Dodnes si vybavuji, jak mi ostatní klepali na rameno, ptali se, co se mi stalo, a pobízeli mě k jídlu. Já jen zvedl ruku a požádal je, ať mě nechají být. Už byli na mé výstřednosti zvyklí, tak mi vyhověli a vytratili se. Bylo skoro čtvrt na pět ráno, když jsem se probral k „normálnímu“ vědomí.

Prožitky tohoto typu se u mě začaly objevovat častěji. Jakmile to na mě přišlo, dokázal jsem hodiny a hodiny nespat a nejíst, jen jsem seděl jako přikovaný. Jednou to trvalo dokonce celých třináct dní. Byl jsem tehdy právě v jakési vesnici, když se to rozběhlo – ten stav neodolatelného a nepopsatelného ztišení a extáze. Vesničané se kolem mě začali sbíhat a šeptali si: „Ach, ten se jistě vynachází v samádhi.“ (To je blažené rozpoložení, kdy se člověk vymaňuje z hranic daných mu jeho tělesnou schránkou; je zevrubně zdokumentováno v indické duchovní tradici.) V Indii, vzhledem k její historii, se stále udržuje hluboké porozumění pro spiritualitu, jejímiž dědici byli i tito vesničané a o níž jsem já – se svým „džínovým“ mozkem – neměl ani potuchy. Když jsem konečně procitl, někteří z přihlížejících lidí dostali nápad položit mi okolo krku věnec. Jiní se zase chtěli dotknout mých nohou. Připadalo mi to ztřeštěné – nechápal jsem, jak je takové věci mohly napadnout.

Jindy jsem zase docela obyčejně seděl u oběda a jedl. Vložil jsem do úst sousto – a ono znenadání explodovalo. V tom okamžiku jsem vlastně zažil zázračnou alchymii lidského trávení – podstatu procesu, kdy se něco, co přichází zvenčí, de facto kousíček planety, stává součástí člověka samého. Na rozumové rovině to víme všichni – že jsou to vlastně částečky naší planety, co nám dává výživu, a že i naše tělo se jednoho dne stane její součástí a bude pro změnu živit ji. Ale protože tento poznatek přišel prožitkem, naprosto se tím změnil můj náhled na to, co jsem vlastně zač. Můj vztah ke všemu, co mě obklopuje, včetně samotné planety, se posunul na zcela novou úroveň.

Vyrůstal jsem s povědomím, že v každém z nás tkví ona neobyčejná inteligence, síla, která za jedno jediné odpoledne dokáže kousek chleba nebo jablka přebudovat v lidské tělo. A to je docela kumšt! Když jsem se této inteligence, jež je zdrojem veškerého stvoření, začal dotýkat vědomě, začaly se kolem mě dít zdánlivě nevysvětlitelné věci. Vše, na co jsem sáhl, se tak či onak proměnilo. Stávalo se, že na mě někdo pohlédl, a vytryskly mu slzy. Leckdo tvrdil, že mu stačilo podívat se na mě, a hned se mu ulevilo od nějakého tělesného či duševního soužení. I u mě dokázaly v řádu několika hodin zmizet různé neduhy, z nichž bych se s pomocí obvyklé lékařské péče kurýroval řadu měsíců. Nicméně jsem ničemu z toho nepřikládal žádný zvláštní význam.

Tato schopnost poměrně dramaticky transformovat svou vnitřní i vnější realitu u mě přetrvává dodnes. Nejde však o něco, čeho bych se snažil aktivně dosáhnout. Věc se má tak, že jakmile se jednou dostanete do kontaktu s touto hlubší dimenzí inteligence, jež je samotnou základnou naší vezdejší existence, život je znenadání plný zázraků.

Přibližně po šesti, možná osmi týdnech se mi tyto neuvěřitelné prožitky staly každodenní realitou. V průběhu té doby prošlo všechno, co se mnou úzce souviselo, razantní proměnou. Moje vzezření – tvar očí, chůze, hlas, ba i celková tělesná konstituce – se začalo měnit natolik výrazně, že si toho všímali i ostatní.

To ovšem nebylo nic proti tomu, co se odehrávalo v mém nitru. V průběhu půldruhého měsíce mě zaplavoval nezměrný příval vzpomínek – doslova a do písmene celé věky paměti. V každičkém okamžiku jsem si bezprostředně uvědomoval dobrý milion dějů, které se ve mně právě odvíjely. Bylo to jako dívat se do kaleidoskopu. Moje logické myšlení mě upozorňovalo, že nic z toho nemůže být pravda. Přitom vše, co jsem ve svém nitru viděl, bylo jasnější než bílý den. Přesto jsem potajmu doufal, že je to pouhý klam. Odjakživa jsem se považoval za inteligentního mladíka, teď to ale vypadalo, že jsem leda tak mladý blázen, a s tímto zmatkem mi bylo zatěžko se smířit. Ke svému rozčarování jsem však opakovaně zjišťoval, že na tom, co mi moje paměť vypráví, není ani zrnko lži.
Až do těch časů jsem zarytě odmítal přijmout za fakt cokoli, co se nedalo vměstnat do rozumového a logického rámce. Nyní jsem si však pozvolna začínal uvědomovat, že tou nejvyšší inteligencí je život sám – a že lidský intelekt je spíše chytrost, jejímž úkolem je zajistit přežití. Ta pravá, skutečná inteligence je jen a jen samotný život – a jeho přímý zdroj. Nic jiného.

Napovídalo se už hodně o tom, že božskost (či Bůh) není nic než láska, případně soucit. Obrátíte-li však svou pozornost k otázce stvoření, zjistíte, že božskost (nebo jakkoli nazvete zdroj stvoření) je ta nejvyšší inteligence, jakou si jen dokážete představit. Potíž tkví v tom, že místo abychom se s touto bez přehánění všemocnou inteligencí, která tepe v každém z nás, snažili navázat kontakt, bereme za řídící faktor světsky orientovaný a na logiku se odvolávající rozum, který nám sice v mnoha situacích může být užitečný, ale zároveň je už ze samé podstaty věci omezený.

Spolu s tím se u mě objevila větší citlivost vůči niterným prožitkům ostatních lidí. Někdy stačilo, abych na ulici spatřil neznámého zarmouceného člověka, a hned jsem se rozplakal. Přišlo mi neuvěřitelné, jaká hrozná trápení musejí lidské bytosti snášet, zatímco mě jen tak pro nic za nic přepadá extatická radost.

Až po čase jsem si uvědomil, že to, čím procházím, je něco „spirituálního“ či „duchovního“. Pomalu mi docházelo, že prožívám přesně to, co posvátné tradice a texty velebí jako vrcholný prožitek; že de facto zakouším to nejkrásnější, co může být člověku dáno.

Z každičké buňky mého těla tryskala nepopsatelná extáze – v každém okamžiku, bez ustání. Lidé mají sklon glorifikovat čas dětství, protože dítě se dokáže smát a radovat jen tak, bez příčiny. Já ale na vlastní kůži poznal, že podobný entuziasmus nás může provázet i v dospělosti. Je dostupný každé lidské bytosti, neboť koneckonců vše, co jsme způsobilí prožívat, vychází jen a jen z našeho nitra.
Začínalo mi svítat, že ke změnám v mém vzezření dochází proto, že se tím tělo přizpůsobuje nové vnitřní konstituci. Od dvanácti let jsem prováděl základní soubor tělesných jógových cvičení neboli hatha jógu. Jóga je v principu metoda sloužící k obnově těla tak, aby mohlo sloužit vyššímu cíli. Lidské tělo sice je hromádkou masa a kostí, ale také může fungovat jako skutečné zřídlo stvoření.
Existuje celá komplexní technologie, jejíž pomocí lze lidské transformovat v božské. Lidská páteř není jen řada chatrně uspořádaných kostí, ale je to samotná osa vesmíru. Záleží jen na tom, jak se systém reorganizuje. Co se mne týče, původně jsem býval výrazně tělesným člověkem, ale pak jsem se naučil nakládat se svým tělem tak, jako bych žádné neměl. Tělesná stránka mé existence doznala značného odlehčení. Předtím veškerá intenzita mé bytosti tkvěla čistě v těle. Jakmile jsem vešel do místnosti, všichni přítomní věděli, že nastane „akce“. Teď jsem se ale učil zacházet se svým tělem jinak.

Právě tenkrát jsem si uvědomil, že to, co prožívám, je vlastně jóga. Ano, ten prožitek bezhraničnosti a jednoty s veškerým bytím, sjednocenosti se vším životem, to je jóga. Jednoduchý soubor jógových pozic neboli ásan, které jsem cvičil každý den, měl sloužit k utužování tělesného zdraví, aspoň jsem si to myslel. Avšak po tom, co se mi přihodilo na hoře Čamundi, jsem pochopil, že cvičení spouští určitý proces, jehož prostřednictvím se mohu přenést do dimenze ležící daleko za hranicemi materiální sféry. Proto také lidem neustále opakuji: I když s jógou začnete z nejrůznějších důvodů a pohnutek, pořád bude takto fungovat!

V člověku spočívá cosi, čemu se protiví všechny meze a hranice, cosi, co touží být nekonečné, bezbřehé. Lidská přirozenost je taková, že neustále toužíme být něčím víc, než čím právě jsme v dané chvíli. Ať jsme toho dosáhli sebevíc, nepřestáváme chtít být ještě „většími“. Při bližším pohledu zjišťujeme, že to není jen touha po „něčem větším“, ale touha po všem. Všichni prahneme po tom, stát se nekonečnými. Jediný problém vězí v tom, že se toho snažíme dobrat po částech.
Představte si, že jste zavření v krychli o hraně dlouhé dva metry. Může být docela pohodlná, a přesto pocítíte touhu vymanit se z ní. Ocitnete se ve větší krychli, jejíž hrana bude dvojnásobně dlouhá; zpočátku vám v ní bude báječně, ale po chvíli znovu zatoužíte dostat se za její hranice. Chci tím říct, že ať už se pohybujeme v sebevelkorysejších mezích, tak v momentě, kdy si je uvědomíme, se nás zmocní ryze instinktivní potřeba prodrat se za ně. Ve východních kulturách se tato tužba odpradávna považuje za nejvyšší cíl veškeré lidské činnosti a snažení. Svoboda – neboli mukti či mókša – se chápe jako přirozená touha tkvící v každém člověku a současně jako nejdůležitější cíl nás všech. A jen proto, že si ji neuvědomujeme, se ji snažíme naplňovat pouze po částech, ať už prostřednictvím získávání moci, peněz, lásky či znalostí. Případně dnes velmi oblíbenou kratochvílí – nakupováním!
Jakmile jsem pochopil, že lidé netouží po nějaké konkrétní metě, nýbrž po neomezeném růstu, v jistém smyslu se mi věci ujasnily. Když jsem pochopil, že tohoto stavu může dosáhnout každý, připadlo mi jen přirozené podělit se o něj. Od těch dob sleduji ve svém životě jediný cíl, totiž předávat svou zkušenost dalším lidem a objasňovat jim skutečnost, že tento stav radosti, svobody a bezhraničnosti jim nikdo nemůže upírat, pokud se oni sami nepostaví do cesty přirozenému klokotu života.

Ta extatická blaženost, v níž pobývám od onoho odpoledne stráveného na Čamundi, není žádnou hudbou daleké budoucnosti ani vzdušným zámkem. Pro toho, kdo je vůči ní otevřený, je realitou všedního dne. Každý člověk na světě na ni má nepopiratelné právo.

***
Ukázka z knihy VNITŘNÍ INŽENÝRSTVÍ. Kniha je k dostání ve všech knihkupectvích nebo na internetu zde: http://bit.ly/inzenyrstvi