pondělí 9. října 2017

FUNGUJÍ OPRAVDU ANTIDEPRESIVA?



Ukázali jsme si, že v léčbě deprese jsou účinky šafránu a cvičení srovnatelné s působením léků. Co nám to ale vlastně říká? Z tisíců publikovaných studií zřejmě vyplývá, že antidepresiva jsou účinná. Klíčové je zde ovšem slovo publikovaných. Co když se farmaceutické společnosti rozhodly zveřejnit pouze ty studie, jež přinášejí pozitivní výsledky, zatímco výzkumy ukazující opak pečlivě utajují? Vědci se tudíž rozhodli na základě federálního zákona o svobodném přístupu k informacím (FOIA) požádat Americký úřad pro potraviny a léčiva o přístup k publikovaným i nepublikovaným studiím provedeným farmaceutickými firmami. To, co zjistili, je šokovalo.

Podle publikované literatury byly výsledky bezmála všech experimentů s antidepresivy pozitivní. Naproti tomu analýza údajů z klinických hodnocení FDA, včetně nepublikovaných studií, ukázala, že přibližně polovina pokusů neskončila pro antidepresiva příznivě. Když byla všechna publikovaná i nepublikovaná data shromážděna, žádný podstatný příznivý efekt antidepresiva oproti pilulkám s placebem nevykazovala. Účinek placeba by tedy mohl vysvětlovat zdánlivou klinickou účinnost antidepresiv. Jinými slovy, zlepšení nálady může být důsledkem pacientovy víry v sílu léku, nikoli účinků léku samotného. A co je ještě horší, dokumenty získané na základě FOIA odhalily, že FDA si je vědoma, že tyto léky (Paxil a Prozac, tj. paroxetin a fluoxetin) neúčinkují o moc lépe než placebo. Přesto se rozhodla ochránit farmaceutické společnosti, tyto informace nezveřejnila a totéž nařídila i lékařům. Jak to ale farmaceutickým firmám mohlo projít? Farmaceutický průmysl je považován za jedno z nejziskovějších a politicky nejmocnějších odvětví v USA a duševní choroby chronické, běžné a často léčené větším počtem léků – představují zlatý důl. Antidepresiva se totiž v moderní době předepisují více než 8 % populace.

Na druhou stranu to, že antidepresiva patrně nepomáhají lépe než placebo, neznamená, že by nefungovaly vůbec. Přestože účinek placeba je reálný a výrazný, antidepresiva porážejí cukrové pilulky v tlumení příznaků nejtěžších depresí, jimiž trpí přibližně 10 % pacientů (tady je třeba připustit, že tato statistika také znamená, že zhruba 90 % pacientů s depresí možná dostává léky se zanedbatelnými účinky).

Někteří lidé namítají, že pokud jsou lékaři ochotni předepisovat pacientům léky s minimální účinností, bylo by lepší jim lhát a podávat jim skutečně jen cukrové pilulky. Na rozdíl od léků cukrové pilulky nemají vedlejší účinky. Například antidepresiva způsobují sexuální dysfunkci až u tří čtvrtin uživatelů. Dalším problémem je třeba dlouhodobý přírůstek váhy a nespavost. Přibližně každý pátý pacient pak také při vysazení léků trpí abstinenčními příznaky.

Největší ironií však je, že antidepresiva zřejmě do budoucna zvyšují náchylnost pacientů k depresi. Podle provedených výzkumů pacientům více hrozí opakované deprese po léčbě antidepresivy než po léčbě jinými prostředky, například placebem. Je-li tedy přínos cvičení ke zlepšení nálady také jen placebo, i tak u něj převažují pozitiva nad negativy.


Ukázka z knihy JAK NEZEMŘÍT, kapitola Jak nezemřít na sebevražednou depresi – koupit knihu ZDE.




pondělí 18. září 2017

ODVÁŽNÉ SRDCE



Thupten Jinpa
Odvážné srdce

Úvod

Není nic mocnějšího než myšlenka, jejíž čas nadešel.
Victor Hugo

Vzpomínám si, jak jsem ťapkal celý vzrušený vedle Jeho Svatosti dalajlámy, držel se ho za ruku a snažil se udržet s ním krok. Bylo mi asi šest let, když dalajláma navštívil domov Stirling Castle Home pro tibetské děti v severoindické Šimle. Patřil jsem ke zhruba dvěma stům dětí zde usazených uprchlíků. Domov založila britská charita Zachraňte děti v roce 1962 ve dvou bývalých britských koloniálních domech postavených na nevysokém návrší. Všechny děti se na návštěvu pilně připravovaly a na přivítání nacvičovaly tibetské písně. Dospělí zametli cestu a bělostným páleným vápnem ji vyzdobili tibetskými symboly – lotosem, nekonečným uzlem, vázou, dvěma zlatými rybami (s hlavami k sobě), kolem dharmy s osmi loukotěmi, praporcem vítězství, slunečníkem a mušlí. V den dalajlámovy návštěvy bylo kolem školy rozmístěno velké množství indických policistů; pamatuji si, že jsem to ráno během čekání s některými z nich hrál kuličky. Když konečně přijel, jako bychom se ocitli v pohádce. Z nabílených vonných pecí postavených speciálně pro tuto příležitost stoupal hustý dým. Oblečeni v pestrobarevných svátečních oděvech a s tradičním tibetským bílým uvítacím šátkem zvaným kata v rukou jsme stáli po obou stranách příjezdové cesty vedoucí ke škole a z plna hrdla zpívali.

Byl jsem vybrán jako jeden z žáků, kteří dalajlámu doprovázeli při prohlídce školy. Zeptal jsem se ho, zda se může stát mnichem, načež odpověděl: „Dobře se uč a můžeš se stát mnichem, kdykoli budeš chtít.“ Když se ohlédnu zpět, myslím, že jediný důvod, proč mne tak přemoudřele přitahovalo mnišství, byli dva učitelé v dětském domově, kteří byli mnichy. Byli tam nejvlídnějšími dospělými a zřejmě i nejvzdělanějšími. Vždycky vypadali šťastně a klidně, někdy až blaženě. Pro nás děti bylo nejdůležitější, že vyprávěli nejzajímavější příběhy.

A tak jsem se při první příležitosti – zrovna byl první den tibetského nového roku (toho roku na konci února) – stal ve věku jedenácti let navzdory otcovým protestům mnichem a odešel do kláštera. Mrzelo ho, že jsem promarnil příležitost stát se živitelem rodiny – rodiče jeho generace si přáli, aby jejich děti získaly vzdělání a pracovaly v kanceláři. Dalších téměř deset let jsem žil, pracoval, meditoval a odříkával mantry v klášteře Dzongkar Choede, jehož jsem byl členem. Právě tam, v tichých, stále zelených kopcích Dharamsaly v severní Indii, jsem si procvičoval svou primitivní angličtinu s hippie, kteří zde hledali osvícení.

Spřátelil jsem se s Johnem a Larsem. John nebyl hippie. Byl americký poustevník žijící o samotě v příjemném bungalovu, který si pronajal poblíž meditační chýše vysoce váženého tibetského Mistra. S Johnem jsem se scházel jednou či dvakrát týdně. Hovořili jsme a já předčítal z tibetské knihy, jež byla sama o sobě překladem klasického indického buddhistického textu z osmnáctého století. Díky Johnovi jsem poznal lívance a šunku.

Lars byl Dán, který žil docela blízko kláštera. Často jsem ho navštěvoval, povídali jsme si a dávali si toast s džemem.

Na jaře 1972 se klášter přestěhoval do parné jižní Indie, kde byl zahájen tibetský přesídlovací program. Zde jsem se ve třinácti letech spolu s ostatními mnichy z kláštera stal součástí přesídlovací pracovní síly. Mýtili jsme lesy, kopali strouhy a pracovali na kukuřičných polích. První dva roky jsme během příprav na přesídlení dostávali denní mzdu 0,75 indických rupií, což je zhruba 1,5 centu.

V Dzongkar Choede se nám dostalo nepatrného formálního vzdělání. Není zvykem, aby mladí mniši chodili do běžných světských škol. Když se naše komunita přestěhovala do jižní Indie, uměl jsem zpaměti všechny požadované buddhistické texty. Denní práce v osadě končily ve čtyři hodiny odpoledne, takže mi zbýval volný čas, který jsem opět věnoval angličtině. Neměl jsem však příležitost mluvit, a tak jsem se spokojil se čtením komiksů. Jednoho dne jsem levně získal používané tranzistorové rádio, takže každý den jsem pak poslouchal BBC World Service a americký Hlas Ameriky. Tenkrát byl na Hlasu Ameriky skvělý program „zvláštní anglické vysílání“, v němž hlasatel mluvil pomalu a každou větu dvakrát zopakoval. Nesmírně mi to pomohlo, neboť jsem tenkrát měl skutečně jen základy.

Protože jsem byl jediným mladíkem v klášteře, který uměl mluvit a číst anglicky, ač zprvu jen rudimentárně, bylo to pro mne zdrojem pýchy a rovněž cestou jak se odlišit od ostatních. Kolem byl svět, doslova i přeneseně za hranicemi uprchlické komunity, za hranicemi kláštera celý svět, do něhož jsem jako jediný z klášterního společenství mohl vstoupit. Díky angličtině jsem se naučil orientovat na glóbu, jenž mi přiblížil všechny velké země, o nichž jsem slýchal ve zprávách – Anglii, Ameriku, Rusko a samozřejmě náš milovaný Tibet, jenž tragicky připadl komunistické Číně.

Kolem roku 1976, když mi bylo tak sedmnáct či osmnáct, jsem se seznámil s obdivuhodnou ženou, jež změnila mou karmu s angličtinou. Doktorka Valentina Stacheová-Rosenová byla německá indoložka se specializací na sanskrtské a čínské texty, která tehdy žila v Bengalúru (kde její manžel vedl Institut Maxe Müllera). Doktorka Stacheová-Rosenová se velmi živě zajímala o můj pokrok v angličtině. Seznamovala mne se západní literaturou a posílala mi knihy – od Hermanna Hesseho a Agathy Christie, Rudou hvězdu nad Čínou Edgara Snowa a především velký anglický slovník se spoustou příkladů užití slov ve větách. Doma u doktorky Stacheové-Rosenové jsem se naučil jíst nožem a vidličkou. Až do její smrti v roce 1980 jsme si dopisovali. Nedovedu si představit, jak by se bez její laskavosti moje angličtina dostala ze stavu, v němž tehdy byla, a v souvislosti s tím kam by se byl ubíral můj život.

Přečetl jsem rovněž v angličtině psanou knihu Trevora Linga The Buddha, v níž je vylíčen život a učení Buddhy jako revolucionáře, filozofa a duchovního učitele. Především v této knize mne hluboce zasáhla sugestivní síla anglického jazyka. Byla v něm živost a bezprostřednost, kterou jsem v psané tibetštině nikdy necítil; podobala se mluvené řeči. (Rozdíl mezi psanou a mluvenou tibetštinou je obrovský.)

Někdy v této době jsem potkal tibetského učitele, jenž se později stal jedním z těch, kdo nejvýznamněji ovlivnili mé klasické buddhistické vzdělání. Zemej Rinpočhe, známý svou vzdělaností a poezií, byl nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznal. Žil tehdy částečně odloučeným životem, oddaný tiché meditaci, v další tibetské osadě vzdálené od kláštera přibližně hodinu cesty autobusem. Rinpočheho jméno jsem znal z mnoha školních učebnic tibetského jazyka, které editoval. Osobní setkání a rozhovor s ním ve mně znovu zažehly nadšení pro vzdělání, jež mne původně inspirovalo k mnišství. Již při našem seznámení Rinpočhe rozpo- znal mého neklidného ducha a vzal mne pod svá křídla. A tak jsem v létě 1978 odešel ze svého malého kláštera do Gandän, velkého univerzitního kláštera v jiné části jižní Indie, vzdáleného přibližně deset až dvanáct hodin cesty autobusem.

V roce 1985 při návštěvě Dharamsaly v severní Indii, dvacet let poté, co jsem jako malý kluk popobíhal, abych udržel krok s Jeho Svatostí, jsem měl náhodou tu velikou čest, že jsem byl požádán, abych tlumočil dalajlámovy přednášky, protože sjednaný tlumočník angličtiny první den nemohl. Po několika dnech výuky mne dalajlámova kancelář informovala, že by si Jeho Svatost přál se mnou mluvit. V domluvený čas mne tajemník uvedl do přednáškového sálu, který je součástí dalajlámova oficiálního sídla, jednoduchého koloniálního bungalovu z kamene a dřeva se zelenou střechou z vlnitého plechu. Když jsem vstoupil, Jeho Svatost řekl: „Já vás znám. Jste výtečný debatér z kláštera Gandän. Nevěděl jsem ale, že mluvíte anglicky.“ Někteří Zápaďané, kteří poslouchali mé tlumočení, dalajlámovi řekli, že se moje angličtina dobře poslouchá. Jeho Svatost mne požádal, zda bych mohl být k dispozici, kdy by potřeboval tlumočníka, zejména na cestách. Z očí mi vyhrkly slzy. Ani ve snu mne nenapadlo, že bych mohl mít tu čest úzce spolupracovat s dalajlámou. Jistě nemusím dodávat, že jsem odpověděl, že bych tím byl velice poctěn.

Pro Tibeťana, který vyrostl jako uprchlík v Indii, byla služba dalajlámovi, tibetským lidem hluboce uctívanému, zároveň možností jak uctít oběti, které museli naši rodiče přinést v prvních letech exilu.

Začal jsem tedy dalajlámu doprovázet na jeho zahraničních cestách, tlumočit pro něj anglicky mluvícím posluchačům a kolegům z multidisciplinárních kontemplativních studií včetně významných vědeckých setkání typu dialogů Mind and Life (Mysli a života) a pomáhat mu při přípravě knih. Tyto práce vykonávám jako dalajlámův hlavní tlumočník angličtiny od roku 1985, takže tomuto pozoruhodnému hlasu soucitnosti teď sloužím už bezmála tři desetiletí.

Od samého začátku se Jeho Svatost jasně vyjádřil, že nebudu patřit k jeho stálému personálu. Řekl, že by to bylo mrhání mým mnišským vzděláním a talentem. Poradil mi, abych se spíš soustředil na studium a vedl nezávislý život věnovaný vzdělávání. Bylo to nesmírně soucitné.

Časem jsem dospěl k poznání, že mým osobním údělem je sloužit v současném světě jako zprostředkovatel klasické tibetské buddhistické tradice. Možná mne na tuto roli připravily zvláštní okolnosti mých mladých let, kdy jsem vyrůstal v klášteře a zároveň byl okouzlen angličtinou a Západem. Tenkrát nebylo mnoho lidí vyškolených v klasické buddhistické tradici, kteří zároveň uměli anglicky. Jak jsem se v angličtině zdokonaloval, docházelo mi, že je patrně mým zvláštním úkolem propojovat obě kultury, které mám rád.

Motivace naplnit účelně tento osud mne přivedla do Anglie na univerzitu v Cambridgi, čímž začala nová etapa mého života. Měl jsem štěstí, že jsem díky laskavosti mnoha lidí mohl skutečně zasvětit svůj profesionální život zprostředkování kulturní výměny, ať již ve službě dalajlámovi, nebo jako předkladatel nejdůležitějších tibetských textů do angličtiny. Mé zkušenosti potvrdily to, co jsem již dříve intuitivně věděl, že ze spojení klasické tibetské buddhistické tradice se současným myšlením a kulturou včetně vědy může vzejít mnoho dobrého. Tato kniha je součástí rozsáhlé snahy o mezikulturní pojetí.

O soucitnost se zajímám celý život. V dětství jsem byl tím, kdo soucit druhých přijímal. Díky tisícům obyčejných britských občanů, kteří přispívali organizaci Zachraňte děti, našlo více než tisíc tibetských dětí jako já domov, v němž mohly na počátku šedesátých let vyrůstat v bezpečí, zatímco rodiče se usilovně snažili přizpůsobit životu v zemi, jejíž jazyk ani zvyky neznali. Díky jednotlivcům, jako byli doktorka Valentina Stacheová-Rosenová a Zemej Rinpočhe, jsem nalezl smysl svého zcela neobvyklého vzdělání. V profesionálním životě, v němž tak úzce spolupracuji s dalajlámou, jsem měl výsadu přesvědčit se z první ruky, co znamená žít životem ztělesňujícím charakteristickou lidskou vlastnost zvanou soucitnost.

Dnes jsem ženatý a mám dvě dospívající dcery. Žiji v severoamerickém městě a můj život je naprosto odlišný od života, na nějž jsem byl zvyklý v tibetském klášteře v Indii. V běžném životě musím řešit typické problémy rychlého moderního světa – vyvážit práci, rodinu a vztahy, platit účty – a současně si udržet zdravý rozum, schopnost rozlišovat důležité od nedůležitého a nezbytný optimismus. Právě v učení mé původní tibetské buddhistické tradice nacházím celou řadu prostředků, jež mi pomáhají v současném světě zvládat výzvy každodenního života. O některé z nich bych se s vámi rád podělil v této knize.

Co je soucit? Většina z nás si soucitu cení a souhlasí, že je důležitý jak v osobním životě, tak ve společnosti obecně. Soucit je nesporně také součástí naší každodenní lidské zkušenosti. Milujeme své děti a pečujeme o ně, setkáme-li se s trpícím člověkem, instinktivně s ním cítíme, když nám někdo nabídne pomoc v těžké chvíli, jsme dojati. Většina z nás se také shodne na tom, že soucit nějak souvisí s tím, co znamená vést dobrý život. Není tedy náhoda, že soucitnost tvoří průsečík etických systémů všech významnějších náboženských a humanistických tradic. I ve sporné oblasti politiky je soucitnost hodnotou, k níž se dychtivě hlásí obě strany celého širokého spektra.

Navzdory společně sdíleným zkušenostem a přesvědčením se nedaří přičíst soucitnosti v životě jednotlivců a ve společnosti ústřední roli. V současné kultuře máme k hodnotám, jako jsou laskavost a soucitnost, spíš zmatečný vztah. Sekulárnímu západnímu světu chybí ucelený kulturní rámec, v němž by bylo možné formulovat, co je soucit a jak funguje. Pro některé lidi je věcí náboženství a morálky, soukromou záležitostí jednotlivce podružného až mizivého společenského významu. Další pochybují, že by člověk mohl být zcela nezištný, a jsou nedůvěřiví k postojům jako soucitnost, jejichž hlavním smyslem je dobro druhého člověka. Jak jednou uznávaný vědec poznamenal: „Škrábni altruistu a sleduj, jak pokrytec krvácí.“ Jiní zas vynášejí tyto lidské kvality do takových výšin, že jsou mimo dosah většiny z nás a týkají se jen výjimečných osobností, jako jsou Matka Tereza, Nelson Mandela a dalajláma. Soucitnost se stává něčím, co na dálku obdivujeme u velkých osobností, co však nemá pro běžný život význam.

Široce pojatý soucit je zájem vznikající při setkání s utrpením druhého a snaha toto utrpení zmírnit. Anglické slovo pro soucit compassion, které pochází z latiny, znamená doslova „trpět s“. Podle historičky náboženství Karen Armstrongové je slovo pro soucit v semitských jazycích – rahama-nut v hebrejštině a rahman v arabštině – etymologicky příbuzné s výrazem pro dělohu, což evokuje mateřskou lásku k dítěti, jež je archetypálním vyjádřením soucitu. Soucit je v zásadě odezva na nevyhnutelnou realitu lidského údělu – prožívání bolesti a trápení.

Soucit je schopnost reagovat na utrpení s pochopením, trpělivostí a laskavostí spíš než například se strachem a odporem. Soucit jako takový nám umožňuje otevřít se realitě utrpení a usilovat o jeho zmírnění. Právě soucitnost spojuje schopnost vcítit se s laskavostí, velkodušností a dalšími projevy altruismu.

Soucit vznikající jako reakce na nouzi či utrpení probíhá ve třech okamžitě na sebe navazujících fázích: zaznamenáme utrpení či nouzi druhého, emočně se na svízelnou situaci napojíme a instinktivně si přejeme, aby se zlepšila. Soucit může vést k činu; jde o ochotu pomoci nebo touhu něco s problémem jiného člověka udělat. Dnes již vědci začínají mapovat neurobiologický základ soucitnosti a zkoumají její hluboké evoluční kořeny.
Společnost dlouho přehlížela, že soucitnost je zásadní součástí lidské povahy a chování. Ztotožnili jsme se s populárním výkladem, podle nějž je třeba na chování člověka nahlížet veskrze jen prizmatem soutěživosti a vlastního zájmu. Je to příběh, který vyprávíme sami o sobě.

Problémem takových příběhů je, že bývají sebenaplňující. Tvrdíme-li, že jsme v jádru sobecká a agresivní stvoření, předpokládáme, že každý si žije jen pro sebe. Ve světě, kde je „člověk člověku vlkem“, je jen logické vidět ostatní pouze jako zdroj soupeřivosti a nepřátelství. A tak přistupujeme k druhým lidem s obavami, strachem a podezíravostí, místo abychom je brali jako sobě rovné a přátelské. Naopak jestliže považujeme člověka za společenskou bytost obdařenou instinktem soucitnosti a laskavosti a uvědomujeme si, že blaho lidí jako hluboce vzájemně provázaných bytostí je propojené, naprosto to mění náš pohled na svět a chování v něm. Takže příběhy, které si o sobě vyprávíme, jsou důležité, dokonce velmi důležité. 

***

Úvod z knihy ODVÁŽNÉ SRDCE, koupit ji můžete ZDE

úterý 12. září 2017

Je možné zvrátit průběh rakoviny prostaty pomocí vhodné stravy?



Pokud dokáže zdravá strava přeměnit váš krevní oběh ve stroj zabíjející rakovinu, co ji tak využít nejenom k tomu, jak se nádorovému onemocnění vyhnout, ale také k tomu, jak je léčit? Jiným smrtelným chorobám, jako jsou choroby srdce, diabetes 2. typu či hypertenze, se dá zabránit. Lze je zastavit či dokonce zvrátit jejich průběh. Proč by to tedy nemohlo jít i u rakoviny?

Aby doktor Ornish a jeho kolegové mohli odpovědět na tuto otázku, vybrali třiadevadesát mužů s rakovinou prostaty, kteří se rozhodli neabsolvovat klasickou léčbu. Tento druh rakoviny se může rozvíjet tak pomalu a vedlejší účinky léčby jsou tak hrozivé, že někteří muži, u nichž bylo diagnostikováno toto onemocnění, se raději nechají zařadit do lékařských kolonek s označením „pečlivě sledovat“ nebo „budoucí léčba“. Následujícím krokem je totiž často chemoterapie, ozařování a/nebo radikální operační zákrok, který může mít za následek pacientovu inkontinenci či impotenci. Proto se lékaři snaží tyto léčebné postupy co nejvíce oddálit. A jelikož nemocní sami nijak aktivně do léčby nevstupují, představují ideální skupinu populace, na níž je možné vyzkoušet účinek stravy a životního stylu.

Pacienti trpící rakovinou prostaty byli náhodně rozděleni do dvou skupin: do kontrolní skupiny, které nebyla doporučena žádná dieta ani speciální druh životosprávy, a do skupiny, jejíž strava byla založena na konzumaci ovoce, zeleniny, celozrnných obilovin a luštěnin, zejména fazolí. Mimoto měli její účastníci dodržovat zásady zdravého životního stylu, kupříkladu šestkrát týdně se půlhodinu věnovat rychlé chůzi.

Postup nádorového onemocnění byl sledován na základě hladiny PSA (prostatického specifického antigenu), což je indikátor (onkomarker) nárůstu rakoviny prostaty v těle. Po jednom roce se hodnoty PSA zvýšily u kontrolní skupiny o 6 %. Přesně to také rakovina činí: s postupem času se nádor zvětšuje. U skupiny, která kladla důraz na zdravý životní styl, však hladina PSA klesla o 4 %, což naznačuje, že nádory se všeobecně zmenšily. Nebylo k tomu zapotřebí žádné chemoterapie ani ozařování – stačilo jíst a žít zdravě.

Biopsie, provedené před a po dietě, provázené zdravým životním stylem, doložily, že se během tohoto výzkumu změnila u účastníků výzkumu podoba více než pěti set genů. Jednalo se o první ukázku toho, že to, co jíte a jak žijete, vás může ovlivnit na genetické úrovni, podle toho, které geny jsou do léčebného procesu zapojeny, a které naopak ne. V průběhu dalšího roku po skončení testovacího období se u příslušníků první, kontrolní skupiny projevil takový nárůst nádorů, že 10 % pacientů bylo nuceno prodělat prostatektomii, operační zákrok, při němž je odstraněna celá prostatická žláza a okolní tkáň. Tento zákrok může vést nejen k inkontinenci a impotenci, nýbrž také ke změnám orgasmické funkce u přibližně 80 % mužů, kteří se zákroku podrobí. Oproti tomu žádný muž ze skupiny, která konzumovala rostlinnou stravu a dbala na zdravý životní styl, neskončil na operačním stole.

Jak to, že byli vědci schopni přesvědčit skupinu starších mužů, aby po dobu jednoho roku v podstatě přešli na veganskou stravu? Nechávali jim domů dopravovat hotová jídla. Vědci nejspíše dospěli k závěru, že muži jsou tak líní, že prostě snědí cokoli, co se jim připraví a předloží hotové – a ono to zafungovalo!

***


Úryvek z knihy JAK NEZEMŘÍT, autor Michael Greger, právě vychází v češtině, koupit ji můžete ZDE.




pondělí 11. září 2017

MŮŽE SOUCIT ZMĚNIT NÁŠ SVĚT?

Soucit – proč právě teď?

V současném světě působí několik sil, které se sbližují, což nasvědčuje tomu, že nadešel čas soucitnosti. Zmenšující se svět (počet obyvatel vzrůstá, přírodní zdroje jsou však omezené; problémy životního prostředí se týkají všech; technologie, demografické změny a globální ekonomika zmenšují vzdálenosti mezi lidmi, kulturami a náboženstvími) nás povolává k rozvíjení ducha soužití a spolupráce. Ve skutečnosti jsme v tom všichni spolu. Soucitnost se týká právě této jednoty lidstva. Pokud by se kupříkladu věřící všech náboženství shodli na soucitu jako na jednotném základu, vznikla by pevná půda, na níž by našly společnou řeč a vzájemný respekt miliony lidí. Význačný vědec zabývající se emocemi Paul Ekman v řadě dojímavých dialogů s dalajlámou předložil pádné důvody, proč je takzvaný „globální soucit“ nejdůležitějším tématem naší doby. Jestliže jako jednotlivci i jako globální společnost vezmeme soucitnost vážně jako součást lidské povahy, máme reálnou šanci vytvořit humánnější svět.

Poznatky nejrůznějších oborů – z výzkumu primátů, dětské vývojové psychologie, neurovědy, nových ekonomických směrů ukazují, že nejsme jen zištné a soutěživé bytosti, ale rovněž pečující a spolupracující. To nám dává naději. Kromě toho díky novým zobrazovacím technikám a objevu plasticity mozku (celoživotně probíhajících fyzických změn mozku, k nimž dochází v závislosti na prostředí a zkušenosti) začínají výzkumníci chápat, jak vědomý mentální trénink jako meditace ovlivňuje mozek. Studie využívající zobrazovací vyšetření mozku dlouhodobě meditujících lidí, které provádí psycholog a neurovědec Richard Davidson a další, otevřel nové cesty výzkumu účinků meditace na neuronální úrovni. Vědecký pokrok, k němuž v této oblasti došlo, vedl ke vzniku zcela nového oboru zvaného kontemplativní věda, jež zkoumá účinky kontemplativních technik, jako je meditace, na zdraví, kognitivní vývoj, regulaci emocí a další. Z nového vědeckého odvětví plyne, že cvičením mysli můžeme bez přehánění měnit svůj mozek.

Vzpomínám si, jak dalajláma před lety na jednom z dialogů Mind and Life konaném v jeho rezidenci v Indii vyzval přítomné vědce: „Vy vědci,“ řekl, „jste udělali obdivuhodný kus práce na zmapování patologických změn lidské mysli. Avšak pozitivními vlastnostmi, jako je soucitnost, natožpak možnostmi jejich rozvíjení, jste se zabývali velmi málo nebo vůbec ne. Proč tedy teď nevyužít účinných nástrojů k výzkumu účinků kontemplativních cvičení? Jakmile budeme mít k dispozici vědecké poznatky o účinnosti těchto cvičení, můžeme je nabídnout širokým vrstvám obyvatel, a to nikoli jako duchovní cvičení, nýbrž jako techniky k dosažení psychické pohody a emoční vyrovnanosti.“


Úryvek z knihy ODVÁŽNÉ SRDCE, která právě vychází v Česku i na Slovensku a jejímž autorem je hlavní překladatel dalajlámy Thupten Jinpa.  Koupit ji můžete ZDE.


pátek 25. srpna 2017

JAK NEZEMŘÍT

Všechno to začalo mojí babičkou.

Byl jsem ještě malý, když ji lékaři poslali na kolečkovém křesle domů zemřít. Diagnostikovali jí srdeční chorobu v poslední fázi. Měla za sebou tolik bypassů, že lékaři prostě už neměli kam dávat další hadičky. Navíc jizvy vzniklé každou operací komplikovaly možnosti té další; už nebylo kam říznout. Babička byla odkázaná na vozík, trápily ji strašné bolesti a lékaři jí řekli, že už pro ni víc udělat nemohou. Její život skončil v šedesáti pěti letech.

Mám za to, že mnoho dětí se rozhodne stát se jednou lékařem či lékařkou, když vidí někoho z milovaných blízkých stonat nebo umírat. Já jsem o tom paradoxně začal přemýšlet v době, kdy se babiččin stav postupně zlepšoval.

Brzy poté, co ji pustili z nemocnice, aby poslední dny strávila doma, se v jistém televizním pořadu objevil příspěvek o Nathanu Pritikinovi, jednom z prvních podporovatelů léčení zdravým životním stylem, jenž proslul tím, že dokázal vrátit zdraví pacientům se srdeční chorobou i v posledním stadiu. Právě otevřel nové centrum v Kalifornii a moje zoufalá babička se s vypětím všech sil vypravila na cestu přes celou zemi, aby se stala jednou z jeho prvních pacientek. Pacienti žili na klinice, jedli rostlinnou stravu a postupně začínali cvičit. Tam vezli babičku na vozíku, domů odcházela po svých.

Nikdy na to nezapomenu.

Dostala se dokonce do Pritikinova životopisu nazvaného Pritikin: Muž, který uzdravil americké srdce. O babičce se tam mluví jako o jedné z těch, „co jim smrt klepala na dveře“:

„Frances Gregerová ze severního Miami na Floridě přijela na jednu z prvních Pritikinových terapií na kolečkovém křesle. Paní Gregerová měla nemocné srdce, trpěla anginou pectoris a klaudikací – její stav byl tak špatný, že jí chůze způsobovala obrovské bolesti na hrudi a v nohou. Po třítýdenní léčbě nejenže už nepotřebovala vozík, ale dokonce dokázala ujít šestnáct kilometrů denně.“

Když jsem byl malý, úplně mi stačilo, že jsem měl babičku zase zpátky. Ale postupně jsem pochopil význam toho, co se s babičkou stalo. Tehdy lékařská věda nepovažovala za možné zvrátit průběh srdeční choroby. Užívané léky měly nemoc zpomalit a symptomům se ulevilo tím, že se operačně obešly ucpané cévy, ale jinak se očekávalo, že se choroba bude zhoršovat a zhoršovat, až nakonec zemřete. Teď už víme, že jakmile přestanete konzumovat potraviny, které přispívají k ucpávání cév, začne se tělo léčit samo a v mnoha případech se cévy znovu zprůchodní – bez použití léků nebo chirurgického zásahu.

Lékaři nad babičkou v jejích šedesáti pěti letech vyslovili rozsudek smrti. Díky zdravé stravě a životnímu stylu však mohla prožít dalších třicet jedna radostných let se svými šesti vnuky. Žena, které tehdy lékaři řekli, že bude žít jen pár týdnů, zemřela ve věku devadesáti šesti let. Nejenže její téměř zázračné uzdravení inspirovalo jednoho z jejích vnuků, aby se věnoval medicíně, ale dalo jí také dostatek zdravých let, aby ho viděla lékařskou fakultu úspěšně dostudovat.

V době, kdy jsem se stal lékařem, se již podařilo odborníkům, například doktoru Deanu Ornishovi, prezidentu a zakladateli neziskového Institutu preventivního lékařského výzkumu, jednoznačně potvrdit, že Pritikinova cesta byla správná. Pomocí nejnovějších technických prostředků – srdečních PET skenů, kvantitativních koronárních arteriografií a radionuklidové ventrikulografie– doktor Ornish a jeho kolegové prokázali, že ten nejméně technický přístup (strava a životní styl) nepopiratelně dokáže odvrátit srdeční choroby, naši nejčastější příčinu úmrtí. Studie doktora Ornishe a jeho kolegů se dostaly do nejprestižnějších lékařských časopisů na celém světě. A přesto se medicínská praxe téměř nezměnila. Proč? Proč lékaři stále předepisovali léky a katétry pročišťovali ucpané cévy (tedy léčili symptomy srdečních chorob) a snažili se jen posunout to, co jinak považovali za neodvratitelné – předčasnou smrt? To mě probudilo. Začal jsem si všímat smutné pravdy – kromě vědy medicínu ovlivňují ještě další síly. Zdravotnictví funguje jako „služba za úplatu“, takže lékaři dostávají zaplaceno za léky a procedury, které předepíšou. Jejich odměna je závislá na kvantitě, ne na kvalitě. Nikdo nám neproplatí čas, který strávíme konzultacemi s pacienty a vysvětlováním přínosu zdravého jídelníčku. Kdyby byli lékaři placeni za úspěšnost, měli by finanční motivaci léčit špatný životní styl způsobující onemocnění. Dokud se nezmění způsob financování, neočekávám velké změny ani ve zdravotní péči, ani v lékařském vzdělávání.

Pouze čtvrtina lékařských škol nabízí alespoň jeden předmět věnovaný výživě. Vzpomínám si, jak během mého prvního přijímacího pohovoru na medicínu na Cornellově univerzitě profesor důrazně prohlásil: „Výživa není pro lidské zdraví nepostradatelná.“ A to byl pediatr! Věděl jsem, že mám před sebou dlouhou cestu. Když o tom tak přemýšlím, jediný profesionální zdravotník, který se mě kdy zeptal na jídelníček nějakého člena rodiny, byl náš veterinář.

Dostalo se mi té cti, že mě přijali na devatenáct lékařských fakult. Vybral jsem si Tufts, protože tam se chlubili, že se více věnují výživě – celých dvacet jedna vyučovacích hodin, což bylo méně než jedno procento studijního programu.

Během studia jsem dostal nespočet nabídek na večeře ve steakových restauracích a další luxusní benefity od zástupců velkých farmaceutických firem, ale ani jednou mi nezavolal nikdo od brokolice. Ne bezdůvodně se o nejnovějších lécích dozvídáme z televize: za jejich propagací stojí rozpočet obrovských firem. Proto také nejspíš v televizi nikdy neuvidíte reklamu na batáty, dnes již běžně dostupné v obchodech, ani neuslyšíte o nejnovějších výsledcích potvrzujících účinky potravin na naše zdraví a délku života: k tomu je příliš malá finanční motivace.

Ani během našich ubohých jednadvaceti hodin dietologie během studia se nikdy nikdo nezmínil o léčení, či dokonce vyléčení chronických chorob pomocí stravy. O tomto oboru jsem věděl jen díky případu, který se vyskytl v mé rodině.

Při studiu mě trápila jedna otázka: jestli se v medicínském světě ztratila informace, jak vyléčit nemoc, která je naším největším zabijákem, jaké další věci jsou v lékařské literatuře pohřbené? Rozhodl jsem se, že mým životním cílem bude to zjistit. Většinu let studia v Bostonu jsem strávil mezi zaprášenými policemi v suterénu Countwayovy lékařské knihovny na Harvardově univerzitě. Pak jsem si otevřel lékařskou praxi, ale ač jsem se každý den na klinice potkával s mnoha pacienty a mohl jsem najednou změnit životy celých rodin, věděl jsem, že je to stále jen kapka v moři. A tak jsem začal cestovat.

Rozhodl jsem se, že se s pomocí Americké asociace studentů medicíny jednou za dva roky objevím na každé lékařské škole v Americe a pokusím se ovlivnit generaci nových lékařů. Chci, aby už žádný lékař neabsolvoval školu bez znalosti tohoto nástroje – ozdravné síly potravin. Když nemusela na srdeční nemoc zemřít moje babička, neměli by na ni zemřít ani prarodiče nikoho jiného. V některých obdobích jsem měl i čtyřicet přednášek měsíčně. Přijel jsem do města, kde jsem měl přednášku při snídani v Klubu rotariánů, pak jsem měl přes oběd prezentaci na lékařské fakultě a večer jsem mluvil na komunitním setkání. Žil jsem v autě, u sebe jsem měl jen jediný klíč. Celkově jsem měl asi tisíc přednášek po celém světě.

Není divu, že takový život nebyl dlouhodobě snesitelný. Stálo mě to manželství. Měl jsem víc nabídek, než kolik jsem dokázal uspokojit, a tak jsem začal každoroční výsledky svého bádání shromažďovat na DVD v seriálu To nejnovější z klinické výživy (Latest in Clinical Nutrition). Je to neuvěřitelné, ale už jsem skoro u třicátého dílu. Vše, co jsem prodejem DVD vydělal a vydělám, jde přímo na charitu, stejně jako honoráře z mých přednášek a prodaných knih včetně té, kterou právě čtete. Peníze korumpují medicínu, ale zdá se mi, že ve výživě je jejich vliv ještě horší: skoro každý má vlastní značku kouzelného hadího oleje nebo nějakého zázračného léku. Narážíme na neznalost a hluboce zakořeněné předsudky. Údaje jsou velmi často vybírány tak, aby podporovaly předem vytvořené názory. Je pravda, že i já musím hlídat svou předpojatost. Mou původní motivací bylo zdraví, ale časem se ze mě stal také milovník zvířat. Naši domácnost řídí tři kočky a jeden pes; velkou část profesního života se hrdě angažuji v Americké společnosti pro ochranu zvířat jako předseda pro veřejné zdraví. Stejně jako mnoho jiných se starám o důstojný život zvířat, ale v první řadě jsem lékař. Mou hlavní povinností vždy bylo pečovat o pacienty a poskytovat jim vyvážené a aktuální informace.

Na klinice mohu ovlivnit stovky lidí, při cestování tisíce. Ale tyto poznatky o životě či smrti se musí dostat k milionům. Do mého života vstoupil Jesse Rasch, filantrop z Kanady, který sdílí mé přesvědčení, že vědecky potvrzené účinky naší stravy se musí zdarma dostat ke každému člověku. Spolu se svou manželkou Julií založili nadaci, která zveřejňuje veškerou mou práci na internetu. Tak vznikla stránka www.NutritionFacts.org. Nyní mohu oslovit daleko větší počet lidí, než kolik bych kdy stihl objet, a mohu pracovat v pohodlí domova. Nezisková internetová organizace NutritionFacts.org je nyní finančně soběstačná; na jejích stránkách najdete přes tisíc krátkých videí na nejrůznější témata týkající se výživy a každý den zde přibývají nové příspěvky a články. Veškerý obsah je a vždy bude zcela zdarma. Nenajdete zde žádné reklamy, nemáme žádné korporátní sponzory. Děláme to pro vlastní potěšení.

Když jsem se do této práce před více než deseti lety pustil, myslel jsem, že musím ovlivnit učitele, změnit vzdělávání. Pak jsem si ale uvědomil, že v dnešní době svobodného přístupu k informacím už lékaři nemají monopol na vědomosti o našem zdraví. Zjistil jsem, že je smysluplnější předávat jednoduché rady pro zdravý život přímo koncovým uživatelům. Nedávný celostátní průzkum u pacientů, kteří navštívili lékaře v ordinaci, odhalil, že pouze jednomu z pěti kuřáků jeho lékař doporučil, aby s kouřením přestal.7 Nemusíte čekat, až vám lékař řekne, že máte přestat kouřit. Stejně tak nemusíte čekat, až vám řekne, že máte jíst zdravě. Začněte s tím teď hned a ukažte lékařům skutečnou sílu zdravého života. V současnosti bydlím na předměstí Washingtonu, D.C.; na kole dojedu do Národní lékařské knihovny, největší lékařské knihovny na světě. Jen za minulý rok bylo na celém světě publikováno více než dvacet čtyři tisíc výzkumů na téma výživy. Jsem proto rád, že mám skvělý tým badatelů a celou řadu dobrovolníků, kteří mi pomáhají prokousávat se stohy nových informací.  Tato kniha nemá být jen prostředkem k šíření těchto poznatků, ale také dlouho očekávanou příležitostí podělit se s vámi o praktické rady, jak vědu, která může změnit a zachránit život, převést do běžného života.

Myslím, že by na mě moje babička byla hrdá.

***
Právě jste si přečetli předmluvu z knihy JAK NEZEMŘÍT od autorka Michaela Gregera. Koupit ji můžete ZDE.




středa 12. července 2017

Chceš mít krásný životopis nebo krásný život?


Důkazem úspěšného života je v dnešní době hlavně seznam toho, co člověk „dokázal“. Tento seznam se většinou objevuje v našem životopise. Jenže většina z nás už dnes dobře ví, že závratná kariéra není zdaleka měřítkem osobního štěstí, častokrát spíš naopak. Lidé jsou teď ochotni pro takzvaný úspěch obětovat téměř všechno, přičemž následky svého chování si většinou uvědomí až ve chvíli, kdy už je pozdě.

Je zcela bezpochyby, že ke spokojenému životu člověk potřebuje jistou dávku peněz, ale peníze tvoří jen jeden úsek škály osobního štěstí, a těch dalších úseků je hned několik. Když si je uvědomíme a pravidelně rozvíjíme, výsledkem zákonitě musí být vyrovnanější a naplněnější život. 


Jason Wachob, zakladatel a výkonný ředitel velmi úspěšné společnosti mindbodygreen, popisuje ve své knize ŽIJTE, jak se postupně skrze své pokusy, omyly a pády dopracoval k tomu, že skloubil duchovnější a přirozenější přístup k životu se svými ambicemi uspět v tomto na peníze orientovaném světě, jehož jsme všichni nedílnou součástí. 
Shrnuje v ní základní pilíře zdravého a bohatého života. Wellness + wealth = wellth. Wellness znamená anglicky volně přeloženo zdraví či pohoda, wealth zase bohatství a blahobyt. Smyšlené slovo Wellth, které je zároveň originálním titulem knihy, tedy mluví o tom, jak získat v životě blahobyt (což nutně nemusí znamenat, že člověk je milionář) a zároveň si u toho udržet zdraví, bez něhož je všechno bohatství světa k ničemu – a to nejen fyzické, ale i emoční a psychické. Autor sám přiznává, že velký kus svého života toužil po drahých věcech a životu v luxusu, ale život sám a snad i zásahy Vyšší moci ho přiměly pochopit, že opravdová a harmonie a blahobyt se nacházejí někde uprostřed a že člověk je nejšťastnější ve chvíli, kdy cítí vnitřní mír, fyzickou pohodu, avšak zároveň se realizuje a je schopný vydělat na své potřeby a plnění svých snů. 

Jason se dotýká všech aktuálních a důležitých témat. Pozastavuje se například nad zdravou stravou, správným cvičením a dýcháním, přičemž ovšem zůstává silným zastáncem selského rozumu. Je jisté, že nemůžeme být všichni vegani, běžci, atleti nebo jogíni. Co jednomu vyhovuje, druhému může ublížit, a naopak. Proto je velmi důležité zkoušet a objevovat nové cesty i poznávat lépe sebe sama a najít v každé oblasti takový směr, který nám individuálně nejvíce vyhovuje. U toho však nesmíme zapomínat na to, že život se má hlavně žít, a to především s radostí. Tolikrát se dnes stává, že lidé berou zdravý životní styl tak vážně, že se z něj vytratí veškerá radost a zábava, a výsledek je přinejlepším nijaký, ne-li kontraproduktivní. 

Je třeba se smát, mít víru, navrátit se k přírodě, děkovat a být vděčný, nebát se cítit a milovat naplno a život opravdu prožívat, a ne ho přežít v zoufalém honu za majetkem a „úspěchem“, na jehož konci člověka čeká jen vyčerpání, nemoci a hořkost v hrdle. 


Kniha je plná inspirativních příběhů a postřehů z autorova života, je psaná lehce, vtipně, a přesto nepostrádá hloubku a moudrost, kterou přináší zkušenosti. Autorovi trvalo mnoho let, než našel své místo v životě, a jeho slova jsou díky tomu plná lidskosti a pochopení, ale také inspirace a naděje v to, že se dá žít život naplno, v souladu s nadčasovými duchovními hodnotami a přírodou, jen se musíme umět zpomalit, utišit a dbát na svoje tělo a duši stejnou měrou, jakou dbáme na svůj životopis a bankovní konto. 

Je nejvyšší čas na to, abychom se zastavili a začali si vytvářet krásný život, a ne jen třpytivý životopis.

Kniha je k dostání ve všech knihkupectvích nebo na internetu ZDE

pátek 24. března 2017

PROČ MUSÍ SVALY PŘEMOCI TUK


Ten tuk se nedá odříznout. Nepomůže ani, když si ubereme kalorie na minimum. Proč?

Jedním z nejlepších způsobů, jak se chránit před útrobním tukem, je posilovat a chránit svaly. Svaly spalují energii, proto kradou tu energii i z tukových buněk zejména z buněk viscerálního tuku , aby mohly přežít. Na rozdíl od toho, když třeba sprintujete na letišti k odletové bráně, což si žádá výtrysk energie, který rychle zase opadne, svaly vytahují energii z tuku pomaličku je to jako skryté poplatky v bance. Když srovnáme kilo svalů a kilo tuku, svaly spálí asi 3krát víc energie než tuk, už jenom tím, že jsou.

Navíc svaly dělají ještě jednu věc, kterou útrobní tuk nesnáší: ony umějí energii skladovat. Když táhnete tašku s nákupem, jedete na kole nebo prcháte před apokalypsou útočných zombií, svaly rychle pálí energii, kterou si uložily (ve formě glykogenu). Jakmile tašku odložíte, kolo postavíte a zombiím utečete, hormony řídící ukládání tuku mají smůlu, protože tělo chce kalorie, které dostává, využít k obnově vyčerpaných zásob glykogenu ve svalech, protože ho spálil při pohybu. Takže když budujete svaly a využíváte je, ubíráte viscerálnímu tuku možnost se rozrůstat.

Jste-li parazit jménem viscerální tuk a chcete růst a zabírat čím dál víc prostoru, abyste mohli vysílat čím dál víc škodlivých adipokinů, co chcete? Chcete zničit svaly v těle.  A právě tím je tenhle tuk zrádný.

Když někdo zpanikaří a chce rychle zhubnout, nasadí přísnou dietu, omezí kalorie a zdvojnásobí hodiny aerobního cvičení. Bohužel, přísné diety umějí dokonale především jednu věc: likvidovat svaly. Jak už jsem vysvětlil výše, svaly spotřebovávají energii. Když vaše tělo nedostává té energie dost, začne se zbavovat svalové tkáně, která si energii žádá, a viscerální tuk si radši ponechá. V jedné nedávné studii, která počátkem roku 2014 vzbudila dost pozornosti, nasadili švédští a španělští vědci mužům dietu o 360 kaloriích na den (to je jedna menší snídaně) a donutili je cvičit téměř 9 hodin denně po dobu 4 dnů. Muži zhubli v průměru o 5 kilo. Hurá

Až na to, že přesně takové krátkodobé vítězství vede k dlouhodobé porážce. Většina hmotnosti, o kterou tito muži přišli, nešla z ubývajícího tuku, nýbrž z ubývajících svalů. A to je přímo dokonalý recept na tvorbu ještě většího množství útrobního tuku. Proto strávit měsíc na rýžových chlebíčcích a detoxikačních nápojích vám z dlouhodobého hlediska jen připraví podmínky na invazi hordy buněk útrobního tuku. (V dietě plochého břicha se však nabízí i něco, co funguje jako nastartování nebo pročištění a co se praktikuje krátkodobě je to sedmidenní účinné řešení z 11. kapitoly.)


Ukázka z knihy Dieta ploché břicho.