středa 12. července 2017

Chceš mít krásný životopis nebo krásný život?


Důkazem úspěšného života je v dnešní době hlavně seznam toho, co člověk „dokázal“. Tento seznam se většinou objevuje v našem životopise. Jenže většina z nás už dnes dobře ví, že závratná kariéra není zdaleka měřítkem osobního štěstí, častokrát spíš naopak. Lidé jsou teď ochotni pro takzvaný úspěch obětovat téměř všechno, přičemž následky svého chování si většinou uvědomí až ve chvíli, kdy už je pozdě.

Je zcela bezpochyby, že ke spokojenému životu člověk potřebuje jistou dávku peněz, ale peníze tvoří jen jeden úsek škály osobního štěstí, a těch dalších úseků je hned několik. Když si je uvědomíme a pravidelně rozvíjíme, výsledkem zákonitě musí být vyrovnanější a naplněnější život. 


Jason Wachob, zakladatel a výkonný ředitel velmi úspěšné společnosti mindbodygreen, popisuje ve své knize ŽIJTE, jak se postupně skrze své pokusy, omyly a pády dopracoval k tomu, že skloubil duchovnější a přirozenější přístup k životu se svými ambicemi uspět v tomto na peníze orientovaném světě, jehož jsme všichni nedílnou součástí. 
Shrnuje v ní základní pilíře zdravého a bohatého života. Wellness + wealth = wellth. Wellness znamená anglicky volně přeloženo zdraví či pohoda, wealth zase bohatství a blahobyt. Smyšlené slovo Wellth, které je zároveň originálním titulem knihy, tedy mluví o tom, jak získat v životě blahobyt (což nutně nemusí znamenat, že člověk je milionář) a zároveň si u toho udržet zdraví, bez něhož je všechno bohatství světa k ničemu – a to nejen fyzické, ale i emoční a psychické. Autor sám přiznává, že velký kus svého života toužil po drahých věcech a životu v luxusu, ale život sám a snad i zásahy Vyšší moci ho přiměly pochopit, že opravdová a harmonie a blahobyt se nacházejí někde uprostřed a že člověk je nejšťastnější ve chvíli, kdy cítí vnitřní mír, fyzickou pohodu, avšak zároveň se realizuje a je schopný vydělat na své potřeby a plnění svých snů. 

Jason se dotýká všech aktuálních a důležitých témat. Pozastavuje se například nad zdravou stravou, správným cvičením a dýcháním, přičemž ovšem zůstává silným zastáncem selského rozumu. Je jisté, že nemůžeme být všichni vegani, běžci, atleti nebo jogíni. Co jednomu vyhovuje, druhému může ublížit, a naopak. Proto je velmi důležité zkoušet a objevovat nové cesty i poznávat lépe sebe sama a najít v každé oblasti takový směr, který nám individuálně nejvíce vyhovuje. U toho však nesmíme zapomínat na to, že život se má hlavně žít, a to především s radostí. Tolikrát se dnes stává, že lidé berou zdravý životní styl tak vážně, že se z něj vytratí veškerá radost a zábava, a výsledek je přinejlepším nijaký, ne-li kontraproduktivní. 

Je třeba se smát, mít víru, navrátit se k přírodě, děkovat a být vděčný, nebát se cítit a milovat naplno a život opravdu prožívat, a ne ho přežít v zoufalém honu za majetkem a „úspěchem“, na jehož konci člověka čeká jen vyčerpání, nemoci a hořkost v hrdle. 


Kniha je plná inspirativních příběhů a postřehů z autorova života, je psaná lehce, vtipně, a přesto nepostrádá hloubku a moudrost, kterou přináší zkušenosti. Autorovi trvalo mnoho let, než našel své místo v životě, a jeho slova jsou díky tomu plná lidskosti a pochopení, ale také inspirace a naděje v to, že se dá žít život naplno, v souladu s nadčasovými duchovními hodnotami a přírodou, jen se musíme umět zpomalit, utišit a dbát na svoje tělo a duši stejnou měrou, jakou dbáme na svůj životopis a bankovní konto. 

Je nejvyšší čas na to, abychom se zastavili a začali si vytvářet krásný život, a ne jen třpytivý životopis.

Kniha je k dostání ve všech knihkupectvích nebo na internetu ZDE

pátek 24. března 2017

PROČ MUSÍ SVALY PŘEMOCI TUK


Ten tuk se nedá odříznout. Nepomůže ani, když si ubereme kalorie na minimum. Proč?

Jedním z nejlepších způsobů, jak se chránit před útrobním tukem, je posilovat a chránit svaly. Svaly spalují energii, proto kradou tu energii i z tukových buněk zejména z buněk viscerálního tuku , aby mohly přežít. Na rozdíl od toho, když třeba sprintujete na letišti k odletové bráně, což si žádá výtrysk energie, který rychle zase opadne, svaly vytahují energii z tuku pomaličku je to jako skryté poplatky v bance. Když srovnáme kilo svalů a kilo tuku, svaly spálí asi 3krát víc energie než tuk, už jenom tím, že jsou.

Navíc svaly dělají ještě jednu věc, kterou útrobní tuk nesnáší: ony umějí energii skladovat. Když táhnete tašku s nákupem, jedete na kole nebo prcháte před apokalypsou útočných zombií, svaly rychle pálí energii, kterou si uložily (ve formě glykogenu). Jakmile tašku odložíte, kolo postavíte a zombiím utečete, hormony řídící ukládání tuku mají smůlu, protože tělo chce kalorie, které dostává, využít k obnově vyčerpaných zásob glykogenu ve svalech, protože ho spálil při pohybu. Takže když budujete svaly a využíváte je, ubíráte viscerálnímu tuku možnost se rozrůstat.

Jste-li parazit jménem viscerální tuk a chcete růst a zabírat čím dál víc prostoru, abyste mohli vysílat čím dál víc škodlivých adipokinů, co chcete? Chcete zničit svaly v těle.  A právě tím je tenhle tuk zrádný.

Když někdo zpanikaří a chce rychle zhubnout, nasadí přísnou dietu, omezí kalorie a zdvojnásobí hodiny aerobního cvičení. Bohužel, přísné diety umějí dokonale především jednu věc: likvidovat svaly. Jak už jsem vysvětlil výše, svaly spotřebovávají energii. Když vaše tělo nedostává té energie dost, začne se zbavovat svalové tkáně, která si energii žádá, a viscerální tuk si radši ponechá. V jedné nedávné studii, která počátkem roku 2014 vzbudila dost pozornosti, nasadili švédští a španělští vědci mužům dietu o 360 kaloriích na den (to je jedna menší snídaně) a donutili je cvičit téměř 9 hodin denně po dobu 4 dnů. Muži zhubli v průměru o 5 kilo. Hurá

Až na to, že přesně takové krátkodobé vítězství vede k dlouhodobé porážce. Většina hmotnosti, o kterou tito muži přišli, nešla z ubývajícího tuku, nýbrž z ubývajících svalů. A to je přímo dokonalý recept na tvorbu ještě většího množství útrobního tuku. Proto strávit měsíc na rýžových chlebíčcích a detoxikačních nápojích vám z dlouhodobého hlediska jen připraví podmínky na invazi hordy buněk útrobního tuku. (V dietě plochého břicha se však nabízí i něco, co funguje jako nastartování nebo pročištění a co se praktikuje krátkodobě je to sedmidenní účinné řešení z 11. kapitoly.)


Ukázka z knihy Dieta ploché břicho.



úterý 21. března 2017

LÉČIVÉ POLÉVKY


Život je příliš krátký na to, abychom jedli špatné polévky.





ZELENINA, MASO NEBO RYBA PROMĚNÍ VODU VE ZLATO
PRO ZDRAVÍ: VE VÝVAR. TEN TĚLU DODÁ NOVOU ENERGII
A PROBUDÍ VNITŘNÍHO LÉKAŘE. SKUTEČNÝ VÝVAR V SOBĚ
SOUSTŘEĎUJE CELOU SÍLU PŘÍRODY A POTVRZUJE PRAVIDLO:
KUCHAŘSKÝ UM = LÉK.




JSTE ZRALÍ NA POLÉVKOVOU KÚRU?

Trápí vás některé následující symptomy? Zakřížkujte je:

nadváha
tuk na břiše
vysoký krevní tlak
bolesti kloubů, zad, hlavy
bolesti svalů
problematická pleť
vypadávající vlasy
lámavé nehty, rýhy na nehtech
letargie
nízká výkonnost
ztráta libida
zapomnětlivost
chronická únava
náladovost
poruchy spánku
nadýmání, průjem či zácpa
pálení žáhy
potravinová nesnášenlivost
bezdůvodné přibývání na váze
návaly hladu
únava po jídle

Každý křížek, který jste udělali, vybízí k tomu, abyste léčivý vývar zahrnuli do svého života. Je vaším výsledkem hodně křížků? To si žádá jeden až čtyři polévkové týdny podle návodu od strany 64.



Polévka je grunt 


Babička říká, že pořádný vývar dodá sílu. Číňané říkají, že vývar posiluje čchi – životní energii. Není divu, protože čirý vývar neboli consommé či bujon obsahuje koncentrovanou ryzí přírodu, tedy vše, co jsme v hrnci s velkou porcí lásky a času vylouhovali z přírodních přísad – ze zeleniny, masa, kostí, drůbeže nebo ryb. Vývar potvrzuje pravidlo, že kuchařský um = lék = magie a alchymie: díky procesu zvanému osmóza proniká aroma, minerální látky, bílkoviny a další životně důležité látky ze zeleniny, masa nebo ryb do vroucí vody. Vývar obsahuje tolik zdraví prospěšných látek, že s ním lze několik dnů, dokonce i týdnů držet půst. Masový vývar tělu dodává životní energii. A vývar z kostí s vyvařenou želatinou ještě něco navíc. K tomu se vrátíme později.


Léčivá síla – ovšem pouze z „poctivé“ polévky 


Před Francouzskou revolucí nabízely pařížské pouliční kuchyně bujony na posílení, které se ve velkých hrncích  nosily přímo na stůl. Těmto posilujícím polévkám se říkalo „restaurant“, což v překladu znamená „obnovující“. A od té doby chodí lidé do restaurace, když si chtějí pochutnat na bujonu a obnovit své síly.
Žádný dobrý kuchař nepracuje bez základu. Málokterá babička léčí nemoci bez uzdravující síly polévky. Již od konce  18. století se v kuchařských knihách uvádí domácí vývar v kapitolách o nemocích. A mnohé dnešní vědecké studie dokládají, že nás látky obsažené ve vývaru doopravdy dokážou opět postavit na nohy. Při nachlazení, zlomeninách kostí, depresích.

Polévky fungují. Dokážou napomoct spalování tuků, dodat energii, obnovit střevní flóru, upravit zažívání. To samozřejmě neumí rozpustné polévky ze sáčku, které obsahují velké množství glutamátu. A ani ty, které spolkneme jako předkrm před vepřovým s knedlíky. Aby mohly polévky správně účinkovat, musí to být „poctivé“ polévky doprovázené malým očistným programem. O tom všem se dozvíte v této knize.



Polévka = superpotravina



„Nechť je tvé jídlo tvým lékem a lék nechť je tvým jídlem.“
HIPPOKRATES



Svěží po ránu? To neznám


Všichni trpíme únavou. Tedy, téměř všichni. Kdo z nás ještě patří k tomu neobvyklému druhu lidí, kteří se ráno probudí s elánem a dobrou náladou, vyskočí z postele, zvolají „Dobré ráno, miláčku“ a mohli by skály lámat? My už vlastně ani nevíme, jaké to je, být čilí. Proč? Protože játra, střeva a imunitní systém mají spoustu jiné práce, než aby nám dodávaly energii a dobrou náladu. Většina lidí má ve zvýšené míře propustná střeva (někdy se tomu říká „syndrom děravého střeva“ – leaky-gut-syndrome . viz strana 40), každý třetí či čtvrtý člověk trpí steatózou (ztukovatěním jater). A chronické záněty v těle dříve nebo později odeberou síly takřka každému. A navíc ještě přibýváme na váze.



Kniha Léčivé polévky vám vysvětlí, jak a proč jsou polévky už stovky let tak důležité.

Ukáže vám, jak se díky polévkám můžete uzdravit, detoxikovat nebo zhubnout.


Předloží vám mnoho zajímavých a dostupných receptů a vysvětlí nejdůležitější zásad poctivých a zdravých polévek.


Právě teď na jaře je nejvýhodnější čas pro kvalitní polévky, které vás zahřejí, uzdraví a zeštíhlí.


Knihu Léčivé polévky najdete ve svém knihkupectví nebo na internetu ZDE.






středa 8. března 2017

Bill Gates: Kniha, která mě dohnala k slzám.



Všechny životy mají stejnou hodnotu. Ale některé smrti se zdají obzvláště kruté.

Když bylo Paulovi Kalanithimu v roce 2013 diagnostikováno konečné stádium rakoviny, bylo mu 36 let a měl nakročeno k tomu, že bude velkým přínosem pro svět díky své mysli a svým rukám. Byl to nadaný lékař – byl vedoucím rezidentem neurochirurgie na Standfordu a scházelo mu jen pár měsíců k tomu, aby završil ten nejnamáhavější ze všech klinických oborů. Byl také vynikajícím vědcem. Jeho postgraduální výzkum genové terapie mu získal nejvyšší výzkumné ocenění v jeho oboru.

Jako by toho nebylo dost, byl též skvělým spisovatelem. Než nastoupil na lékařskou univerzitu, získal dva tituly z anglické literatury na Standfordu a velmi vážně zvažoval spisovatelskou kariéru jako svou hlavní náplň.

Takový talent. Taková ztráta.

Vím o příběhu Paula Kalanithiho proto, že mi ho sám pověděl ve své knize Poslední výdech, která vyšla až po jeho smrti. Je to úžasná kniha. Byl jsem jí hluboce dojat, a stejně tak i má žena Melinda a naše dcera Jennifer. Vlastně můžu říct, že to je nejlepší skutečný příběh, který jsem po dlouhé době četl.

Díky této knize se čtenář s Paulem Kalanithim dobře seznámí a také si ho velmi oblíbí. Zasvětí vás nejen do své cesty lékaře a později i pacienta, ale také do své role manžela, který byl někdy pod bolestným tlakem nemilosrdného výcviku klinické rezidentury, který on i jeho žena absolvovali. Kniha mě obzvlášť silně emočně zasáhla ve chvíli, když se Paul a jeho žena Lucy rozhodnou mít dítě, i přesto (anebo právě kvůli tomu) jakou Paul dostal diagnózu.

Nejsem moc na srdceryvné dojáky o smrti a umírání, nelíbily se mi moc knihy The Last Lecture nebo Tuesdays with Morrie (Úterky s Morriem). Ale tato kniha si naprosto získala můj obdiv – a moje slzy.

Nevím, jestli někdo dokáže číst Lucying epilog (ten obzvlášť) a u toho neplakat. „Často jeho hrob navštěvuji a vždycky s sebou beru lahvičku Madeiry, vína, které jsme pili na našich líbánkách. Pokaždé trochu rozliju do trávy kolem – to pro Paula. Když se mnou jdou Paulovi rodiče a bratři, povídáme si a já přitom hladím trávu, jako kdyby to byly Paulovy vlasy. Cady sem chodí večer, než jde spát, leží tu na svojí dece, pozoruje mraky, které se jí honí nad hlavou a trhá květiny, které jsme sem přinesly.“

Ale nenechte se odradit smutkem toho celého. Měl bych zdůraznit i další věci, které mě k této knize přitáhly.

Tak například se mi moc líbily Paulovy příběhy o jeho chirurgickém výcviku. Vždy jsem obdivoval lékaře. Musí činit nesmírně těžká rozhodnutí a dopad jejich práce je otázkou života a smrti. Paul dobře popisuje tyto velké sázky, aniž by zněl jako někdo, kdo trpí božským komplexem. Jeden příběh, který se dostane pod kůži každému rodiči, jenž si přečte tuto knihu, vypráví o mladém pacientovi s nádorem na mozku. „Dobré úmysly zdaleka nebyly všechno, zejména když tolik záleželo na mých schopnostech, když tragédii od triumfu dělily pouhé dva milimetry. Jednoho dne jsme znovu přijali Matthewa, malého chlapce s nádorem mozku, který tak okouzlil celé oddělení.  Skutečnost byla taková, že když jsme odstraňovali nádor na jeho hypotalamu, malinko jsme hypotalamus poškodili – a teď byla z roztomilého osmiletého klučiny dvanáctiletá zrůda.“

Také mě zaujalo Paulovo výřečné psaní. Vzhlížím ke všem doktorům, ale nejvíce mě fascinují ti, kteří jsou nejen nadanými lékaři, ale také spisovateli. Vždy jsem v šoku, když takového najdu, i když bych už neměl být. Paul je součástí bratrstva úžasných doktorů spisovatelů, mezi něž se řadí i Abraham Verghese (který napsal předmluvu k Paulově knize), Siddhartha Mukherjee a Atul Gawande. Možná bych se měl zeptat nějakého neurovědce, abych zjistil, jestli tyto rozličné talenty jsou v mozku nějak svázané.

Jsem si jistý, že si Můj poslední výdech přečtu znovu. Tato krátká kniha má tolik vrstev významu a tolik zajímavých protipólů – život a smrt, pacient a lékař, syn a otec, práce a rodina, víra a rozum – vím, že až ji budu číst podruhé, najdu tam ještě něco nového.

Nevím, kde Paul našel fyzickou sílu k tomu, aby napsal tuto knihu, zatímco byl vysílený nemocí a později silnou chemoterapií. Ale jsem rád, že ji našel. Strávil svůj krátký život tak, že tím či oným způsobem hledal smysl – v knihách, v psaní, v medicíně, v chirurgii a ve vědě. Jsem vděčný za to, že čtením jeho knihy jsem mohl být svědkem tohoto krátkého úseku jeho cesty.

Kéž by jen tato cesta nebyla bývala tak brzy ukončena.

Bill Gates

Kniha vyšla česky i slovensky v nakladatelství Noxi.

Zdroj: www.gatesnotes.com



neděle 5. března 2017

Vysoký krevní tlak - Ukázka z knihy

Stresový typ
Odhadem pětina pacientů s vysokým krevním tlakem patří k tomuto typu. Jsou to většinou štíhlí lidé, kteří všechny úkoly vždy perfektně zvládají. Jsou to lidé, kteří rádi přebírají odpovědnost (nebo z důvodů ran osudu odpovědnost převzít musejí), často se ale přitom přeceňují, což jim pak ubírá sílu. Jsou nedůtkliví a berou si každý spor k srdci. Na druhé straně jsou velmi citliví, dokážou se dobře vcítit a vystihnout podstatu věci. Mají vysokou potřebu se svěřovat a chtějí každý pocit přesně pozorovat, reflektovat a analyzovat. Rádi se podceňují a málokdy jsou sami se sebou spokojení. Dají se snadno znejistit a jsou pak rychle nervózní a roztržití. Hněv a nenávist většinou dusí v sobě, pociťují to jako slabost a osobní selhání. Mnozí krouží svými myšlenkami neustále kolem starostí a problémů, aniž by našli východisko, ale taky nejsou ochotní nechat si pomoct.

PŘÍKLAD 1: CLAUDIA M.
Claudii M. je 54 let, je vdova a má dvě dospělé dcery. 20 let pracuje v jedné velké firmě jako účetní, je to pozice, ke které se jako nevyučená sama vypracovala.
Život jí to nikdy neusnadňoval. Její manžel zemřel na rakovinu, když dcerám bylo deset a dvanáct let, a jí nezbývalo než uživit rodinu sama. Dnes jsou už děti z domu. Dva roky má Claudia M. nového, mladého šéfa, který její práci sleduje nedůvěřivýma očima a přinejmenším jednou týdně se jí ptá, jestli jí tato práce skutečně vyhovuje. Není pochyb, že se jí chce zbavit. Říká se tomu „mobbing“. Ale Claudia M. prostě nemůže dát výpověď: na základě neukončeného vzdělání by sotva jinde našla stejně kvalifikovanou práci. Šéfova taktika působí: Claudia M. ztratila pohodu a klid, večer doma se trápí, špatně spí. I když si jde lehnout nejpozději v 22.30 hodin, usíná až někdy k půlnoci. Ve tři hodiny je už zase vzhůru a má pocit, že už do rána neusne. Proto není dostatečně odpočatá, v práci se dokáže jen stěží soustředit. Během několika týdnů zhubla téměř čtyři kila, cítí se nejistá, roztržitá, přecitlivělá a je dýchavičná. Srdce jí tluče velmi rychle – v klidu asi 100 tepů za minutu. Neustále má – jak zjišťuje tajným měřením – hodnoty tlaku 220/120 mmHg, a to nejen po setkáních se šéfem. To jí pak tluče srdce až v krku,  v uších jí hučí, cítí se omámená, hlava jí duní.
Claudia M. si u lékaře vyžádá neschopenku. Přesto ji na příkaz šéfa denně ze zaměstnání telefonem kontrolují, jestli nemoc jen nepředstírá. Praktický lékař jí předepíše tabletky na snížení krevního tlaku, které však příliš nepomáhají. 24hodinové měření ukáže: přes den je krevní tlak často normální nebo s hodnotami kolem 110/60 mmHg, dokonce spíš příliš nízký. Najednou však často vyskočí na hodnoty kolem 220/120 mmHg.
Jen ve spánku se tlak pohybuje na normální úrovni. Na noc si Claudia M. bere tablety na spaní, po nich se ale ráno cítí ještě víc zbitá. Ocitá se v začarovaném kruhu, z něhož nevidí východisko – až je konečně úspěšně léčena. Jak tato léčebná koncepce vypadá, se dozvíte na straně 59.
***
Knihu Vysoký krevní tlak můžete zakoupit ZDE.



středa 1. března 2017

Vysoký krevní tlak – Co se nám snaží říct?



Vysoký krevní tlak je podle všeho na vzestupu. Statistiky uvádí, že jím trpí přes 20 % dospělé populace. O jeho škodlivosti a nástrahách už snad ví každý. Jenže pokud s ním jdete k lékaři, většinou vás čeká jasná a klasická léčba: Tady máte prášky, jezte je pravidelně, v žádném případě nevysazujte, smiřte se s tím, že je budete brát už navždy, přijďte si pro recept, až vám dojdou, na shledanou. Léčba vyřešena. Další prosím.

Jenže krom toho, že prášky na tlak mají mnoho vedlejších nepěkných účinků, často je vidět, že ani ten samotný tlak nedokáží srazit tak, jak bychom si přáli. Což je vlastně nakonec dobře, protože jedině, když prášky nezabírají, je člověk nucen začít přemýšlet nad tím, PROČ má vysoký krevní tlak, a přestat ho považovat za něco, na co si prostě zobne a zapije prášek a pokračuje dál v tom, jak žil doposud.

Z psychosomatického hlediska je vysoký tlak vždy o tom, že něco nás vnitřně štve a my to neřešíme. Tělo nám dává ohnivou energii a sílu k tomu, abychom šli a udělali něco se svým problémem, ale my tuto energii ignorujeme a potlačujeme, a tak v nás vzniká přetlak. Děje se to často, když děláme věci, které nechceme dělat, nebo mlčíme ve chvílích, kdy toho máme tolik, co říct. Samozřejmě může mít psychická příčina vysokého tlaku mnoho variací, ale z holistického pohledu zůstává faktem to, že vysoký krevní tlak je velké a hlasité upozornění na to, že něco je špatně a je třeba to řešit. A řešení se určitě nerovná polykání prášků, čímž neříkám, že člověk, který má vysoký tlak, nemá brát prášky, je-li to potřeba, jen by si měl uvědomit to, že tím se možná zmírní projev nemoci, avšak v žádném případě se tak neodstraní její příčina.

Při boji s jakoukoliv nemocí je dobré nasadit co nejvíce zbraní, které máme k dispozici. Je jasné, že i když objevíme příčinu své nemoci, ne vždy je snadné ji hned odstranit nebo vyřešit. Častokrát musíme být trpěliví a návrat ke zdravému tlaku podpořit různými prostředky. Kniha Vysoký krevní tlak tyto prostředky nabízí.

Nejprve velmi hezky a jednoduše vysvětluje, co je krevní tlak, jak funguje, proč je nízký, proč vysoký, co ho nejvíce ovlivňuje, jaký je jeho účel, atd. Upozorňuje na to, jaké vnější faktory mají vliv na krevní tlak, i na to, jaké nemoci mohou vyvolávat tzv. sekundární vysoký tlak, tedy tlak, který je jen důsledek jiné fyzické nemoci. V čem je ale kniha asi nejzajímavější je to, že rozděluje (pomocí podrobného testu, který si v ní uděláte) lidi z hlediska krevního tlaku do tří typů: 1) stresový typ, 2) břišní typ a 3) chaotický typ. Pro každý typ potom uvádí celou řadu praktických tipů, jak je možné vysoký tlak snížit a dlouhodobě udržovat ve zdravých mezích. Důraz je při tom kladen na psychické rozpoložení, relaxaci, stravu, druhy pohybu, změnu každodenních návyků, rozvíjení kreativity, využití rostlinných prostředků a jiné.

Pokud máte vysoký krevní tlak, nesmiřte se s tím. Pokuste se porozumět svému tělu v tom, co se vám snaží říct, a pomozte mu na cestě k uzdravení. A nezapomeňte, že způsob života je významnější než léky a léčit se sám je často důležitější než nechat se léčit.

Kniha je běžně k dostání nebo na internetu zde.

čtvrtek 23. února 2017

Co mě naučil tučňák - Skutečný příběh, který dojal svět

Vyprávění o neobvyklém přátelství muže a tučňáka.



Tom Michell byl 23letý mladík, který v 70. Letech odjel do Argentiny učit angličtinu na chlapecké škole. Během jedné dovolené v Uruguayi našel na pláži skomírajícího tučňáka uvězněného v ropné skvrně. Rozhodl se, že mu pomůže, a odnesl ho na svůj hotelový pokoj. Když ho umyl a ošetřil, chtěl ptáka vrátit do přírody, ten se ho však nechtěl pustit a začal ho všude následovat. Mladý učitel, dojatý city zachráněného zvířete se rozhodl, že tučňáka propašuje do Argentiny a adoptuje ho jako svého domácího mazlíčka. A tehdy začíná neuvěřitelné dobrodružství, plného humoru, napětí a neobvyklých situací. Co mě naučil tučňák je silný životní příběh plný lásky odehrávající se v těžké době 70. let, kdy byla v ekonomicky zubožené Argentině u moci peronistická vláda a zuřily politické boje. Tučňák, kterého Tom pojmenuje Juan Salvador, se dotkne srdcí mnoha aktérů tohoto příběhu a nenávratně ovlivní jejich životy.

***

Ukázka z knihy:

Zastavil jsem se a znovu pohlédl na tučňákovy druhy. Nespletl
jsem se? Nejsou nakonec naživu? Třeba jen odpočívají,
sbírají síly? Špičkou boty jsem pár tělíček obrátil. Žádný pták
nejevil sebemenší známky života kromě toho jediného; nic, čím
by se jeden mrtvý tučňák lišil od druhého. Peří a hrdla měli
zanesená a ucpaná dehtem, ze zobáků jim trčely ošklivě zdeformované jazyky a oči měli zcela pokryté tím zhoubným sajrajtem. Už samotný puch asfaltu by ptáky přiotrávil a já sám
bych po pláži nekráčel, kdyby nevál vítr od západu, který ten
odporný smrad odnášel na moře.

Uprostřed celého toho zvěrstva stál jen tenhle jediný tučňák
s otevřeným zobákem, rudým jazykem a jasnýma očima, černý
jako uhel a soptící vzteky. Náhle ve mně bleskla jiskřička naděje,
že se ten exot zachrání. Mohl by přežít, kdyby ho někdo očistil?
Musím mu přece dát šanci! Jak se ale k tomu špinavému a agresivnímu tvorovi přiblížit? Stáli jsme proti sobě, podezíravě na
sebe hleděli a každý z nás v duchu odhadoval svého protivníka.

Rychle jsem se rozhlédl po odpadcích a smetí nahromaděných
na pláži: kusy dřeva, plastové lahve, drolící se polystyren,
rozpadající se rybářská síť… zkrátka samé běžné věci, jaké se
najdou na hranici přílivu skoro na každé pláži poskvrněné naší
vyspělou společností. Kromě toho jsem měl v kapse tašku s jedním
jablkem. Když jsem o pár kroků ustoupil, tučňák se znovu
položil na břicho a zavrtěl zadečkem, jako by si dělal pohodlí.

Rychle jsem posbíral nějaké vyplavené haraburdí, které se mi
zdálo použitelné. Stylem gladiátora jsem se blížil ke své kořisti,
která vycítila nové nebezpečí a okamžitě se vztyčila do plné výšky.
Roztočil jsem ve vzduchu kus sítě, abych odvedl tučňákovu
pozornost, a s hbitostí a odvahou Achilla jsem mu přehodil síť
přes hlavu, klackem ji stáhl dolů a přidržel. Rukou omotanou
nákupní taškou (na konzumaci jablek nebyl čas) jsem ho popadl
za nohy.

Zvedl jsem ze země toho rozzuřeného tvora, který se zběsile
kroutil a snažil se vysvobodit, držel jsem ho co nejdál od těla
a tehdy jsem si uvědomil, jak mohou být tučňáci těžcí.
A tak jsem vyrazil zpátky do apartmá Bellamyových se zmítajícím
se pětikilovým ptákem. Kdyby mi ruka umdlela a ten
útočný zobák se ke mně dostal nebezpečně blízko, klovl by mě
do nohy a zašpinil dehtem. Nechtěl jsem mu ublížit ani ho vyděsit
k smrti, snažil jsem se, aby v mých rukou netrpěl, ale zároveň
jsem na té kilometrové zpáteční cestě měl strach o své
vlastní zdraví.

Cestou zpátky se mi hlavou honily bláznivé otázky. Co řeknu,
když mě někdo zastaví? Smí se v Uruguayi sbírat dehtem nasáklí
tučňáci? Většina zemí v Jižní Americe byly v té době policejní
státy a nijak by mě nepřekvapilo, kdyby existoval nějaký
absurdní zákon zakazující takovou záchranu.

Nerovnoměrným poklusem jsem se vracel zpátky po pláži
a rozhodl se, že se pokusím tučňáka aspoň očistit. Vzpomínal
jsem si, že jako děti jsme používali k odstranění dehtu z plá-
žových osušek máslo, a věděl jsem, že v ledničce v bytě máslo
mám, a k tomu ještě olivový olej, margarín a saponát.
Nést ptáka s nataženou paží bylo dost vyčerpávající a často
jsem musel ruce střídat. Držel jsem ho za nohy, bál jsem se však,
abych tomu zuřivému stvoření ještě víc neublížil, a proto jsem
mu mezi nohy zasunul prst, abych lépe odhadl sílu svého sevření.
Nedělal jsem si iluze; pro toho nebožáka to nebylo nic pohodlného.
Nakonec jsme však bez větších nehod dorazili k cíli.
Přes veškerou snahu se tučňákovi nepodařilo mě zranit – a mě
cestou neovládlo pokušení ho dorazit.

Mým dalším problémem bylo jak proklouznout kolem hrůzu
nahánějící vrátné, která seděla v kumbálu pod schody. Během
mého pobytu vždycky vybíhala ven jako zuřivý hlídací pes
a kontrolovala každého návštěvníka, jako by se nám nedalo
věřit. Bylo nad slunce jasnější, proč si správcové budovy najali
právě tuto osobu, aby zajistili, že se hosté budou během pobytu
chovat spořádaně – ta bába se totiž pro takovou práci přímo
narodila. Jenže jakýmsi podivným řízením osudu tam v tom jediném případě, kdy by měla doopravdy důvod ke znepokojení,
nebyla. Vzduch byl čistý.

Do vany!

Kapitola třetí, ve které víc než jeden z nás absolvuje koupel,
o niž nestál, a na pomoc přijde racek

Když jsem vešel do bytu a rozhlédl se kolem, uvědomil jsem
si, že jsem se nechal unést nápadem zachránit tučňáka a nepomyslel
na praktické otázky, jaké čištění takového opeřence přinese.
Byt Bellamyových byl elegantní a vkusný. Vypadal jako
reklama z exkluzivního časopisu – poslední místo kam přinést
ropou nasáklého tučňáka. Naděje, že bych tomu ptákovi mohl
nějak pomoct, se začínala jevit jako velice mizivá, zatímco pravděpodobnost, že zaneřádím byt, naštvu Bellamyovy zničeným
zařízením, a navíc přitom přijdu k úrazu, vypadala velmi reálně.
Tučňák byl špinavý a silně agresivní. Cvakal zobákem s kovovým
klapáním připomínajícím zubařské kleště a neustále se
kroutil a snažil se mě klovnout.

Chvíli jsem měl chuť odnést toho ptáka zpátky na pláž a nepouštět
se do neuvážených akcí, kterých budu později pravděpodobně
litovat. Jak bych mohl zkrotit to zuřivě se bránící  stvoření a proti jeho vůli ho očistit bez toho, abych mu ještě víc ublížil a 
demoloval byt? Vtom jsem dostal nápad. Měl jsem síťovku, starou dobrou pomocnici, kterou jsem vždycky vozil s sebou, protože byla tak užitečná. Vypadala jako zvětšená verze síťky, v jaké se prodávaly pomeranče, až na to, že ta moje byla modrá a měla stahovací ucha. Měl jsem ji už od školních let, kdy jsme v ní nosívali ragbyové boty a míče, protože bláto propadalo dírami. Síťovka s malými čtvercovými oky byla ideální na výpravy za dobrodružstvím; nezabírala prakticky žádné místo, ale byla dost pevná, aby unesla téměř jakékoli náhodné nálezy během expedice, což se teď mělo znovu potvrdit. Jednou rukou jsem tašku vytřepal a zasunul tučňáka dovnitř, načež jsem uchy prostrčil násadu koštěte a opřel ji mezi opěradla dvou židlí, které jsem tam za tím účelem postavil. Na podlahu mezi židle jsem prozíravě rozložil noviny – výtisk El Día – a s pocitem uspokojení, jak dobře jsem to vyřešil, jsem začal prohledávat byt a pátrat po vhodných čisticích prostředcích.

Našel jsem máslo a margarín, olivový i stolní olej, mýdlo,
šampon a saponát a všechno to nanosil do koupelny. Tato místnost
byla stejně jako zbytek bytu zařízená s vkusem a prozrazovala,
že majitelé nemají hluboko do kapsy. Zdi pokrývaly pěkné
mozaikové obklady – lososově růžové a ve tvaru ryb – a podlaha
byla z černého leštěného mramoru. Umyvadlo a ostatní sanitární
předměty byly z porcelánu barvy slonové kosti se zlatými
kohoutky – nedokázal jsem si představit méně vhodné místo
k čištění tučňáka nasáklého dehtem.

Napustil jsem do bidetu vlažnou vodu, sundal tašku z provizorní
podpěry a s ptákem pořád bezpečně uvězněným uvnitř
jsem ji ponořil do mísy. Stále rozzuřenější stvoření se divoce
bránilo a drápy i zobák mu teď trčely dírami ven, což mu umožnilo
secvaknout jeden z mých prstů silným zobanem. První
krev na kontě toho opeřence! Zaklel jsem a snažil se prst vytáhnout,
jenže tučňák držel pevně jako teriér a nehodlal se vzdát
bez boje. Nemohl jsem uvěřit, jak silné má sevření; takovým
zobákem by dokázal otevřít plechovku fazolí.

„Sakra! Pusť mě!“ zařval jsem. Uchopil jsem ho za hlavu tak
jemně, jak jen mi bolest a zlost dovolovaly, a páčením jsem mu
otevřel zobák. Způsobil mi hlubokou a bolestivou ránu, která
silně krvácela a bolela, jako bych si přiskřípl prst do těžkých
dveří. Překvapovalo mě, jakou škodu dokáže napáchat obyčejný
pták, a užasle jsem si zranění prohlížel. Nechal jsem tučňáka
zamotaného v tašce v bidetu a věnoval se svému prstu. Strčil
jsem ho pod studenou vodu a nechtělo se mi věřit, jak je ta rána
hluboká; dodnes tam mám jizvu. Nechal jsem prst krvácet
do umyvadla a nadával sám sobě, že jsem toho ptáka nenechal
tam, kde jsem ho našel.

Zlostně jsem se na tučňáka zamračil a on můj upřený pohled
opětoval. Nehnul ani brvou a jeho černé nepřátelské oči mluvily
jasnou řečí. Plála v nich čirá nenávist a zášť. No jen pojď, ty přerostlá surová obludo! Koleduješ si o další! říkaly ty oči.
„Jdi se vycpat, ptáku jeden blbej!“ odpověděl jsem. „Já se ti
přece snažím pomoct! Copak to nechápeš, ty ptačí mozečku?“
Omotal jsem si ukazovák toaletním papírem v marné snaze
zastavit krvácení a průběžně jsem papír měnil, když krev prosákla
skrz. Ruku jsem držel zvednutou nad hlavou a v prstě mi
cukalo. Jaké odporné nemoci asi tučňáci přenášejí? Zhruba po
čtvrthodině se mi podařilo krvácení zastavit pomocí obvazu
a náplasti a neochotně jsem se chystal vrátit do boje.

Bylo jasné, že budu muset toho tvora zneškodnit mnohem
účinněji než doposud. Udělal jsem chybu, že jsem protivníka
podcenil a považoval ho za obyčejného malého ptáka, zatímco ve
skutečnosti byl stejně velký a nebezpečný jako orel skalní bránící
svá mláďata. Tentokrát ho musím pořádně znehybnit. Uchopil
jsem tašku za ucha, aby mě nemohl poranit zobákem ani drápy,
znovu jsem ji zavěsil mezi židle a z obvazu udělal smyčku, kterou
jsem mu navlékl na nohy a utáhl. Nad hlavou mi přitom naprázdno
cvakal zobák. Tučňáci mají velké a nesmírně silné nohy s ostrými
drápy podobnými orlím, jimiž dokážou potrhat lidskou
kůži. Je zajímavé, že tučňáčí nohy zespodu ničím nepřipomínají
ptačí, ale spíš opičí: jsou masité, svalnaté a obratné. Nohy jsem
mu svazoval zezadu, kam na mě nedosáhl zobákem.

Zatímco se tučňák snažil mávat křídly a zmítal se v tašce,
pevně jsem mu přidržel hlavu pomocí novin a hrubé síly. Využil
jsem několik pevných gumiček, které jsem našel při pátrání po
čisticích prostředcích, a několikrát jsem mu obtočil zobák. Opatrně
jsem se vyhýbal nozdrám a poslední smyčku jsem ukončil
tím, že jsem mu gumičku přetáhl přes ostrou špičku zobáku. Tučňák hrabal nohama ve vzduchu a snažil se otočit, jenže zavěšený v tašce na mě nemohl dosáhnout. Těžce dýchal, na krku a hlavě mu viditelně tepal puls a nepřestával kopat a zápasit, jenže zbytečně, protože se neměl čeho zachytit. Oči, za normálních okolností o velikosti hrášku, teď měl vypoulené zlostí, bezmocí a nenávistí. Co si to dovoluješ! Tohle mi zaplatíš! Jen počkej! říkal jeho pohled. Ani se nechtělo věřit, že ještě před chvílí měl na kahánku.

Nezbývalo než zaujmout chladně věcný přístup veterináře. Ten
pták nepřežije, pokud ho pořádně neočistím.
„Tak dobře, ty zatracenej ptáčku,“ prohlásil jsem. „Jdeme na
to! Být musím krutý, laskav býti chtěje!“ dodal jsem slovy klasika.
Prst mi bolestivě pulzoval a téměř veškerý soucit, který jsem
k tučňákovi cítil, odtekl společně s mou krví. Přesvědčil jsem se,
že má nohy bezpečně spoutané, a zavázal jsem mu ucha tašky
kolem těla, aby nemohl třepetat křídly.S uspokojením, že jsem ho konečně zdolal, jsem ho vložil zpátky do bidetu a zahájil očistu. Nalil jsem mu na záda plnou dlaň prostředku na nádobí. Teď, když mě neohrožoval jeho nebezpečný zobák, jsem mu mohl vetřít saponát do krátkých silných per. Práci mi nijak neusnadňoval obvaz na poraněném ukazováku ani vrtící se opeřenec, avšak síťovka fungovala jako výborný zabezpečovací systém a šetrně mu zabraňovala v pohybu, aniž by mi přitom bránila v mytí.
Najednou zůstal vyčerpaný tučňák nehybně ležet. Ta změna
v přístupu a chování byla neuvěřitelně rychlá.

Během chvilky se z vyděšeného, nepřátelského a rozzuřeného
ptáka (který se celkem pochopitelně rozhodl se mi po mstít
coby představiteli rasy, která tak krutě pozabíjela tisíce jeho
nejbližších příbuzných) stal poslušný a spolupracující pomocník
v procesu očisty. K té proměně došlo ve chvíli, kdy jsem
splachoval první dávku saponátu. Zdálo se, jako by pták náhle
pochopil, že se ho nesnažím zavraždit, ale jen zbavit toho nechutného olejnatého povlaku. Vypustil jsem bidet a znovu ho
naplnil teplou vodou. Tučňák už neměl oči vypoulené jako tenisáky.

Přestal třepat hlavou, už se nesnažil mávat křídly ani mě
zasáhnout zobákem a drápy, jen klidně sledoval, jak teče voda.
Puls mu přestal zběsile tepat a už mě neprobodával vzdorným
pohledem jako ukřivděný zajatec. Otáčel hlavou ze strany na
stranu a tázavě si mě prohlížel střídavě jedním a druhým okem.
Tučňáci jsou lovci a dokážou hledět přímo před sebe binokulárním
viděním, ale mají ptačí zvyk dívat se nejdřív jedním a pak
druhým okem.

***

Koupit knihu.